Na tuto otázku nám dává jasnou odpověď naše katolická víra. Eucharistie, to je živý Pán Ježíš - druhá Božská Osoba se svým tělem a duší, lidstvím i božstvím. Ten stejný, který se jako člověk narodil z Panny Marie v Betlémě, 33 let žil na této zemi, zemřel za naši spásu, vstoupil na nebesa, ale, tak jak slíbil, zůstává s námi v Nejsvětější svátosti oltářní.
Při mši svaté, která je nekrvavým ZPŘÍTOMNĚNÍM, (ne opakováním) událostí Poslední večeře a velkého Pátku - zaznívají slova konsekrační modlitby:
Učiň, Bože, ty sám,
ať je tato oběť v plnosti tvého požehnání
tobě zasvěcená, pravoplatná a duchovní,
hodná tvého zalíbení;
ať se nám stane tělem a krví
tvého milovaného Syna,
našeho Pána Ježíše Krista.
Neboť on večer před svým utrpením
vzal do svatých a ctihodných rukou chléb,
pozdvihl oči k nebi,
k tobě, svému Otci všemohoucímu,
vzdal ti díky a požehnal, lámal,
dával svým učedníkům a řekl:
VEZMĚTE A JEZTE Z TOHO VŠICHNI:
TOTO JE MOJE TĚLO,
KTERÉ SE ZA VÁS VYDÁVÁ.
Po večeři
vzal do svatých a ctihodných rukou
také tento slavný kalich,
znovu ti vzdal díky a požehnal,
dal svým učedníkům a řekl:
VEZMĚTE A PIJTE Z NĚHO VŠICHNI:
TOTO JE KALICH MÉ KRVE,
KTERÁ SE PROLÉVÁ ZA VÁS A ZA VŠECHNY
NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ.
TOTO JE SMLOUVA NOVÁ A VĚČNÁ.
TO KONEJTE NA MOU PAMÁTKU.
(1. eucharistická modlitba;
srov. 1 Kor 11,23-26;
Matouš 26, 26-28)
Právě mnozí - naši odloučení bratři - tvrdí, že slavíme POUHOU památku Poslední večeře, VZPOMÍNKU na to, že kdysi Ježíš proměnil chleba a víno ve své Tělo a Krev. Nyní se však, podle nich, už neděje, je to pouhý projev úcty shromážděného společenství křesťanů nad 2000 let starou událostí, kterou tehdy vykonal Ježíš Kristus, náš Pán.
Ale kněz - ustanovený, vysvěcený biskupem, přímým nástupcem jednoho z apoštolů, který kdysi byl přítomný na Poslední večeři - a ta byla ustanovením Eucharistie a svátostného kněžství - tento kněz stojí před oltářem
in Persona Christi - tj. v osobě Krista.
Tedy ne ve svém, ale v Ježíšově jménu pronáší slova proměnění a zpřítomňuje události Ježíšovy Poslední večeře, jeho umučení a smrti a také zmrtvýchvstání.
Ona slova, na která se zpochybňovatelé a popírači Ježíšovy Přítomnosti v Eucharistii tak rádi odvolávají, totiž: "To čiňte na mou památku", neznamenají, že máme konat pouhou připomínku té Poslední večeře, která se uskutečnila tu noc, kdy byl Ježíš zrazen, tedy v noci před jeho ukřižováním,
ale že mají - apoštolové a jejich nástupci - biskupové a jimi ustanovení kněží - "činit na jeho památku" - t.j. v jeho jménu proměňovat chléb a víno v Tělo a Krev, zpřítomňovat Ježíšovu Oběť.
Ta je tímto způsobem neustále přítomná (zpřítomňovaná) v dějinách.
A Ježíš, živý Pán Ježíš - Chléb života tak zůstává, jak slíbil, s námi. Vždyť řekl: "
Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. (Mt 28,20)
To, že apoštolové dostali od Ježíše - Věčného velekněze - podíl na jeho kněžství (svátostné kněžství) a že opravdu zpřítomňují Jeho, Jeho Oběť a proměňují chléb a víno v Jeho Tělo a Krev, dosvědčují i slova apoštola Pavla v 1. listu Korinťanům, který byl napsán dříve než evangelia.:
"
Kalich požehnání, který žehnáme ‒ není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme ‒ není to účast v Kristově těle?" (10,16)
Proměněná hostie je tedy skutečně On.
Jak jinak by mohl být plněn jeho požadavek, abychom se živili jeho Tělem a Krví?
Tato řeč, popsaná v 6. kapitole Janova evangelia, znamenala mezník v jeho životě. Všimli jste si toho? Do té doby Ježíš kázal, uzdravoval, dělal zázraky, lidé ho vyhledávali, viseli na jeho rtech...
Po zázračném rozmnožení chlebů však Ježíš začal mluvit o tom, že pravý chléb z nebe jim nedal Mojžíš, ale Nebeský Otec, že pravým Chlebem života je On sám. A vybízel:
„
Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. ..." (J 6, 53-55)
A nastal zlom.
„
To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat? Zbláznil se? Navádí nás snad ke kanibalizmu?
Mnoho z jeho učedníků ho tedy opustilo a
už s ním nechodili. (Jan 6, 66 - jak příznačné! je toto číslo verše, je to číslo šelmy, ďábla)
A Ježíš jim nebránil. Nevolal:"
Počkejte, neodcházejte, já jsem to tak nemyslel." Ne, nic takového. Pak se se smutkem, (ano i s lidskými obavami) ptá apoštolů: "
I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpovídá: „
Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (6,68-69)
Ano, Ježíš má slova věčného života. On je Věčné slovo Otcovo. Vždyť (o něm) čteme v Prologu: "
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh." (Jan 1, 1), Toto Slovo se stalo tělem. A Ježíš řekl: "
Nebudete-li jíst tělo Syna člověka nebudete mít v sobě život. ... Mé tělo je skutečný pokrm... a já jsem s vámi po všechny dny ..."
Už proto nemůže být Eucharistie jen pouhou památkou, ale Jeho živou Přítomností, v níž přebývá v našich kostelích. Aby byl s námi, abychom za ním mohli chodit, sedět u jeho nohou, klanět se Mu při adoraci, poslouchat, svěřovat Mu svoje starosti a bolesti, prosit, děkovat, být s ním ...
a abychom se mohli živit Jeho tělem - Chlebem života, který sytí k životu věčnému.
Buďme vděčni za tento dar Jeho lásky, ve kterém nám dává sám sebe. Přicházejme k němu na mši svatou, na adoraci ... Nenechávejme Ho samotného. Je ve svatostánku kvůli nám a touží po naší lásce ...
Roman Tomek
