Toto je příběh mladé ženy, talentované klavíristky, která po nacistické invazi do Francie začala pracovat pro odboj. Následné zatčení a mučení gestapem způsobilo, že po zbytek života byla postižena a v chronických bolestech. Není třeba dodávat, že nedokázala naplnit touhu svého srdce stát se koncertní klavíristkou.
Maïti Girtanner, oddaná křesťanka, bojovala léta po skončení války s hněvem a pocity pomsty, které ji zanechalo její mučení. Netušila, že nacistický lékař, který ji mučil, přežil i druhou světovou válku. Ještě méně mohla tušit, že 40 let po jejím prvním setkání s lékařem se jejich cesty opět zkříží.
V březnu 2014 se v
The Times objevil nekrolog o nedávné smrti Maïti Girtannerové. Tato švýcarská rodačka a její příběh nebyly veřejnosti moc známé. Její příběh pochází z éry bolestivých let druhé světové války, ale nekrolog vyprávěl Maïtin příběh pro naši dobu. Je to příběh o lidském utrpení a o reakci na něj.
Když Hitlerova armáda v roce 1940 dobyla Paříž, Marie Louise Alice Eleonore, známá jako Maïti, Girtannerová měla 18 let. Narodila se v rodině hudebníka. Hned na začátku ukázala, že i ona je talentovaná hudebnice, když jako 9letá poprvé koncertovala. „
Od malička jsem věděla, že moje cesta je pro mě vytyčena. Měla jsem být klavíristka, hudba byla můj život."
Od léta 1941 však byla Girtannerová zapojena do tajné sítě. Tehdy pomáhala francouzskému odboji. Dělala klavírní recitály pro nacistické elity, které tehdy okupovaly Francii a během toho sbírala zpravodajské informace pro Francouze, bojující proti německé okupaci.
V říjnu 1943 ji nečekaně zatkli, poté převezli do záchytného centra pro zajaté členy odboje v Hendaye. A právě v tomto centru ji mučil mladý nacistický lékař, známý jako Leo, tak, že poškodil její centrální nervový systém, v důsledku čehož už nikdy nemohla hrát na klavír.
V únoru 1944 byla stále uvězněna, přičemž s ní zacházeli tak krutě, že bez pomoci už nezvládala ani stát. Z utrpení ji zachránil příchod Červeného kříže a následná hospitalizace.
Zbytek života strávila v chronických bolestech. Přestože nemohla hrát na klavír, její intenzivní touha znovu dělat hudbu ji nikdy neopustila. Navíc, v důsledku jejího mučení jí byla odepřena i možnost mít rodinu nebo vést cokoliv podobného normálnímu životu, který si užívala před rokem 1940. Realitu, že po zbytek svého života známky jejího mučení stanovily hranice její fyzické existence, si uvědomovala velmi pomalu.
Vždy zbožná, a pak ještě více než kdykoli předtím, lpěla na své víře a stala se dominikánskou terciářkou. V dopise, který napsala příteli, jednoduše řekla, že: "
Neudělám ze svého života tragédii."
Maïti byla opravdu pozoruhodná. Pohled na sebe naznačoval, že sen být velkou klavíristkou se docela rozplynul.
Stála před volbou – žít život v trpké nenávisti vůči muži, který ji „zničil“, nebo se rozhodnout mu odpustit. Začala chápat, že odpuštění nikdy nemůže být jen intelektuální myšlenka, místo toho to musí být něco, co je namířeno vůči někomu.
Napsala: „
Odpuštění nepřichází abstraktně, volá po někom, komu může být adresováno, někom, kým může být přijato.“ Začala se modlit za své věznitele a zejména za mladého lékaře, který ji mučil.
V roce 1984, stejně nečekaně jako ji zatkli v roce 1943, ji kontaktoval Leo, bývalý nacistický lékař. Leo byl nyní starý a nemocný. Jelikož mu nedávno diagnostikovali smrtelnou nemoc, bál se smrti. Vzpomněl si na mladou křesťanku, která, i když ji mučil, lpěla na své víře v Boha a nebe. Napsal jí, jestli Maïti stále věří v takové věci. Odepsala mu, že pořád věří. To vedlo k další komunikaci, v neposlední řadě o tom, co se mezi nimi odehrálo asi před 40 lety. Leo se poté rozhodl Maïti navštívit.
Jaké bolestivé vzpomínky musela Maïti způsobit jejich korespondence, lze jen hádat, i to, jaké myšlenky a emoce prožívala, když čekala na svého návštěvníka. Ale možná také věděla, že toto druhé setkání bude pro ni i pro Lea stejně rozhodující jako jejich první, před 40 lety.
Když bývalý lékař přišel do domu své bývalé „pacientky“, prosil ji o odpuštění. Vzala jeho hlavu do dlaní a políbila ji. Když ho pak objímala, odpustila mu.
Později o této chvíli řekla: „
Objala jsem ho, abych ho hodila do Božího srdce. A Leo [jak jsem to udělala] zamumlal: ‚Odpusť mi.'“
Jakkoli veliký dar byl dán Leovi v ten den, další, větší dostala Maïti. 40 let se modlila za sílu odpouštět. Protože věděla, že tímto činem bude osvobozena i ona. O tomto dni později řekla: „
Odpuštění mu mě osvobodilo.“ V tomto zcela nepředvídaném setkání v roce 1984 byly modlitby Maïti Girtannerové podivně vyslyšeny.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 13. 5. 2022 naleznete
zde.
