Co je to zádušní mše svatá?

Při zádušní mši svaté, které se říká také rekviem, se lidé modlí za spásu duše zemřelého. To se může dít buď přímo na jeho pohřbu, nebo je za jeho duši sloužena mše svatá.




Co je to zádušní mše svatá?

Podle křesťanských zvyků se pozůstalí loučí se zemřelým jednak pohřbením jeho tělesných ostatků, a pak doprovodem jeho duše, což se děje prostřednictvím modlitby při mši svaté sloužené „za duši“ zemřelého, tedy zádušní mši.

Vzhledem k tomu, že text modlitby v latině začíná slovy Requiem aeternam dona eis, Domine (Odpočinutí věčné dej jim, Pane), označuje se zádušní mše svatá latinsky jako requiem. Má jednotný text modlitby, který byl původně zpíván jako gregoriánský chorál, později začali rekviem komponovat jako polyfonní dílo snad všichni význačnější hudební skladatelé, například Wolfgang Amadeus Mozart nebo Antonín Dvořák.

Jak zádušní mše svatá probíhá?

Obřady probíhají většinou v kostele, ale mohou proběhnout také ve hřbitovní kapli, či výjimečně třeba v domě zemřelého. Po vstupních obřadech se koná bohoslužba slova, kde po evangeliu zazní homilie, nikoliv pohřební chvalořeč. Po ní následují přímluvy, po nich přinášení obětních darů, někdy bývá zvykem přinášet s obětními dary také své osobní dary, tzv. ofěru, poté následuje eucharistická oběť.

Po přijímání a závěrečné modlitbě následuje obřad posledního rozloučení. Před jeho začátkem může zaznít vzpomínka na zemřelého, kterou přečte kněz anebo někdo z pozůstalých, z přátel. Obřad vykonává kněz buď v mešním rouchu, nebo pluviálu. Stojí přitom u rakve, obrácen tváří k lidu, spolu s ministranty, kteří drží svěcenou vodu a kadidlo. Obřad posledního rozloučení uvede kněz slovy: „Je třeba prokázat našemu zemřelému poslední službu lásky, pohřbít ho a odevzdat Pánu Bohu,“ a vyzve přítomné k modlitbě za zesnulého. Poté následuje zpěv na rozloučenou, kněz pokropí rakev zemřelého svěcenou vodou a okouří kadidlem. Po společné modlitbě se vynese rakev z kostela. Doprovází-li kněz i shromáždění zesnulého až na hřbitov, je možno vykonat obřad posledního rozloučení až u hrobu.

Za koho může být zádušní mše svatá sloužena?

Dle Kodexu kanonického práva mají mít všichni zemřelí křesťané církevní pohřeb, při kterém jim církev vyprošuje duchovní pomoc, prokazuje úctu jejich tělům a zároveň živým dodává útěchu z naděje. (CIC 1176) To samé platí i pro katechumeny a děti, jejichž rodiče je chtěli nechat pokřtít, a které zemřely před pokřtěním. Pokřtěným členům některé nekatolické církve nebo církevního společenství lze dovolit církevní pohřeb podle rozumného rozhodnutí místního ordináře, pokud není dosažitelný vlastní duchovní a není známo, že by si to nepřáli. (CIC 1183). Za nepokřtěné může být také sloužena zádušní mše svatá, ale podle kanonického práva ji musí knězi povolit jeho ordinář (CIC 1184, par. 2).

Církevně nemohou být pohřbeni ti, kdo před smrtí neprojevili žádné známky kajícnosti. Týká se to notoricky známých odpadlíků, bludařů a schizmatiků, těch, kteří zvolili kremaci z důvodů odporujících křesťanské víře, či jiných veřejných hříšníků, kterým nelze dovolit křesťanský pohřeb pro veřejné pohoršení věřících. Za tyto osoby je také nutno odepřít jakoukoliv pohřební mši svatou. (CIC 1184–1185)

Kdy může být zádušní mše svatá sloužena?

Zádušní mši svatou může kněz sloužit jako součást pohřebního obřadu přímo v den posledního rozloučení. Může se ale konat i v jiný den, i před vlastním pohřbem. Během bohoslužby se pozůstalí loučí se zemřelým a modlí se za spásu jeho duše.

Zádušní mše svatá je příležitostí, aby se celé rodiny šly společně přimlouvat za svého zemřelého. Každý rok je sloužena 2. listopadu na tzv. Dušičky zádušní mše svatá za všechny věrné zemřelé.

Historie modliteb za zemřelé

Existuje dlouhá křesťanská tradice modliteb za zemřelé, které kladou důrazna to, aby zesnulí získali odpuštění a vzkříšený život, jak o tom učí mnoho církevních otců, jako například Tertulián, Órigenés, Efraim, Cyprián, Ambrož, Augustin, Bazil Veliký, Řehoř Nysský, Řehoř Naziánský, Řehoř Veliký nebo třeba i Martin Luther.

Již první křesťané si byli vědomi, že tato jednota trvá za hranice smrti, a spojovali živé i mrtvé do „společenství svatých“, které tvoří věřící putující zde na zemi (církev putující), duše trpící v očistci (církev očišťující se) a svatí v nebi (církev vítězná). Všichni jsou spojeni s Kristem, pramenem všech milostí, a tvoří jedno nadpřirozené společenství.

První křesťané se modlili za zemřelé, pohřbívali je do katakomb, kde na jejich hroby vytesali také prosby o modlitbu. Již v prvním století si byli křesťané vědomi, že na nich leží povinnost neopouštět své zemřelé, ale nadále jim pomáhat ve směřování k Bohu. Proto slavili eucharistickou oběť na náhrobcích svých mučedníků a o výročních slavnostech se modlili za další zemřelé, pohřbené kolem nich. Raná slavení eucharistie, dochovaná například v apokryfních skutcích sv. Jana (z roku 170), se často konala u hrobu buď třetí den po pohřbu, nebo po roce. Do třetího století bylo zvykem modlit se za zemřelé v den výročí jejich úmrtí. Takové modlitby nebyly pouze soukromou praxí, ale např. když roku 337 zemřel císař Konstantin, bylo jeho tělo vystaveno před oltářem a kněží a lid se modlil za jeho duši.

Apoštolská konstituce ze 3. století obsahuje formuli: „Modleme se za naše bratry, kteří zesnuli v Kristu; aby jim Bůh, jenž ve své lásce k člověku přijal lásku zemřelého, odpustil každou vinu a v milosrdenství a shovívavosti je přijal do náruče Abrahámovy s těmi, kteří se v tomto životě líbili Bohu.“

K modlitbám za zemřelé nás povzbuzuje Písmo svaté

Uveďme alespoň dva příklady. Ve Starém zákoně je ve 2. knize Makabejské napsáno: „Nato uspořádal (Juda Makabejský) ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.“ (2 Mak 12,43–45)

V Novém zákoně vidíme u Ježíšových přátel velikou víru v Ježíšovu moc a sílu jeho přímluvy. Není nic, co by mu Otec odmítl: „Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ (Jan 11,22) V rozhovoru mezi Ježíšem a Martou, které zemřel bratr Lazar, dává Ježíš jistotu, že náš život má pokračování: „Ježíš jí řekl: »Tvůj bratr vstane.« Řekla mu Marta: »Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.« Ježíš jí řekl: »Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?«“ (Jan 11,23–26)

Z www.cirkev.cz, 11. 10. 2019 (Redakčně upraveno)




Vyšlo v časopise Světlo 43. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK