Velké milosrdenství

„Jak krásné to bude v nebi!“




Kdo zemře v milosti v přátelství s Bohem, ale není ještě dokonale očištěn, může si být svojí věčnou spásou jistý. Prodělá však po smrti ještě očišťování, aby dosáhl svatosti, která je nutná, aby mohl vejít do radosti nebe.

Církev nazývá toto konečně očišťování vyvolených, které je odlišné od potrestání zavržených, purgatorium (očistec). Nauka víry o purgatoriu se odvozuje především z koncilů ve Florencii a v Tridentu. V návaznosti na určité texty z Písma (např. 1 Kor 3,15; 1 Petr 1,7) mluví církev o ohni očišťování. „Toto učení se také opírá o modlitbu za zemřelé, o níž hovoří již Písmo svaté: »Proto dal [Juda Makabejský] přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.« (2 Mak 12,46)“ (Katechismus katolické církve, 1030–1032)

Proč očistec?

Mnoho duší je při odchodu z tohoto světa sice v blíženské lásce (možná díky obrácení v poslední chvíli), ale v průběhu svého pozemského života toužily tak málo po Bohu a jsou tak málo připraveny vejít do vroucné důvěrnosti s ním, že je nutná příprava! Účel očistce spočívá v tom, odstranit překážky, které brání vstupu do čistého Božího světla.

Svatá Kateřina z Janova říká: „Vidím, že Bůh už nezavírá ráj uzavřenou bránou, protože kdo chce vstoupit, skutečně také vstoupí. Bůh je přece milosrdenství a stojí tu s rozevřenou náručí, aby nás přijal do své slávy. Ale vidím také, že božská Bytost má takovou čistotu a jasnost, že duše, která má třeba malé nedokonalosti, se sama vrhá do očistce a zdá se jí, že se jí tím prokazuje velké milosrdenství, aby se tímto způsobem zbavila existujících překážek. Proto se duše po tomto poznání tam vrhají, aby byly ještě rychleji zbaveny překážek, aby zápalem lásky nastala jednota mezi Bohem a touto duší.“ (Traktát o očistci, kap. VIII. a IX.)

To jediné, co duši brání, aby se sjednotila s Bohem, je hřích. Ten ji špiní a nutí ke smíření a zraňuje duši v jejích schopnostech.

Účelem očistce je tedy očistit duši od jejích poskvrnění, osvobodit ji od trestů za hříchy a uzdravit ji od špatných sklonů.

Očištění od poskvrny. – Nemůže jít o smrtelný hřích,(1) který zasluhuje peklo. Ale také duše ve stavu milosti může v okamžiku smrti být zatížena ještě nelitovanými a neodpuštěnými všedními hříchy. Zlých činů se dopustila, ale ty zůstávají v duchovní bytosti uchovány jako tmavá skvrna, dokud nebudou smazány protikladným činem, který se vyznačuje horoucí láskou: lítostí, slzami pokání.

V očistci se duše odvrací úplně ode všech svých hříchů, a to skutkem čisté lásky k Bohu, která stačí k tomu, aby byly smazány.

Ale je možné se s tím spokojit? Nemělo by se to také napravit? Urovnat nepořádek, který byl způsoben hříchem, a nastolit spravedlnost? Aby se znovu obnovil pořádek, musí usmíření obsahovat v sobě trest, „pozemský trest“, který je úměrný vině. Vzpomeňme si na pokání, které si ukládali světci za své hříchy. To je také cílem pokání, které se ve zpovědi požaduje.

Tento trest, který na sebe hříšník bere, se mu hned vrací v milosti Boží. Není to už trest ve vlastním slova smyslu: je svobodně zvolený a obětovaný. Proto jej označujeme jako zadostiučinění.

Pojem zadostiučinění pochází z latinského slova satis-facere, dosti činit. Skutečně se naskýtá otázka, zda je „dosti učiněno“, když člověk dostane odpuštění jednoduše. Co jsou požadavky lásky vzhledem k tajemství lásky? Když jsme například ublížili svému příteli pomluvou, a tento přítel nám odpustil, můžeme se s tím spokojit? Instinktivně ve svém lidském srdci pociťujeme, že bychom měli dělat více, než pasivně přijmout odpuštění svého přítele. K tomu je možné dodat: Když je bolest lítosti, „zkroušenost“ srdce velmi intenzívní, dostačuje, aby způsobený nedostatek uvedla do pořádku a zpřetrhala všechny nedobré vazby. To je vidět v případu hříšnice v evangeliu, nad níž Pán řekl: „Jsou jí odpuštěny její hříchy, její četné hříchy, protože projevila mnoho lásky.“ (Lk 7,47)

Obvykle tomu tak není, a duše musí ke své zkroušenosti přidat úkon zadostiučinění, že nedostatky aktivně zlepší a namáhavě se zbaví toho, čeho se dostatečně nezřekla.

Tato nauka o zadostiučinění pochází z koncilu v Tridentu o utrpení Kristově. Ve svém lidském vědomí Kristus dobře ví, že Otec odpustil. Ale Ježíš si je vědom toho, že se s tím nemůže spokojit. Ze svobodné vůle přijímá kříž.

Je jasné, že Kristus učinil dost, že vykonal zadostiučinění za všechny hříchy lidí. K čemu je pak ještě očistec? Toto zdůrazňují protestanté, aby popřeli učení o očistci. Svatý Pavel odpovídá: „Nyní nacházím svou radost v utrpení, které pro vás podstupuji, a doplňuji na svém těle, co se nedostává na Kristových útrapách pro jeho tělo, jímž je církev.“ (Kol 1,24)

To neznamená, že zadostiučinění Kristovo není dostatečné. Chybí naše účast na zadostiučinění Kristově, která nepřidává nic k tomu, co On udělal, ale odpovídá přirozenému sklonu naší lásky, která vyžaduje, abychom také my něco udělali. V očistci trpí duše s láskou k usmíření svých vin. Toto utrpení však není záslužné, jako by tomu bylo tady na zemi. Je také pasivnější. Duše usmiřuje, co na zemi z nedbalosti neusmířila. Proto je utrpení v očistci hůře snesitelné než odpovídající zadostiučinění na zemi.

Ale toto utrpení obsahuje v sobě také ctnost – vyléčit duši do hloubky z jejích špatných sklonů. Bůh, který ji povolává k dokonalému sjednocení se sebou, ji musí opravdu dokonale očistit, aby se jí mohl úplně vydat. Každá stopa zla se musí vyloučit, každé zakrnění duše se musí odstranit.

Z toho vyplývá pro duši velmi hluboká proměna, která nastane v tavícím kelímku blíženské lásky, ale nenastane bez bolesti. Svatý Augustin říká: „Není možné nechat zajít bez bolesti, co člověk miloval.“ Je to radikální očista, jakou zakoušeli svatí už na tomto světě v moci smyslů a ducha.

Zdroj: Wie schön wird es im Himmel sein! (autor anonymní benediktinský mnich). Str. 65–71. Z Maria heute 9/2018 přeložil -mp- (Redakčně upraveno)

Poznámky: (1) K tematice smrtelného a všedního hříchu viz Kompendium Katechismu katolické církve, 394–396.




Vyšlo v časopise Světlo 43. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK