Úvaha u příležitosti slavnosti Nejsvětější Trojice
Srdce a hlava církevního roku
Svatý apoštol Pavel a tradice Církve
přirovnávají Církev k lidskému tělu,
jehož hlavou je samotný Ježíš Kristus a jehož
údy jsou členové Církve. Někteří ještě
dodávají, že Panna Maria a případně
sv. Josef jsou krkem tohoto těla. Podobně
liturgický rok můžeme přirovnat k tělu:
k tělu, které má srdce – a tím je slavnost,
kterou budeme letos slavit až na
konci června, totiž slavnost Nejsvětějšího
Srdce Ježíšova – a jež má především hlavu
čili vrchol, a tím je slavnost zmrtvýchvstání
našeho Pána Ježíše Krista.
Oslava
Kristova vzkříšení je ovšem nerozlučně
spojena s památkou poslední večeře Páně
na Zelený čtvrtek a zvláště s připomínkou
Kristova ukřižování na Velký pátek
z jedné strany a s oslavou Kristova
nanebevstoupení a seslání Ducha
Svatého o Letnicích ze strany druhé.
Kristovo velikonoční tajemství,
vrchol jeho života, je jediné a je neoddělitelně
tvořeno jeho utrpením,
ukřižováním, zmrtvýchvstáním, nanebevstoupením
a sesláním Ducha
Svatého. Proto i Zelený čtvrtek, Velký
pátek, slavnost Nanebevstoupení
Páně a Letnice mají významnou
účast na vrcholu liturgického roku,
jímž je slavnost Zmrtvýchvstání Páně:
v určitém smyslu jsou spolu s ní
tímto vrcholem.
Slavnost Nejsvětější Trojice
se podílí na vrcholu
liturgického roku
Kristovým ukřižováním, vzkříšením
a nanebevstoupením se završuje
viditelné poslání a zjevení Syna,
druhé osoby Nejsvětější Trojice, které
začalo jeho vtělením ve chvíli zvěstování
Panně Marii. Obdobně sesláním Ducha
Svatého o Letnicích se završuje viditelné
poslání a zjevení Ducha Svatého,
třetí osoby Nejsvětější Trojice: je korunováním
a zpečetěním předchozích viditelných
poslání Ducha Svatého při zvěstování
Panně Marii (připomeňme si slova
archanděla Gabriela Panně Marii při tomto zvěstování [Lk 1,35]: „Duch Svatý sestoupí
na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní!“),
při Ježíšově křtu, kdy se Duch Svatý
ukázal ve formě holubice, a při jeho slavném
proměnění, kdy byl Duch Svatý zjeven
pod podobou světelného oblaku. Proto
úvodní modlitba (kolekta) o slavnosti
Nejsvětější Trojice vhodně praví: „Bože
Otče, tys poslal světu svého Syna a Svatého
Ducha a zjevils tak lidem tajemství
svého vnitřního života.“
Když, obrazně řečeno, vystupujeme po
schodišti viditelného poslání Syna a po
schodišti viditelného poslání Ducha Svatého
– po tom, co je nám bližší – dostáváme
se k tomu, co je vyšší a nám vzdálenější
a nepřístupnější, totiž k tajemství
Nejsvětější Trojice čili vnitřního života
Božího. A tak i slavnost Nejsvětější Trojice,
kterou budeme slavit tuto neděli, patří
k tomu, co je spojeno s vrcholem liturgického
roku. Vždyť slavíme to největší
a nejvyšší vůbec, respektive Toho největšího
a nejvyššího vůbec. Velký světec a mystik
sv. Jan od Kříže sloužil s oblibou mši
svatou ke cti Nejsvětější Trojice. „Jsem
přesvědčen,“ říkával, „že Nejsvětější Trojice
je největší svatý v nebi.“ Ano, Nejsvětější
Trojice, „z níž všechno povstává
a k níž všechno směřuje, ve světě i v dějinách“, je prvním zdrojem a posledním
cílem – alfa i omega – veškeré svatosti,
veškerého života a veškerého bytí vůbec.
Jediná přirozenost
a trojí osoba
Jedním z nejjasnějších a nejvýslovnějších
svědectví Písma svatého o Trojici je
křestní příkaz ze závěru Matoušova evangelia
(28,19–20): „Jděte tedy, získejte za
učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu
Otce, Syna a Ducha Svatého
a učte je
zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“
Pán Ježíš tu ukazuje, že Bůh je zároveň
jeden a trojí: Je jeden, protože říká:
„křtěte je ve jménu“, a ne: „ve jménech“.
Je trojí, neboť přikazuje: „křtěte je ve jménu
Otce, Syna a Ducha Svatého.“
Bůh je tedy zároveň jeden a trojí
a není v tom nic nelogického, neboť
obojím je z jiného hlediska: Bůh
je jeden z hlediska své přirozenosti
a Bůh je trojí z hlediska svých osob.
Když slyšíme slova „přirozenost“
a „osoba“, tak nám někdy mohou
znít poněkud učeně. To, co však vyjadřují,
příliš složité není: přirozenost
nám odpovídá na otázku: „Co
jsem?“, zatímco osoba nám odpovídá
na otázku: „Kdo jsem?“ Kdybychom
tuto otázku položili sami
sobě, tak bychom na první otázku:
„Co jsem?“, odpověděli: „Jsem člověk“,
kdežto na druhou otázku: „Kdo
jsem?“, bychom odpověděli osobním
jménem (já např.: „Jsem Štěpán Maria
Filip“), neboť osobní jméno nejlépe
vyjadřuje osobu. Když tedy Bohu
dáme otázku: „Co jsi?“, odpoví
nám: „Jsem Bůh.“ A když mu položíme
otázku: „Kdo jsi?“, dostaneme odpověď:
„Jsem Otec, Syn a Duch Svatý.“
Jediný Boží život
dávaný a přijímaný
Pokusme se nyní alespoň trochu poodhrnout
závěs velikého tajemství jediného
Boha ve třech osobách: Bůh je nejprve
Otec.A Bůh Otec zná zcela dokonale
sám sebe a od věčnosti – dříve než začalo zářit stvořené světlo – vyslovuje sám
sebe ve Slově. Vzpomeňme zde na počátek
evangelia sv. Jana (1,1): „Na počátku
bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to
Slovo byl Bůh.“
Bůh tedy zná sám sebe a vyslovuje sám
sebe ve Slově, neboli, řečeno totéž jiným
způsobem, plodí svého Syna, druhou božskou
osobu, které dává všechen svůj božský
život (a ne jenom půlku – to ostatně
ani není možné), dává všechny své božské
dokonalosti. Pán Ježíš tak v řeči při
poslední večeři prohlásí: „Všechno, co má
Otec, je moje.“ (Jan 16,15)
Když Otec vidí svého Syna, svůj nejdokonalejší
Obraz, miluje ho nekonečnou
láskou. Stejně, když Syn vidí Otce,
svou slávu, svou krásu, oplácí Otci jeho
lásku svou nekonečnou láskou. A z této
vzájemné lásky Otce a Syna vychází Ducha
Svatý, třetí božská Osoba. Duch Svatý
je tudíž zosobněná věčná láska Otce
a Syna, kteří mu dávají všechen svůj božský
život, všechny své božské dokonalosti.
Nebo můžeme říci, že Duch Svatý je
zosobněný Dar Otce Synovi a Syna Otci.
Jako je podobně v našem pozemském
životě dítě určitým ztělesněním a zosobněním
manželské lásky muže a ženy: toho,
jak jeden dává druhému sebe samého
jako dar.
Vidíme tedy, že tajemství Nejsvětější
Trojice je tajemství jediného Božího života
proudícího od Otce k Synovi a pak od
Otce a Syna k Duchu Svatému: tajemství
jediného Božího života dávaného a přijímaného,
kdy Otec nepřijímá jediný Boží
život od nikoho, ale naopak ho dává dalším
božským Osobám; kdy Syn tento jediný
Boží život přijímá od Otce a spolu
s Otcem ho dává Duchu Svatému, a kdy
Duch Svatý přijímá tento jediný Boží život
od Otce a Syna.
Naše účast na životě
Nejsvětější Trojice
Bůh si veliké tajemství svého vnitřního
života nenechává jen sám pro sebe,
i když by jistě mohl, ale zcela svobodně
a z pouhé dobroty svého srdce nás zve
k účasti na něm: my všichni jsme zváni,
abychom vstoupili „do blaženého společenství
jediného Boha v Trojici“. A tak
Bůh nám tajemství svého vnitřního života
zjevuje nejenom proto, aby nám ho
dal poznat, nýbrž také a především, aby
nám dal účast na tomto životě a aby v nás
zvláštním způsobem přebýval: už od křtu
svatého jsme tak chrámy Nejsvětější Trojice.
Svatá Alžběta od Nejsvětější Trojice,
karmelitánská sestra, která mysticky
pronikla do tajemství přebývání Nejsvětější
Trojice v nás, napsala své sestře, když
od ní dostala zprávu o narození a křtu
své první neteře: „Pohled na tento malý
chrám Nejsvětější Trojice ve mně vzbuzuje
úctu […]. Kdybych stála před ní, padla
bych na kolena a klaněla bych se tomu,
kdo v ní přebývá.“
Naše účast na Božím životě zde na zemi,
počáteční a klíčící, má jednou dozrát
v nebi. Tehdy se naše víra v Nejsvětější
Trojici promění v blažené patření na ni
tváří v tvář: jak říká sv. Jan od Kříže, budeme
Boha poznávat tak, že můžeme dokonce
říci, že budeme jistým způsobem
spolu s Otcem plodit Syna. Také naše
počáteční pozemská láska se naplní: jak
opět učí sv. Jan od Kříže, budeme Boha
milovat tak, že určitým způsobem budeme
spolu s Otcem a Synem vydechovat
Ducha Svatého.
Nejsvětější Trojice
a Panna Maria
Na závěr naší úvahy nesmí chybět –
podle vzoru moderních papežů, kteří své
dokumenty mnohdy končili odkazem na
Pannu Marii, zvláště sv. Jana Pavla II. –
mariánská „tečka“: Maria má zcela zvláštní
vztah k Nejsvětější Trojici, který je dán
tím, že je Matkou Syna, Pána Ježíše Krista,
a také tím, že je „milostiplná“ (Lk 1,28),
kdy této její plnosti milosti odpovídá plnost
přebývání Nejsvětější Trojice v ní.
Kéž nás tedy Matka Boží učí a pomáhá
nám, abychom vytrvali a rostli ve víře
v Nejsvětější Trojici, abychom prohlubovali
svůj vztah k jednotlivým božským
Osobám – Otci, Synu a Duchu Svatému
– i k celé Trojici, více se jí klaněli a vroucněji
ji milovali a abychom jednou v nebi
na Trojici věčně patřili a milovali ji. Obraťme
se proto na ni invokacemi starobylých
dominikánských litanií:
Dcero Otce z nebes,
přítelkyně přeblažená,
Božího Syna Matko oslavená,
Svatého Ducha silou oplodněná,
Svaté Trojice komnato vyzdobená,
oroduj za nás!
Vyšlo v časopise Světlo 24. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK