Boží život dávaný a přijímaný a nám sdílený

Úvaha u příležitosti slavnosti Nejsvětější Trojice



Srdce a hlava církevního roku

Svatý apoštol Pavel a tradice Církve přirovnávají Církev k lidskému tělu, jehož hlavou je samotný Ježíš Kristus a jehož údy jsou členové Církve. Někteří ještě dodávají, že Panna Maria a případně sv. Josef jsou krkem tohoto těla. Podobně liturgický rok můžeme přirovnat k tělu: k tělu, které má srdce – a tím je slavnost, kterou budeme letos slavit až na konci června, totiž slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova – a jež má především hlavu čili vrchol, a tím je slavnost zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista. Oslava Kristova vzkříšení je ovšem nerozlučně spojena s památkou poslední večeře Páně na Zelený čtvrtek a zvláště s připomínkou Kristova ukřižování na Velký pátek z jedné strany a s oslavou Kristova nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého o Letnicích ze strany druhé. Kristovo velikonoční tajemství, vrchol jeho života, je jediné a je neoddělitelně tvořeno jeho utrpením, ukřižováním, zmrtvýchvstáním, nanebevstoupením a sesláním Ducha Svatého. Proto i Zelený čtvrtek, Velký pátek, slavnost Nanebevstoupení Páně a Letnice mají významnou účast na vrcholu liturgického roku, jímž je slavnost Zmrtvýchvstání Páně: v určitém smyslu jsou spolu s ní tímto vrcholem.

Slavnost Nejsvětější Trojice se podílí na vrcholu liturgického roku

Kristovým ukřižováním, vzkříšením a nanebevstoupením se završuje viditelné poslání a zjevení Syna, druhé osoby Nejsvětější Trojice, které začalo jeho vtělením ve chvíli zvěstování Panně Marii. Obdobně sesláním Ducha Svatého o Letnicích se završuje viditelné poslání a zjevení Ducha Svatého, třetí osoby Nejsvětější Trojice: je korunováním a zpečetěním předchozích viditelných poslání Ducha Svatého při zvěstování Panně Marii (připomeňme si slova archanděla Gabriela Panně Marii při tomto zvěstování [Lk 1,35]: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní!“), při Ježíšově křtu, kdy se Duch Svatý ukázal ve formě holubice, a při jeho slavném proměnění, kdy byl Duch Svatý zjeven pod podobou světelného oblaku. Proto úvodní modlitba (kolekta) o slavnosti Nejsvětější Trojice vhodně praví: „Bože Otče, tys poslal světu svého Syna a Svatého Ducha a zjevils tak lidem tajemství svého vnitřního života.“

Když, obrazně řečeno, vystupujeme po schodišti viditelného poslání Syna a po schodišti viditelného poslání Ducha Svatého – po tom, co je nám bližší – dostáváme se k tomu, co je vyšší a nám vzdálenější a nepřístupnější, totiž k tajemství Nejsvětější Trojice čili vnitřního života Božího. A tak i slavnost Nejsvětější Trojice, kterou budeme slavit tuto neděli, patří k tomu, co je spojeno s vrcholem liturgického roku. Vždyť slavíme to největší a nejvyšší vůbec, respektive Toho největšího a nejvyššího vůbec. Velký světec a mystik sv. Jan od Kříže sloužil s oblibou mši svatou ke cti Nejsvětější Trojice. „Jsem přesvědčen,“ říkával, „že Nejsvětější Trojice je největší svatý v nebi.“ Ano, Nejsvětější Trojice, „z níž všechno povstává a k níž všechno směřuje, ve světě i v dějinách“, je prvním zdrojem a posledním cílem – alfa i omega – veškeré svatosti, veškerého života a veškerého bytí vůbec.

Jediná přirozenost a trojí osoba

Jedním z nejjasnějších a nejvýslovnějších svědectví Písma svatého o Trojici je křestní příkaz ze závěru Matoušova evangelia (28,19–20): „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ Pán Ježíš tu ukazuje, že Bůh je zároveň jeden a trojí: Je jeden, protože říká: „křtěte je ve jménu“, a ne: „ve jménech“. Je trojí, neboť přikazuje: „křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“

Bůh je tedy zároveň jeden a trojí a není v tom nic nelogického, neboť obojím je z jiného hlediska: Bůh je jeden z hlediska své přirozenosti a Bůh je trojí z hlediska svých osob. Když slyšíme slova „přirozenost“ a „osoba“, tak nám někdy mohou znít poněkud učeně. To, co však vyjadřují, příliš složité není: přirozenost nám odpovídá na otázku: „Co jsem?“, zatímco osoba nám odpovídá na otázku: „Kdo jsem?“ Kdybychom tuto otázku položili sami sobě, tak bychom na první otázku: „Co jsem?“, odpověděli: „Jsem člověk“, kdežto na druhou otázku: „Kdo jsem?“, bychom odpověděli osobním jménem (já např.: „Jsem Štěpán Maria Filip“), neboť osobní jméno nejlépe vyjadřuje osobu. Když tedy Bohu dáme otázku: „Co jsi?“, odpoví nám: „Jsem Bůh.“ A když mu položíme otázku: „Kdo jsi?“, dostaneme odpověď: „Jsem Otec, Syn a Duch Svatý.“

Jediný Boží život dávaný a přijímaný

Pokusme se nyní alespoň trochu poodhrnout závěs velikého tajemství jediného Boha ve třech osobách: Bůh je nejprve Otec.A Bůh Otec zná zcela dokonale sám sebe a od věčnosti – dříve než začalo zářit stvořené světlo – vyslovuje sám sebe ve Slově. Vzpomeňme zde na počátek evangelia sv. Jana (1,1): „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.“



Bůh tedy zná sám sebe a vyslovuje sám sebe ve Slově, neboli, řečeno totéž jiným způsobem, plodí svého Syna, druhou božskou osobu, které dává všechen svůj božský život (a ne jenom půlku – to ostatně ani není možné), dává všechny své božské dokonalosti. Pán Ježíš tak v řeči při poslední večeři prohlásí: „Všechno, co má Otec, je moje.“ (Jan 16,15)

Když Otec vidí svého Syna, svůj nejdokonalejší Obraz, miluje ho nekonečnou láskou. Stejně, když Syn vidí Otce, svou slávu, svou krásu, oplácí Otci jeho lásku svou nekonečnou láskou. A z této vzájemné lásky Otce a Syna vychází Ducha Svatý, třetí božská Osoba. Duch Svatý je tudíž zosobněná věčná láska Otce a Syna, kteří mu dávají všechen svůj božský život, všechny své božské dokonalosti. Nebo můžeme říci, že Duch Svatý je zosobněný Dar Otce Synovi a Syna Otci. Jako je podobně v našem pozemském životě dítě určitým ztělesněním a zosobněním manželské lásky muže a ženy: toho, jak jeden dává druhému sebe samého jako dar.

Vidíme tedy, že tajemství Nejsvětější Trojice je tajemství jediného Božího života proudícího od Otce k Synovi a pak od Otce a Syna k Duchu Svatému: tajemství jediného Božího života dávaného a přijímaného, kdy Otec nepřijímá jediný Boží život od nikoho, ale naopak ho dává dalším božským Osobám; kdy Syn tento jediný Boží život přijímá od Otce a spolu s Otcem ho dává Duchu Svatému, a kdy Duch Svatý přijímá tento jediný Boží život od Otce a Syna.

Naše účast na životě Nejsvětější Trojice

Bůh si veliké tajemství svého vnitřního života nenechává jen sám pro sebe, i když by jistě mohl, ale zcela svobodně a z pouhé dobroty svého srdce nás zve k účasti na něm: my všichni jsme zváni, abychom vstoupili „do blaženého společenství jediného Boha v Trojici“. A tak Bůh nám tajemství svého vnitřního života zjevuje nejenom proto, aby nám ho dal poznat, nýbrž také a především, aby nám dal účast na tomto životě a aby v nás zvláštním způsobem přebýval: už od křtu svatého jsme tak chrámy Nejsvětější Trojice. Svatá Alžběta od Nejsvětější Trojice, karmelitánská sestra, která mysticky pronikla do tajemství přebývání Nejsvětější Trojice v nás, napsala své sestře, když od ní dostala zprávu o narození a křtu své první neteře: „Pohled na tento malý chrám Nejsvětější Trojice ve mně vzbuzuje úctu […]. Kdybych stála před ní, padla bych na kolena a klaněla bych se tomu, kdo v ní přebývá.“

Naše účast na Božím životě zde na zemi, počáteční a klíčící, má jednou dozrát v nebi. Tehdy se naše víra v Nejsvětější Trojici promění v blažené patření na ni tváří v tvář: jak říká sv. Jan od Kříže, budeme Boha poznávat tak, že můžeme dokonce říci, že budeme jistým způsobem spolu s Otcem plodit Syna. Také naše počáteční pozemská láska se naplní: jak opět učí sv. Jan od Kříže, budeme Boha milovat tak, že určitým způsobem budeme spolu s Otcem a Synem vydechovat Ducha Svatého.

Nejsvětější Trojice a Panna Maria

Na závěr naší úvahy nesmí chybět – podle vzoru moderních papežů, kteří své dokumenty mnohdy končili odkazem na Pannu Marii, zvláště sv. Jana Pavla II. – mariánská „tečka“: Maria má zcela zvláštní vztah k Nejsvětější Trojici, který je dán tím, že je Matkou Syna, Pána Ježíše Krista, a také tím, že je „milostiplná“ (Lk 1,28), kdy této její plnosti milosti odpovídá plnost přebývání Nejsvětější Trojice v ní. Kéž nás tedy Matka Boží učí a pomáhá nám, abychom vytrvali a rostli ve víře v Nejsvětější Trojici, abychom prohlubovali svůj vztah k jednotlivým božským Osobám – Otci, Synu a Duchu Svatému – i k celé Trojici, více se jí klaněli a vroucněji ji milovali a abychom jednou v nebi na Trojici věčně patřili a milovali ji. Obraťme se proto na ni invokacemi starobylých dominikánských litanií:

Dcero Otce z nebes,

přítelkyně přeblažená,

Božího Syna Matko oslavená,

Svatého Ducha silou oplodněná,

Svaté Trojice komnato vyzdobená,

oroduj za nás!






Vyšlo v časopise Světlo 24. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK