Zamyšlení nad evangeliem 7.neděle velikonoční - cyklus C
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa.
Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito moji učedníci poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“ (Jan 17,20-26)
JEŽÍŠI, CHCI ŽÍT V JEDNOTĚ S JINÝMI
Snad i v této chvíli leží v nemocnici takový pacient, který ví, že mu není pomoci a že brzy zemře. Je to trpké povědomí. Zejména jak jde o mladou ženu, postiženou rakovinou, která ví, že tu musí zanechat svoje nezaopatřené děti. V takové chvíli před smrtí člověk nemyslí na nějaké vedlejší věci, ale tlačí se mu na mysl, pouze to, co je mu nejdražší. A když se takový člověk před smrtí modlí, věru se nemodlí za nějaké bezvýznamné věci, ale za to, co je mu nejdůležitější.
Pán Ježíš byl takto před smrtí. Věděl, že zítra zemře. Naposledy s apoštoly povečeřel. A po večeři se s nimi rozloučil. A potom se modlil. Jelikož byl před smrtí, modlil se za to, co mu je nejdražší a nejdůležitější.
Vy byste si mohli pomyslet, že nejdražší a nejdůležitější mu byla – jeho matka. A že asi za ní se modlil, aby ji nebeský Otec posílil v její opuštěnosti, když ztratí svého milovaného Syna. A podívejte se: nemodlí se za matku před smrtí, ale jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu, modlí se takto: „Otče, prosím, aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, si ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět uvěřil, že tys mě poslal.“
Z této modlitby v poslední chvíli před smrtí vidíme, jak velmi mu záleží na jeho věřících. On to projevil vícekrát i předtím. Jednou měl kázání v kterémsi domě. V domě bylo plno lidí. Lidé se tlačili, takže se dveře nedali zavřít. Během kázání ti, co stáli mezi dveřmi, zavolali na Pána Ježíše: Hle, tvoje matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit. A Pán Ježíš na to: „Moje matka a moji bratři?“ Vztáhl svoji ruku na věřící a prohlásil: „Hle, vy jste moje matka a moji bratři, neboť kdo slyší moje slovo a zachovává ho, to je můj bratr, sestra i matka.“ A nešel ven za matkou tento nejlepší Syn na světě, ale kázal dál. Tak velmi mu záleží na věřících.
Nebo jindy, když v hádce přemohl farizeje, jistá žena nadšená jeho slovy nahlas zvolala: „Blahoslavený život, který tě nosil a blahoslavené prsy, které tě kojily.“ To padalo na jeho matku. A on na to: „Ale spíše jsou blahoslaveni ti, co slyší Boží slovo a zachovávají ho.“
Tímto postojem chce Pán Ježíš projevit, že jako má v srdci svoji matku, tak stejně má v srdci svoje věřící a když se před smrtí modlí za jednotu svých věřících, tak z toho vyplývá, že jednota věřících musí být velmi vážná záležitost v Božích očích.
Ostatně Pán Ježíš v této svojí modlitbě podává tři důvody, proč je jednota věřících tak důležitá.
První důvod je jednota v Bohu. Pán Ježíš se modlí: Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, si ve mně a já v tobě. V Bohu je vroucná jednota mezi Otcem a Synem. Otec a Syn se vroucně milují. Tak vroucně, že láska mezi Otcem a Synem je živá, žijící a spojuje Otce se Synem do nerozlučitelné a nerozdílné jednoty. A tato jednota v Bohu je důvodem pro jednotu v lidech. Neboť Bůh stvořil lidi ke svému obrazu. A odkázal nám: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ A my jsme tím dokonalejší a tím podobnější Božímu obrazu, čím blížeji žijeme mezi sebou v jednotě.
Druhý Ježíšův důvod je hlubší než první. Pán se modlí, aby i oni v nás jedno byli. To znamená, že Bůh nás chce mít v sobě, ve své rodině, ve své lásce a jednotě, a to věčně. Chce, aby Boží láska proudila i v nás. Ale řekněte, může proudit elektrická energie ve vodiči, když je popřerušovaný? Tak stejně nemůže v nás proudit Boží láska, když mezi námi není jednota. Do Boží jednoty se člověk nemůže dostat jednoduše, nemůže se tam dostat jedinec odtrhnutý od ostatních lidí. Bůh si nepřeje, aby ho někdo oslovil: Otče můj, Pán Ježíš si výslovně žádá, abychom ho nazývali: Otče náš. On nechce být Otec tvůj, v jednotném čísle. V jednotném čísle je Otcem pouze Ježíšovým. Bůh nechce být Otcem jednotlivci, izolovanému od ostatních. Bůh chce být Otcem nás všech sjednocených v lásce. Každá izolace klade překážku nejen elektrickému proudu, ale i proudu Boží lásky v nás.
Nakonec třetí Ježíšův důvod je misionářský. Zní takto: Nechť jsou jedno proto, „aby svět uvěřil, že tys mě ty poslal.“ Vysvětlíme si to takto: Boží přivrácení k lidstvu stalo se viditelné v přivrácení Ježíše k těm, které nazval svými přáteli, svými bratry. Dnešnímu světu má být ono dnešní přivrácení viditelné tím, že tito přátelé a bratři Kristovy jsou přátelé a bratři mezi sebou navzájem. Nejednota věřících mezi sebou znamená odpuzení jiných od víry.
Hle, tyto tři vážné důvody pro jednotu věřících udává Pán Ježíš ve své modlitbě na rozloučenou. První křesťané si dobře uvědomovali tyto tři Ježíšovy důvody a brali to vážně a byli jednotní. Jejich jednota se nám v dnešní době zdá jako zázrak. V Písmu svatém je o nich psáno takto: „Věřící se zdržovali všichni pospolu a všechny věci měli společné. Prodávali svoje pozemky a svůj majetek a dělili se se všemi, jak kdo potřeboval.“
I ve čtvrté kapitole Skutků apoštolských je o nich psané takto: Měli jedno srdce a jednu duši. Nikdo nepokládal svůj majetek za své vlastnictví, ale všechno měli společné.“ A to prosím už před dvěma tisíci roky, kde všude vládl tvrdý otrokářský a feudální systém.
Vím, že si nyní v duši myslíte: Ach Bože, jak jsme daleko za nimi. Jak jsme daleko od Boží vůle, od Božího obrazu; jak jsme daleko od jednoty, která Pánu Ježíši tak moc ležela na srdci. A přitom si říkáme, že jsme Kristovi, že jsme křesťané.
No nevěšme hlavu. Pán Ježíš je k nám trpělivý, ačkoliv jsme selhali v tom, co si nejvroucněji přálo jeho srdce.
Protože nemáme dost sil a schopností k jednotě, nabízí nám dvě svoje pomůcky k jednotě: za prvé je to modlitba za jednotu. Umíme se už modlit za zdraví, za štěstí, za úspěch, za moudrost, za bohatství, ale on nás dnes učí se modlit za jednotu. Protože jsme se za jednotu nemodlili, selhali jsme. Přislíbil nám: „O cokoliv budete prosit mého nebeského Otce v mém jménu, dá vám to.“ Toto jeho přislíbení se splní, když se budeme modlit za jednotu mezi námi. Nebeský Otec nám to dá.
Za druhé nám nabízí k tomu Pán Ježíš chléb jednoty. Pokrm jednoty. Sv. apoštol Pavel to dosvědčuje v prvním listě Korinťanům, kde píše: Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě.“
Tyto dva prostředky skutečně sjednocovali první křesťany, neboť Písmo svaté o nich říká, že setrvávali společně na modlitbách a na lámání chleba.
Až se stane sv. přijímání i u nás nedělním pokrmem lásky a jednoty pro věřící, dosáhneme jednoty. Ale to jen tehdy, když svaté přijímání budeme ještě opravdověji chápat než do teď.
Oblíbený teolog Louis Evely říká toto: Představte si, že by se v celém křesťanském světě našel v neděli ráno jeden člověk, který by si řekl: Sem sám. Samotný sám. Nemám nikoho, nemám kam jít na oběd. Je to velmi smutné obědvat v neděli sám a ještě smutnější nejíst vůbec. Půjdu do kostela, vyzpovídám se. Půjdu ke svatému přijímání. Svaté přijímaní mě sjednotit s ostatními, co tam budou přijímat, a mše svatá mě sjednotí s ostatními, co tam budou přítomni. Stanu se bratrem všech tvých věřících. Možná, že si to alespoň jeden z nich uvědomí a pozve mě na oběd.
A Evely se ptá: Už jste pozvali v neděli na oběd po skončení mše svaté někoho, s kým jste přistoupili ke stolu Páně? Ale protože je to těžký požadavek, tak se ptám: Už jste se alespoň pozdravili s těmi, s kterými jste byli spolu na mši svaté, když vycházíte z kostela? Odpovíte, že se neznáte a že by to bylo neslušné, nezdvořilé. Ale podívejte, když je slušné a zdvořilé a patřičné, aby se pozdravili turisti, kteří se potkají v horách ve výšce dva tisíce metrů, i když se neznají, tak křesťané mají právo pozdravit s, když byli spolu na mši svaté, i když se neznají, neboť mše svatá je větší výška než dva tisíce metrů. Vždyť jsem si tam nahlas řekli: Pokoj a bratrská láska, nechť jsou s námi. A jaká, že je to bratská láska, když se potom ani nepozdravíme, ani se na sebe neusmějeme, a ani si neřekneme pár slov, ani se jeden o druhého nezajímáme. Není to potom všechno na prázdno jako pokrytectví?
Ó Ježíši, který v dnešním evangeliu až pětkrát za sebou prosíš nebeského Otce, abychom byli jedno, dej, abychom si dnes uvědomili, jak úžasně ti záleží na tom, aby byla mezi námi láska a jednota.