Dospíval jsem v době kulturních změn šedesátých let. Přestože mě katolická výchova učila,
že sex mimo manželství je špatný, nemohl jsem se dočkat svého prvního pohlavního styku
s ochotnou mladou ženou. Zdálo se, že to „dělají“ všichni, a já jsem se na to těšil také.
Takový byl dopad „sexuální revoluce“ 60. let
Jako mladý chlapec jsem byl poměrně zbožný katolík, ale v pubertě jsem sešel z úzké cesty. Svůj chtíč jsem si omlouval tím, že jsem si říkal, že církevní učení o smilstvu prostě může být chybné. Koneckonců, co je tak špatného na tom, když muž a žena zakoušejí potěšení ze sexuálního styku? ptal jsem se sám sebe.
Samozřejmě mě tento způsob uvažování přivedl k myšlence, že chybné možná bude i církevní učení o umělé antikoncepci. Pokud by existovala metoda, která by zabránila otěhotnění, co by bylo tak špatného na jejím používání?
Takové jsou myšlenky nezralého dospívajícího chlapce s ještě ne zcela zformovaným svědomím a s rozbouřenými hormony. A nepomohlo mi ani to, že v hodinách náboženství, které jsem navštěvoval, se zdůrazňovalo, že pohlavní styk je povolený pouze ženatým mužům a vdaným ženám, aniž by se vysvětloval důvod pro toto učení.
Další nesprávné zvraty
Na vysoké škole jsem se vydal jinou cestou. Začal jsem pochybovat o nutnosti chodit v neděli na mši svatou. Proč, říkal jsem si, se prostě nemůžu zdržet práce, pomodlit se a užít si volný den? I to by
jistě bylo svěcení dne Páně, domníval jsem se.
Naštěstí pro mě jsem chodil s mladou dámou, která byla také katolička a jejíž víra byla silnější než ta moje. Díky ní jsem se vrátil na úzkou cestu. (A jsem šťastný, že mohu říci, že je už více než 47 let mou manželkou.)
Ale poté, co jsme se vzali, mysleli jsme si – ačkoli jsme oba toužili po dětech –, že bychom měli početí dětí alespoň na pár let odložit. V důsledku ropného embarga zemí OPEC z roku 1973, „energetické krizi“ a stagflaci byla ekonomika v 70. letech 20. století silně otřesená. Mysleli jsme si, že bychom měli pro jistotu nejprve naspořit nějaké peníze.
A tak jsem se jednoho dne při zpovědi zeptal kněze, jestli by nebylo špatné pár let používat umělou antikoncepci, než si něco našetříme. Odpověděl, že se mám
řídit svým svědomím.
To byla zjevně jednoduchá odpověď, kterou v 70. letech rozdávalo mnoho kněží. Po vydání
Humanae Vitae (1968) mnoho kněží a biskupů zaujalo takzvaný „
pastorační přístup“, kdy věřícím říkali,
že mohou užívat antikoncepci a přitom přistupovat ke svatému přijímání, pokud se při tom řídí svým svědomím.
Každý kněz, který kdy nabídl takovou „
pastorační“ radu, by se měl stydět. Je pošetilé předpokládat, že každý katolík, který přijde žádat o radu, má „
správně formované svědomí“. Nemohu si pomoci, ale zajímalo by mě, kolik katolíků s hůře formovaným svědomím se nechalo svést na scestí kněžími, kteří se chovali „
pastoračně“.
Odpovědi
Naštěstí mě něco (už si přesně nepamatuji, co to bylo) přivedlo k tomu, že jsem se zcela ponořil do studia katolického učení. Začal jsem se také zabývat učením jiných křesťanských denominací (a dokonce i jiných náboženství) a srovnávat a porovnávat tato učení s učením katolické církve.
Po několika letech a spoustě čtení jsem dospěl k závěru, že katolické učení je v každém ohledu správné. Došel jsem také k závěru, že katolická církev je skutečně tou jedinou pravou církví, kterou
ustanovil sám Ježíš Kristus.
Nyní, když jsem starší a doufám, že alespoň trochu moudřejší, je pro mě snadné pochopit, kde jsem jako mladý člověk udělal chybu. Špatně jsem „
rozlišoval“.
Gaudium et spes nám říká, že „
člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem“
(16). Ba co víc, ve křtu přijímáme Ducha svatého a dary Ducha svatého a biřmováním jsou v nás tyto dary posíleny.
Katechismus katolické církve nám kromě toho říká:
„
Mravní svědomí je v nitru člověka a ve vhodnou chvíli mu ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Soudí také každou konkrétní volbu tím, že ji schvaluje, je-li dobrá, nebo ji odsuzuje, je-li špatná. Dosvědčuje svrchovanost pravdy ve vztahu k nejvyššímu dobru, jehož přitažlivost lidská osoba vnímá a jehož příkazy přijímá. Naslouchá-li moudrý člověk mravnímu svědomí, může slyšet mluvit Boha.“ (
1777)
A pak nám KKC také říká:
„
Člověk má vždy poslouchat úsudek vlastního svědomí. Kdyby člověk vědomě jednal proti takovému úsudku, sám by se odsoudil.“ (
1790)
Špatné rozlišování
Boží zákon je tedy zapsán v našich srdcích, Duch svatý je v každém katolíkovi, a pokud nasloucháme svému svědomí, můžeme slyšet, jak k nám Bůh promlouvá. Pokud je toto všechno pravda, jak to,
že všichni katolíci nežijí svatým životem?
Bohužel si myslím, že příliš mnoho katolíků rozlišuje špatně, místo aby rozlišovali moudře – stejně jako jsem to činil já. Často se nechávají přesvědčit, že podivné myšlenky, které se jim honí hlavou nebo které slyší od druhých, jsou ve skutečnosti velmi hluboké myšlenky. Pak tyto pošetilé nápady rozvíjejí a zdravé učení odkládají. A dovolí, aby jejich špatný úsudek převážil nad jejich svědomím
– stejně jako tomu bylo v mém případě.
Je třeba být opatrný. Musíme se ujistit, že to, co považujeme za dobrý úsudek vycházející z našeho svědomí, není ve skutečnosti chybný úsudek. Třetí věta
KKC 1790 nás před tímto nebezpečím varuje: „
Stává se však, že mravní svědomí je v nevědomosti a vynáší mylné úsudky o činech, které je třeba vykonat nebo které už byly vykonány.“
To může být důvod, proč dnes existují stovky (někteří říkají tisíce) křesťanských denominací. Martin Luther, Jan Kalvín, John Wesley, Ulrich Zwingli, Joseph Smith, William Miller, Ellen Gould
Whiteová, Charles Taze Russell a mnozí další měli myšlenky, které byly v rozporu se zdravým katolickým učením, ale přesto se jimi řídili.
Domýšlivost a pýcha
Místo aby se snažili přijít na to, proč jsou možná jejich myšlenky špatné, Luther a další předpokládali, že jejich nápady jsou správné. Možná sami sebe přesvědčili, že v nich skutečně působí Duch svatý
a že jsou chytřejší než všichni velcí teologové katolické církve. Je však pravděpodobné, že to nebylo nic jiného než pýcha.
Lidé se příliš často uzavírají před jakýmkoli argumentem, který odporuje jejich nově objevenému způsobu myšlení. Svého nového myšlení se drží s buldočí houževnatostí. Drží se ho tak pevně, že
nejsou schopni slyšet logické, racionální a rozumné argumenty, které poukazují na chyby v jejich uvažování.
Možná i proto je dnes ve světě tolik odpadlých katolíků. Nechali do své mysli proniknout iracionální nebo přímo šílené představy, myšlenky či nápady. Někteří možná dokonce dovolili, aby emocionální argumenty převážily nad zdravým, logickým uvažováním. Myslí si, že když věří v Ježíše Krista, Duch svatý v nich silně působí. Ale může to také být jen pýcha.
Boj dobra se zlem
Při hledání pravdy jsem si uvědomil, že za těmito problémy pravděpodobně stojí otec lži. Patrně do mozku takovýchto osob vštěpuje ony podivné myšlenky, představy a pojmy, které lidi odvádějí od
církve a církevního učení.
1. list Janův 4,1 nás varuje: „
Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha...“ Ačkoli
v nás tedy může působit Duch svatý, ne vždy mu nasloucháme. Někdy nakonec nasloucháme zlým duchům, kteří nám šeptají do uší.
Každý by si měl uvědomit, že ďábel a jeho přisluhovači nás chtějí od Boha odlákat co nejdále. Mají v zásobě spoustu triků, které vytahují, aby nás od Boha odlákali. A v tom, co dělají, jsou velmi zběhlí.
Jak před několika lety napsal Mons. Charles Pope: „
Pýcha je naším nejrozšířenějším a nejtěžším hříchem.“ Ďábel a jeho přisluhovači to vědí.
Když nás napadají myšlenky nebo představy, které jsou v rozporu s katolickým učením, je celkem jisté, že tyto myšlenky a představy nám do mysli vnukl otec lži. Rád proti nám používá náš vlastní pocit hodnoty. Podvádí nás tím, že nás přesvědčuje, že jsme skutečně moudří!
Jak kdysi řekl svatý otec Pio: „
Dokud v našem těle zůstane kapka krve, bude probíhat boj mezi dobrem a zlem.“ Jedná se o odvěký souboj dobra a zla. Je to boj, který začal v rajské zahradě a skončí až Druhým příchodem. A my všichni jsme do tohoto boje zapleteni každý den svého života, ať se nám to líbí, nebo ne.
Moudře rozlišujte
Když rozlišujeme nemoudře a na základě špatného rozlišování pak jednáme či naopak nejednáme, ďábel má radost. Kdyby si to uvědomovalo více lidí, možná by „rozlišovali“ s větší moudrostí.
Papež svatý Jan Pavel II. dal věřícím v roce 1993 velký a nádherný dar. Zpřístupnil
Katechismus katolické církve všem. Pokud máte vy nebo někdo z Vašich známých nějaké pochybnosti o katolické nauce, katechismus je prvním
krokem k jejich rozptýlení. A v případě potřeby věnujte pozornost poznámkám pod čarou.
V Katechismu je obsažena moudrost a odkaz církevních otců, učitelů církve, papežů a koncilů a všech velkých světců, kteří se s námi podělili o své myšlenky, jak vést svůj život. Jeho výtisk by měl být
v každé katolické domácnosti hned vedle schválené verze Bible.
Musíme si však uvědomit, že i když se budeme snažit růst v moudrosti, ďábel se bude o to víc snažit udržet nás v nevědomosti – a pýše.
Svatý Ignác před tím dokonce varuje ve svých
Pravidlech pro rozlišování.
12. pravidlo: Zlý duch je tyran. Musíte se mu postavit čelem, být pevní a odporovat mu. Pokud to neuděláte, využije Vaší slabosti a ještě více Vás oslabí.
13. pravidlo: Stejně tak se chová jako nepravý milenec. Přeje si zůstat ve skrytu a nebýt odhalen. Tajné zlé myšlenky, pokušení a problémy odhalujte dobrému zpovědníkovi nebo jiné duchovní osobě – těm, kteří vědí, jak nepřítel působí.
14. pravidlo: Zlý duch vás napadne na nejslabším místě. Poznávejte svá slabá místa a rychle je s Boží pomocí posilujte.
Gene Van Son
Catholic Stand
Přeložil Pavel Štička
Vyšlo v časopise MONITOR č. 9 (8. 5. 2022), který najdete
zde.
Zde je
Archiv čtrnáctideníku Monitor
