“Ať svatý Jan Nepomucký se za nás opravdu přimlouvá i v této době, a ať připomíná všem, kdo zapomínají, že vládnout, to je sloužit, a nikoliv se opíjet bezuzdností a zneužíváním moci.”
Rozmilí křesťané,
tak by vás, především vás Moravany, oslovil kardinál Schwarzenberg, bratranec olomouckého arcibiskupa Kvestenberka, a my se dnes tak trochu setkáváme v této pozici. Nově jmenovaný arcibiskup, pražský metropolita, primas český je v Olomouci a já k vám hovořím jako apoštolský administrátor pražské arcidiecéze.
No a pan arcibiskup, až mu bude předána tady, v Katedrále, 2. července berla pražských arcibiskupů, se ujme úřadu zde.
Myslím, že právě ta účast z celé naší vlasti je nesmírně důležitá pro skutečné pochopení významu světce, kterým je svatý Jan Nepomucký. Upřímně řečeno, když si porovnáte ty hroby našich světců, tak asi musíte konstatovat, jistě, svatý Václav má svůj prostor, ovšem ten nejnádhernější sarkofág a náhrobek patří svatému Janu Nepomuckému, světci, který má jakýmsi způsobem několik rozměrů svého života.
Ano, to je svatý Jan Nepomucký, generální vikář in spiritualibus v době arcibiskupa Jana z Jenštejna, a jsme v době lucemburské vlády, jsme ještě v době, kdy umírá, kdy tato zem vlastně dosáhla, naše vlast, největšího vrcholu. Ale, jak už to bývá, ten největší vrchol také dokáže učarovat a ti, kteří jsou v čele, se zamilují ne do Boha, ani ne do své manželky v případě Václava IV., ti to neměli vůbec jednoduché, ale zamilují se do svévole a pocitu všemohoucnosti, mohou všechno.
A, jak už to bývá, ještě horší je to okolí. Takže ten, který vlastně vedl mučení, Zikmund Huler, byl tedy skutečně výkvět politické zlovůle v našich dějinách. To je jeho život.
Ale pak přijde doba, kdy po husitských bouřích se znovu začne zvedat jeho kult a vznikne barokní svatý Jan Nepomucký. Jeho podobu si budete právem plést s Janem Sarkanderem, protože beatifikace byla ve stejné době.
Ale máme ještě třetího Jana, který se pohybuje v našich dějinách, a to je Mistr Jan Hus. Všimněme si, že ani svatý Jan Nepomucký, ani Mistr Jan Hus nemají vůbec gotickou podobu a vůbec tak nevypadali. Všichni vlastně tři jsou jakoby z jedné trojky. Možná někdo by řekl, že jsou to trojčata.
Každý z nich vstoupil do dějin jiným způsobem.
A pak je to třetí svatý Jan Nepomucký, kterého se zmocnila média 19. století, 20. století. Ovšem média 19. a 20.století, jak víme, no to byl takový trpaslík proti médiím dnešní doby.
A tak se stalo, jak média rostla, tak také jim se začala točit hlava. Pýcha a nadřazenost v domnění, že oni vládnou světem, a sledujte někdy i výhrůžky různých redaktorů a různých světových médií, kde zacházejí i s těmi tak zvaně nejmocnějšími tohoto světa jako s těmi, s kterými mohou hrát jako s loutkami, a taky často řeknou a napíšou, ale my vás, my tě zničíme, a tak se také snažili zničit postavu svatého Jana Nepomuckého jako takového trošku už nahnutého světce, který tak může stát u mostu a můžete ho pozdravit anebo na něho zamávat, a veškerou statečnost si získal neskutečný, nehistorický Mistr Jan Hus a mnohé věci, které se připisují mistru Janu Husovi, patří svatému Janu Nepomuckému.
Mnohé věci, které patří Mistru Janu Husovi, se přepíší pak i do postavy svatého Jana Nepomuckého, to je určitá, jako bych řekl, paralela, s kterou se setkávají všechny významné postavy dějin.
Je to svatý Jan Nepomucký, který se tvrdě postavil proti králi, a moderní bádání, to není moderní, že se napíše do posledního vydání deníku anebo do posledních televizních novin, ale musíte jít do dokumentu doby, a pak se dozvíte, že různí kronikáři, i u nás, najednou se objevují jejich zápisy, jako třeba Jan ze Žatce či Jan z Teplé, písař v Žatci.
Svatý Jan mimochodem byl také arcijáhen a spravoval arcijáhenství. Čili byli to lidi, jejichž práce a život se určitým způsobem dotýkaly, a tak víme, že tedy jeho kritika byla velmi ostrá, ale i kritika odpustků, protože odpustky vyhlašoval Václav IV. a zásada byla, že všichni půjdou na Vyšehrad a pak ty odměny budou plynout do královské kasy, Katedrální kapitula měla tu odvahu se přidat ke svému generálnímu vikáři a protestovali, nikoliv Mistr Jan Hus.
Mistr Jan Hus neměl odvahu kritizovat krále, to je zapotřebí si plně uvědomit, tyto skutečnosti. Ale také já sám někdy podléhal jsem myšlence, přece ten arcibiskup Jan z Jenštejna, to nebyl chlap na správném místě. Nechal je zatknout a sám utekl. Je pravda, že on měl ozbrojenou stráž, ale dopis, který mu Václav IV. poslal na úryvku, na útržku papíru, by asi nikdo z nás nechtěl dostat.
Koukej přijet, opusť můj hrad v Roudnici a piš si to, že s tebou zatočím. Do Vltavy půjdeš. Ale přijeď.
A pan arcibiskup přijel.
Čtyři zatčení, tři z nich přežili, ale museli podepsat, jak je to zajímavé, když jsme odcházeli z komunistických věznic, tak jsme museli podepsat, že se s námi slušně zacházelo. Já musím říci, že z velké části je to pravda, že se se mnou slušně zacházelo, ale to nebylo vězení 50. let, kterým prošli mnozí, ani ne nacistické vězení, ale také ne vězení tedy Václava IV. Ano, taktéž podepsali.
Co se odehrávalo, nikdy neprozradili, i když byli dotazováni samotným papežem. Tehdá ale platilo slovo. Víte, v té době také se lhalo, ale určitě by žádný politik nedokázal říct, lhaní není trestné podle práva. Zvláštní právo, zvláštní kultura politického života. Proč tyto skutečnosti připomínám?
Protože světci nejsou zapomenuté postavy z muzea pod památkovou péčí, světci jsou stále živí. O tom svědčí jeho kult i v tom 19. století, které ho chtělo úplně odstranit, určitá část, a domnívali se, co s tím flanďákem na mostě. Přece jenom Mistr Jan Hus, husitství, to je náš prapor. Ono tomu tak docela není. Ale musíme si také uvědomit, že to byly právě svatojánské pouti, a to je důležité, že jste zde při jedné z nich. Přicházelo sto tisíc poutníků, to Praha skutečně mluvila česky, to v Praze se zpívaly české písně. Byli třeba z Moravy, možná ze Slezska, ale i z Čech.
Právě v této Praze se při svatojánské pouti pokládají základní kameny pro stavbu Národního divadla. Můžeme jít kousek dál. O Svatojánské pouti na Slovanském ostrově zasedají Slované ze střední, jižní, i z Chorvatska, i východní Evropy. A když se pořádala ta velká, národní technická výstava, tak se také konala o slavnosti svatého Jana Nepomuckého. No protože se vědělo, že ono na ty některé stroje by tolik lidí nepřijelo, ale když už ti poutníci budou v Praze, tak oni navštíví i tuto výstavu. Ale svatý Jan Nepomucký, který po odchodě Královské kanceláře, kdy Marie Terezie zareagovala na vzpouru proti ní, se vlastně stal hlavním patronem země. Ovšem nepřestal být také patronem, můžeme říci, celé střední Evropy, celého světa, kam ho vlastně otcové jezuité rozvezli, jeho památku a jeho úctu, i když abbé Dobrovský příliš této úctě nepřál, aniž by si uvědomoval, jak pro záchranu jazyka svatojánské poutě sehrály velikou roli.
Ale budeme-li hovořit o této Katedrále, která byla dostavěna pod praporem Československé republiky, tak je zapotřebí si uvědomit, že když se vyhlašovala ne republika, československý stát, ta se vyhlašovala o pár dní později, tak u svatého Václava na Václavském náměstí vlály dva prapory, velký bíločervený a malý prapor Spojených států severoamerických, protože tam o slavnostech svatého Jana Nepomuckého v Clevelandu, v Chicagu, v Pittsburghu i ve Washingtonu, tam už to nebyl svatý Jan Nepomucký, ale třikrát při těchto velkých slavnostech byly položeny základy státu, a teď, pokud jste ze Slovenska, budete možná překvapeni, státu Slováků, Čechů a také i zakarpatských Rusínů.
Ano, takovouto roli hrál svatý Jan Nepomucký, ale protože zde tradice a média vytvořila určitou absolutní nerovnováhu, tak bylo zapotřebí, aby svatý Jan zmizel z našich očí, a proto ten obrovský pogrom na svatojánské sochy. Koneckonců ta nejstarší socha svatého Jana Nepomuckého, u které budeme stát, pochází od slovenského sochaře Jana Brokoffa. Už v tom 17. století.
Tedy tady je zapotřebí si uvědomit, ano, svatí staví mosty mezi národy, to je název jedné publikace po pádu komunismu, a to si chceme uvědomit i my zde.
Je zapotřebí se nebát a nemlčet, protože jinak se potom budeme bát a budeme mlčet. Vždycky si uvědomit, že hájení pravdy je společné oběma Janům. Jan Nepomucký byl starší, ale v této zemi za svého života i v tragických událostech oba dva dokázali, že je třeba mlčet, když jiné cesty není, a že je třeba mluvit, když je třeba.
To patří i tomu třetímu Janu Sarkanderovi. Čili toto jsou jména vedle Václava a Jana, která mají nést naši identitu, protože to nejsou jména ze vzduchu, ale jsou to jména osob, které opravdu vyrostly z identity této země.
A tak ať svatý Jan Nepomucký se za nás opravdu přimlouvá i v této době, a ať připomíná všem, kdo zapomínají, že vládnout, to je sloužit, a nikoliv se opíjet bezuzdností a zneužíváním moci. To není, abychom si chtěli říci, hlavní problém jenom našeho prostředí, to je celosvětový problém, a je zapotřebí si říci, ano, musíme umět stát.
Když jsem dnes četl ve vatikánském deníku, papež prohlásil, že svět potřebuje světce všednodennosti, přiznám se vám, že v prvním momentě jsem říkal, ne, já chci svaté, kteří skutečně dokážou být hrdiny. Někdy je snadnější být hrdinou, když přijde krok a pak vše končí, ale každý den usilovat o svatost doma, ve vztahu manžel, manželka, děti, rodiče anebo v zaměstnání a stále být člověkem, který naslouchá, který respektuje a nepřestřelí, tak ono je to možná někdy větší hrdinství než hrdinství na frontě.
Ale to hrdinství na frontě znamená také zase překonávat mnohem větší úzkosti a bolesti, takže se to jistým způsobem vyrovnává.
Tak snažme se také i my ve svém životě jako svatý Jan Nepomucký mlčet a když promluvit, tak promluvit na správném místě ve správnou chvíli.
Amen
Převzato z
FC - Chytni mši,
článek ze 16. 5. 2022 naleznete
zde.
