Spisovatel a publicista Karol Dučák nám v tomto svém poněkud obsáhlejším článku s precizností sobě vlastní přibližuje postavu statečného blahoslaveného řeckokatolického biskupa a mučedníka Hryhorije Chomyšyna. Jeho životní příběh nám ukazuje v kontextu s dobovými událostmi a historií ukrajinského národa od jeho počátků až po současnost.
Válka na Ukrajině v roce 2022 odhalila mnohé bolesti, s nimiž se tato země boří. Šokující moc oligarchie, bující korupce, propast mezi bohatými a chudými, ale i jiné neduhy rozežírají ukrajinskou společnost jako rakovina. Jsou zde však i závažná provinění vůči křesťanské morálce. Ukrajina je velkou „fabrikou na děti“, ve které vzkvétá mezinárodní byznys s náhradním mateřstvím, přičemž zabíjení nenarozených dětí při umělých potratech tam dosáhlo skandálních rozměrů.
(Srov.
https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=karol-ducak-proc-nas-nedojima-zabijeni-deti-v-lunech-ukrajinskych-i-ruskych-matek&cisloclanku=2022040046)
Tíživým dědictvím minulosti je však i přežívající nacionalismus části obyvatelstva, který činí ukrajinskému národu špatné jméno ve světě. Stopa nacionalismu se táhne ukrajinskou historií již zhruba dvě století, ale opravdu vážnou hrozbou mezinárodního významu se tento fenomén stal až po skončení první světové války, především však ve 30. letech 20. století, zvláště po jeho spojení s německým nacismem.
Kořeny ukrajinského nacionalismu sahají do první poloviny 19. století. K životu ho přivedlo ukrajinské národní obrození, které se začalo rodit v okruhu ukrajinské inteligence té doby.
Příslušníci ukrajinského národa tehdy neměli vlastní domovinu a jeho příslušníci žili v rozdílných státních útvarech. Ukrajina byla v té době rozdělena na východní, neboli ruskou Ukrajinu na území carského Ruska, a západní, neboli rakouskou Ukrajinu. Zde byla domovem Ukrajinců Halič (ukrajinsky Галичина, polsky Galicja, německy Galizien, latinsky Galicia), ve které kromě nich žili i Poláci, Židé a příslušníci jiných národností.
V té době ukrajinský národ ještě neměl pevně ustálené pojmenování. Pro označení Ukrajinců se používaly různé výrazy. Na území carského Ruska byli známí jako Malorusové, na území rakouské Haliče jako Rusíni. V němčině, kterou používali Rakušané, měl Ukrajinec pojmenování Ruthen. Zároveň však existovaly i jiné lokální názvy pro příslušníky ukrajinského národa, rozptýleného na rozsáhlém území: Rusnjaci, Kozáci, Červonorusové. Vědecký název Jihorusové (Južnorusi), který zavedl N. Kostomarov, se neujal, avšak nakonec se vžily pojmy Ukrajinci, ukrajinský národ (původně ukrajinsko-ruský). Ostatně, slovo Ukrajina se vyskytuje v dějinách ukrajinského národa již počátkem středověku, avšak původně v zeměpisném smyslu, „
pro označení pohraničního území. Později, za polské vlády, pro označení jádra dnešní Ukrajiny.“
(Boczkowski, H.:
Z dějin Ukrajiny a ukrajinského obrození. Praha: Ukrajinské vydavatelské družstvo Čas, 1919, s. 5)
Ukrajinci až do 19. století neměli rozvinutou vlastní národní kulturu, dokonce ani svůj vlastní spisovný jazyk. První tištěnou ukrajinskou knihou, psanou v lidovém jazyce, byla v roce 1798, tedy koncem 18. století, publikace
Aeneida, kterou napsal Ivan Kotljarevskij, avšak ukrajinský jazyk se v té době teprve formoval. Skutečná ukrajinská jazyková a celková kulturní obroda začala až v první polovině 19. století.
V prvopočátečních časech formovali ukrajinský nacionalismus osobnosti jako Dmitrij Bantyš-Kamenský, Mykola Markevič, Pantelejmon Kuliš, Nikolaj Kostomarov a jiní. Určitě nejznámější však byl Taras Ševčenko, zakladatel moderní ukrajinské literatury.
Charakteristickým znakem ukrajinského nacionalismu byla rusofobie, i když v počátečním období se ne všichni ukrajinští nacionalisté vyznačovali nenávistí vůči Rusku. Například vlivný publicista 19. století Michajlo Drahomanov se v úsilí zachovat a rozvíjet ukrajinskou identitu scházel s radikálními ukrajinofily, přičemž však nesdílel jejich protiruské a rusofobní postoje. Jako kosmopolita a liberální socialista neuznával myšlenky „
narodničeství“, jenže rozchod s Ruskem nepovažoval za klíčovou ideu ukrajinismu. Naopak upřednostňoval „
myšlenku federalismu, v souvislosti s níž spolupracoval s ruskými konstitucionalisty.“
(
https://censor.net/ru/forum/2484754/fenomen_ukrainskogo_natsionalizma?__cf_chl_tk=A9mu8.FiebAVE8Kc6tcp0crzFvbMezNm1xCW4QAO6uQ-1648623160-0-gaNycGzNCRE)
Podobně smýšlel historik N. Kostomarov, z jehož iniciativy se vytvořil v lednu 1846 obrozenecký spolek
Кирилло-Мефодиевское братство (
Cyrilo-metodské bratrstvo).
Členové spolku se vážně zabývali ideou vytvoření federace svobodných slovanských republik, v níž by připadla zvláštní role ukrajinskému národu. Členové bratrstva byli přesvědčeni o tom, že Ukrajinci si zachovali mnohem více lásky ke svobodě a oddanosti demokracii než jiné národy Ruské říše. Vedle toho však jednoznačně považovali ukrajinský národ „
za jednu z částí společného ruského etnosu.“
(
https://histrf.ru/read/articles/ukrainskiy-nacionalizm-istoriya-smertelnoy-transformacii)
Jinak se však vyvíjela situace v Haliči, kde organizace tamních Rusínů s podporou rakouských oficiálních kruhů zformulovaly stanovisko, že Rusíni nejsou Rusové, představující většinu obyvatelstva carského Ruska, ale tvoří jeden národ spolu s obyvateli Maloruska, s nimiž musí společně vytvořit svůj vlastní stát na „
odvěkých zemích“.
(
https://histrf.ru/read/articles/ukrainskiy-nacionalizm-istoriya-smertelnoy-transformacii)
Paradoxem je, že militantní rusofobní ukrajinský nacionalismus, založený na ozbrojeném teroru, se zrodil na území Ruské říše. Za jeho zakladatele je považován Nikolaj Michnovskij, který inicioval vznik Ukrajinské lidové strany v roce 1902. Byla to první ukrajinská politická strana, která měla ve svém programu vytvoření samostatného ukrajinského státu. Tento vývoj byl ovlivněn šířením socialistických idejí s právem na sebeurčení národů a ozbrojeným bojem proletariátu. V roce 1904, při oslavách 250. výročí znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem, zorganizoval Michnovskij několik „
teroristických činů – výbuchy památníků Alexandra Puškina ve městech Maloruska.“
(
https://histrf.ru/read/articles/ukrainskiy-nacionalizm-istoriya-smertelnoy-transformacii)
Nejnebezpečnější byl však vývoj radikálního ukrajinského ultranacionalismu v Haliči, jejíž „
politická elita byla pod vlivem a úplnou kontrolou západních tajných služeb (rakouských, polských, německých), připravujících expanzi proti Rusku... Tajné služby západních zemí dokázaly v Haliči vycvičit velký oddíl militantních nacionalistů...“
(
https://history.wikireading.ru/307958)
Nejdůležitějším mezníkem ve vývoji ukrajinského nacionalismu se staly výsledky první světové války, po které se rozpadlo Rakousko-Uhersko. Několik národů získalo státní samostatnost, avšak nepodařilo se to Ukrajincům, kteří žili zčásti na území Ruska a zčásti na území bývalého Rakousko-Uherska. Ukrajinci byli nejpočetnějším evropským národem, který nezískal státní samostatnost. Území, na kterém žili, bylo rozděleno mezi čtyři státy, přičemž dominantní část spadala pod SSSR, druhá největší připadla Polsku, třetí Rumunsku a poslední - Zakarpatská Ukrajina - Československu.
(Srov.
https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3448908-ukrajina-vzdy-lakala-mocne-obyvatele-byli-ochotni-pro-nezavislost-obetovat-krev-i-v)
To způsobilo rozmach, ale také radikalizaci ukrajinského ultranacionalismu v Haliči. Z mnoha nacionalistických organizací po první světové válce se nejznámější stala Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která vznikla v roce 1929 a byla „
namířena proti hlavním nepřátelům ukrajinské státnosti – moskevským bolševickým satrapům a polské okupační šovinistické vládě.“
(
http://libr.rv.ua/ua/virt/148/)
Její předchůdkyní byla Ukrajinská vojenská organizace (UVO), založená v roce 1920 ve Vídni bývalými ukrajinskými vojáky rakousko-uherské armády. V jejím čele stál plukovník J. Konovalec. Časem však vyvstala nutnost vybudovat politickou organizaci a tak se v roce 1929 z iniciativy J. Konovalce sjednotilo vícero samostatných nacionalistických organizací do Organizace ukrajinských nacionalistů. Za jejího lídra zvolili J. Konovalce, který současně nadále vedl i UVO, takže obě organizace jistou dobu fungovaly paralelně.
Už od začátku byl členem organizace i mladičký Stepan Bandera, zřejmě nejznámější ze všech ukrajinských ultranacionalistů. Jenže Bandera se začal prosazovat ve vedení OUN až o několik let později. Kromě něj však v řadách OUN začali působit i jiní pozdější vlivní ukrajinští nacionalisté jako Andrej Melnyk, Roman Šuchevič, atd.
Organizace začala s vlnou teroru především na území Polska. V Sovětském svazu byli ukrajinští nacionalisté vystaveni přímému teroru, který eliminoval jejich aktivity, takže se tam nedokázali prosadit. Ukrajinští nacionalisté se tedy specializovali na území Polska, kde „
se uchylovali k sabotážím a atentátům, ničili komunikace, páchali loupeže majetku ve státním vlastnictví, vypalovali zemědělské usedlosti. Polské vládní jednotky odpovídaly nevybíravými represemi ukrajinského obyvatelstva, jež doprovázela dlouhodobá polonizační politika.“ ( - tj. polonizování, popolšťovaní, prosazování prvků polské kultury, zejména polského jazyka, v původně jinojazyčném prostředí - pozn.)
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1402/047-057.pdf, s. 47
(
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1402/047-057.pdf, s. 47)
15. června 1934 zorganizovala OUN atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého. Při vyšetřování tohoto zločinu zatkli i Stepana Banderu, který v té době byl součástí vedení OUN a podílel se na přípravě atentátu. Banderovi už předtím prošlo zorganizování politické vraždy, která vyvolala mimořádný rozruch. Šlo o přípravu likvidace A. Majlova, tajemníka konzulátu SSSR ve Lvově, která měla být revanšem za Stalinem vyprovokovaný hladomor na Ukrajině. Jenže atentát na polského ministra vnitra Banderu téměř připravil o život. Varšavský soud ho v roce 1936 odsoudil k trestu smrti, ale Bandera jakoby zázrakem unikl smrti. Jeho trest změnili na doživotí, přičemž ve vězení strávil několik let.
(Srov.
http://www.kray.org.ua/7217/postati/bandera-stepan-simvol-ukrayinskoyi-revolyutsiyi/ )
Nejtemnější kapitoly v dějinách ukrajinského nacionalismu a v dějinách ukrajinského národa vůbec se začaly psát po obsazení Polska Německem a spojení ukrajinských nacionalistů s německými nacisty. Nebyla to náhoda. Ukrajinští nacionalisté byli v centru pozornosti německých tajných služeb již od poloviny 30. let. Němci plánovali využít Ukrajince v tajné válce proti Polsku a SSSR, kterou nakonec už stejně vedli. A po rozpoutání druhé světové války se ukrajinským nacionalistům naskytla „
možnost nejen dostat se z podzemí, ale také pokusit se realizovat své představy o vytvoření nezávislé Ukrajiny.“
(
https://histrf.ru/read/articles/ukrainskiy-nacionalizm-istoriya-smertelnoy-transformacii)
Podle vizí ukrajinských nacionalistů mělo uskutečnění ideje vlastního samostatného státu ve spojenectví s Velkým Německem osvobodit Ukrajince od všech „
nepřátel“, především Rusů, Poláků a Židů. Není proto náhoda, že se ukrajinští nacionalisté aktivně podíleli na bestiálním „
vyvražďování Židů spolu s německými Einsatz-komandami...“
(
https://histrf.ru/read/articles/ukrainskiy-nacionalizm-istoriya-smertelnoy-transformacii)
Hitlerovci dokončili „
formování rusofobní aspirace mezi nacionalisty.“
(
https://history.wikireading.ru/307958)
Nacisté přistupovali k Ukrajincům v Haliči jinak než k ostatním Slovanům. Po vytvoření
divize SS „
Galicia“ byli dokonce přesvědčeni, že „
Haličané a Ukrajinci jsou dva různé národy a zároveň Haličané jsou téměř Árijci“.
(
https://history.wikireading.ru/307958)
OUN působila v Polsku nejprve jednotně, ale v roce 1940 se nacionalisté v Krakově rozdělili.
Radikální frakci (OUN-B) vedl Bandera, umírněnou (OUN-M) A. Melnyk.
Dne 30. června 1941 bylo na základě rozhodnutí představenstva organizace ve Lvově vyhlášeno obnovení velkého ukrajinského státu. Byl přečten „
Akt obrody ukrajinského státu“, který však zůstal pouze na papíře a nikdy nevstoupil v platnost.
Němcům nevyhovoval takový vývoj. Nacisté chtěli z Ukrajiny s její černozemí a nerostným bohatstvím udělat svůj vlastní majetek, který by využívali pro potřeby Německa. Nepochybovali o svém vítězství v této válce a měli své vlastní záměry. Plánovali Ukrajinu podobně jako jiné státy zbavit neárijského obyvatelstva a po skončení války osídlit německými sedláky. Proto němečtí nacisté potrestali tento projev neloajálnosti k nim a 5. července 1941 zatkli Banderu a ostatní představitele nově vyhlášeného ukrajinského státu. Pak je uvěznili v koncentračním táboře Sachsenhausen, v části pro prominentní vězně, v níž byly podstatně lepší podmínky, „
než jaké panovaly v běžných koncentračních táborech. Bandera tam měl povolení k návštěvám své manželky, Jaroslavy Vasiljevny Banderové (1917 – 1977)...“
(
https://nasregion.cz/bandera-je-vniman-jako-valecny-zlocinec-i-kdyz-jim-nikdy-nebyl-kontroverze-budi-dodnes-133128/)
V den vyhlášení samostatnosti Ukrajiny byl vydán i rozkaz „
o vytvoření Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a vytvoření národní vlády“
(
https://ik-ptz.ru/sk/fizika/kto-takoi-bandera-na-samom-dele-nastoyashchaya-biografiya-stepan-bandera.html)
K vytvoření Ukrajinské povstalecké armády došlo 14. října 1942. Na základě dohody mezi zástupci německých úřadů a OUN bylo úkolem UPA chránit mosty a železnice před útoky sovětských partyzánů a podporovat činnost německých okupantů. Němci na oplátku přislíbili dodávat povstalcům z UPA zbraně a munici a po předpokládaném vítězství nad Sovětským svazem umožnit vytvoření samostatného ukrajinského státu, nad kterým by sami převzali patronát. Členové UPA spolu s nacistickými jednotkami podnikali represivní operace, při kterých terorizovali civilisty, sympatizující s Rudou armádou.
(Srov.
https://fondeco.ru/kem-byl-bandera-podlinnaya-biografiya-stepana-bandery/)
Nejděsivějším mementem činnosti ukrajinských nacionalistů byl bestiální masakr civilního obyvatelstva ve Volyni od února 1943 do února 1944. Teroru příslušníků Ukrajinské povstalecké armády, kteří podle jejich vůdce Bandery dostali pojmenování banderovci, se brutalitou nevyrovnal ani teror německých hrdlořezů. Bestialita ukrajinských netvorů snad nemá obdoby v novodobých dějinách lidstva.
Banderovci v tomto regionu vyvraždili podle různých zdrojů od 60 do 100 tisíc Poláků. Nad ukrutností těchto teroristů zůstává rozum stát. To, co se odehrálo ve Volyni, je bezpochyby nejtemnější kapitolou dějin ukrajinského národa. Jejich cílem bylo etnicky vyčistit toto území a zcela zlikvidovat jiné národy, především Poláky. Stahovali lidi zaživa z kůže a páchali mnohé jiné ukrutnosti „
na nevinných lidech – bez sebemenšího ohledu na věk či pohlaví.“
(
https://www.expres.cz/zpravy/volyn-volynsky-masakr-polsko-ukrajina-ceska-televize.A180910_160140_dx-zpravy_stes)
Masakr ve Volyni byl jen vrchol ledovce. Nebyl to ojedinělý případ teroru ukrajinských nacionalistů vůči civilnímu obyvatelstvu, ale ten ve Volyni se stal nejznámější a nejbestiálnější.
Banderovci rozsévali hrůzu a zkázu nejen během druhé světové války, ale i po jejím skončení. A nejen na vlastním území, ale také v sousedních státech. Samotného Banderu Němci propustili na svobodu v roce 1944 a on přežil až do 15. října 1959, kdy ho v Mnichově zavraždil sovětský agent Bogdan Stašinskij. Podzemní hnutí banderovců terorizovalo západní Ukrajinu i v poválečném období až do roku 1950 a jeho pozůstatky ještě déle, do roku 1953.
Při „
diverzích, sabotážích a teroristických činech během nejvyššího stupně činnosti banderovského nacionalistického podzemí (1944-1946) zahynulo kolem 30 000 představitelů orgánů sovětské moci a tisíce místních obyvatel. Poskytlo to však záminku pro sovětské trestní orgány, které postupovaly obdobně. Příslušníci NKVD prováděli represálie proti rodinám podezřelých ze spolupráce s UPA a masově je deportovali na Sibiř... Západní Ukrajina se stala zónou bezmezné krutosti, sadismu, drancování a morálního ponižování obyvatelstva.“
(
http://www.historiarevue.sk/index.php?id=2004smigelsyrny1112)
Banderovci vraždili i vlastní krajany, kteří chtěli žít s Poláky v míru. Mezi Ukrajinci bylo totiž mnoho dobrých lidí a dodnes je v ukrajinském národě nemálo ušlechtilých osobností. Tak jako v každém národě. Snad nejvíce se v tomto ohledu vyznamenal
blahoslavený ukrajinský řeckokatolický biskup Hryhorij Chomyšyn (1867 – 1945), eparcha stanisławowský, který již před druhou světovou válkou varoval své krajany před nebezpečnou hrozbou nacionalismu. Nekompromisně odsuzoval ukrajinské nacionalisty a vyzýval Ukrajince, aby byli loajální k Polsku. Není divu, že někdy vzniká dojem, že Chomyšyna více uctívají v Polsku než na Ukrajině.
Biskup Chomyšyn byl vskutku výjimečným zjevem Řeckokatolické církve na Ukrajině. Dne 25. března 2022 uplynulo 155 let od jeho narození v zámožné rolnické rodině z obce Гадинківці (polsky Hadyńkowce) ve východní Haliči, patřící v té době k Rakousko-Uhersku. Po skončení elementární školní docházky studoval Hryhorij Chomyšyn na německém jazykovém gymnáziu ve městě Ternopiľ, což položilo dobrý vzdělanostní základ pro jeho další studia. Pobyt na gymnáziu výrazně ovlivnil formování politických názorů budoucího episkopa. Termíny jako Ukrajina a Ukrajinec, přijaté z oblasti Podněprovské Ukrajiny, byly pro běžné obyvatele Haliče neznámé. Poprvé byl pojem ukrajinský zmíněn v oficiálních haličských dokumentech až po první světové válce.
Obyvatelé Haliče nebyli označováni jako Ukrajinci, ale jako Rusíni. V haličské elitě té doby dominovaly dva proudy. První představovali národovci, nebo i ukrajinofilové, kteří horlivě obhajovali nezávislý rozvoj Ukrajiny. Druhý proud ztělesňovali rusofili, nebo i moskofili, prosazující univerzální rozvoj Ukrajiny s Ruskem. Po první světové válce však převládli ukrajinofilové. Hryhorij Chomyšyn na ternopiľském gymnáziu formoval svou národní identitu a politické názory pod vlivem Oleksandra Barvinského, známého veřejného činitele a vůdce haličské strany Християнсько-суспільний союз (Křesťansko-sociální unie), takže se ztotožnil s táborem ukrajinofilů.
(Srov.
http://ugcc.if.ua/novyny/6692-malovidomi-momenty-iz-zhyttia-blazhennoho-hryhoriia-khomyshyna-dytynstvo-ta-studentski-roky.html )
Po skončení střední školy se Chomyšyn dostal na Bohosloveckou fakultu ve Lvově a zároveň zahájil svou kněžskou formaci v generálním teologickém semináři. Ze vzpomínek současníků se dozvídáme, že neměl ujasněno své budoucí duchovní směřování, ba dokonce měl v úmyslu založit si vlastní rodinu. Po dlouhých rozhovorech s P. Jeremiášem Lomnickým, OSBM, který byl v té době zpovědníkem ve lvovském klášteře svatého Onufria, si Hryhorij nakonec zvolil celibát.
(srov.
http://ugcc.if.ua/novyny/6692-malovidomi-momenty-iz-zhyttia-blazhennoho-hryhoriia-khomyshyna-dytynstvo-ta-studentski-roky.html)
I toto bylo rozhodující pro jeho pozdější biskupskou dráhu. Řeckokatoličtí kandidáti kněžství si totiž mohli dobrovolně zvolit, zda chtějí přijmout kněžské svěcení jako svobodní nebo jako ženatí, avšak ženatý řeckokatolický kněz se už nemohl stát biskupem.
Po svěcení dne 19. května 1893 se o. Hryhorij stal třetím zaměstnancem stanisławowské eparchie. Biskup, který si všiml talentovaného mladého kněze, ho v roce 1893 poslal na pětiletá teologická studia do Vídně, aby si prohloubil své znalosti z teologie.
Dne 21. února 1899 se o. Hryhorij Chomyšyn už jako doktor teologie vrátil do Haliče a začal působit jako katecheta ve škole Adama Mickiewicze a současně jako pracovník katedry ve Stanisławowě. Po krátké době byl poslán do Kolomyje, kde se jeho úkolem stal boj proti rusofilským postojům mezi obyvatelstvem. Právě v Kolomyji si získal „
autoritu horlivého kazatele.“
(
http://news.ugcc.ua/articles/blazhenniy_vladika_grigor%D1%96y_homishin_dushpastir_%D1%96_bud%D1%96vnichiy_95575.html)
Po krátké době se o. Hryhorij stal rektorem Lvovského teologického semináře a roku 1904 biskupem. Nominován byl 16. dubna 1904, biskupské svěcení přijal 16. května 1904. Intronizace ve Stanisławowě se uskutečnila 19. června 1904. Takto se biskup vrátil „
do Katedrály Vzkříšení Krista. Tentokrát na dlouhých 41 let.“
(
http://news.ugcc.ua/articles/blazhenniy_vladika_grigor%D1%96y_homishin_dushpastir_%D1%96_bud%D1%96vnichiy_95575.html)
Novopečený biskup se s vervou pustil do neúnavné práce při zvelebování eparchie. Provedl více než 150 jedno a dvoutýdenních farních misí, jejichž ovoce pociťují současníci až dodnes. Pod jeho vedením se horlivě stavěly chrámy. Jeden z takových četných chrámů se nachází v haličské obci Маринопіль (Marinopol), dnes Маріямпіль (Mariampol), na jehož výstavbu biskup Chomyšyn osobně daroval 20 000 zlatých.
Kromě toho se zakládaly nové mnišské kongregace a bouřlivě se rozvíjelo hospodářství diecéze, důkazem čehož může být „
dvoumilionový kapitál stanisławowské eparchie v ukrajinské Pozemkové bance, která v té době působila ve Lvově.“
(
http://news.ugcc.ua/articles/blazhenniy_vladika_grigor%D1%96y_homishin_dushpastir_%D1%96_bud%D1%96vnichiy_95575.html)
Biskup bojoval s mnoha protivenstvími. V pastorační práci musel čelit mnoha výzvám.
Pravoslavná církev se snažila převést řeckokatolíky na pravoslaví a využívala přitom část řeckokatolických duchovních, kteří navenek zůstali věrni své Církvi, inklinovali však k pravoslavné nauce. Tito kněží odmítali jako takzvané „
latinské mravy“ některé prvky, které Řeckokatolická církev převzala od Římskokatolické. Šlo například o adoraci před vystavenou Nejsvětější svátostí, růženec a křížovou cestu. Proto tito navenek řeckokatoličtí, nicméně vevnitř pravoslavní kněží vyvolávali vlny nepřátelství k takzvaným latiníkům, tedy katolíkům římského obřadu.
Biskup Chomyšyn stíhal církevními tresty kněze, kteří bojovali proti tzv. „
latinizaci“ On „
sám propagoval kromě výše zmíněných ještě pobožnost prvních pátků a litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, májové pobožnosti a loretánské litanie. V katechezi velice zdůrazňoval papežství a primát Petrův. Ve své diecézi nahradil východní juliánský kalendář latinským gregoriánským.“
(
https://apologie.info/20220406_rm_hrihorij_chomysin/?fbclid=IwAR2AbM7cXh4LH2YNk1v7HwlUMDgOvspW-DhbARX-T3P4nW-xagoYaUZFnxs)
Mimo toho všeho se věnoval i osvětové a publikační činnosti. Zakládal křesťanské organizace, nové církevní časopisy a sám hodně publikoval pastýřské listy, výzvy, memoáry a různé publikace. Byl rozhodným odpůrcem ukrajinského nacionalismu. Již ve svém pastýřském listě
Українська проблєма (
Ukrajinský problém) z roku 1932 se věnoval této hrozbě. Nezavrhoval lásku ke svému národu, kterou považoval za ctnost. Kategoricky však odsuzoval destruktivní nacionalismus, o kterém mimo jiné napsal: „
Pravé, svaté a ušlechtilé lásce ke svému národu ostře odporuje nacionalismus, výmysl posledních časů, který staví národ za nejvyššího suveréna, detronizuje absolutní autoritu Boha, opovrhuje neotřesitelnými základy zjevené nadpřirozené víry,... a ničí nejen lásku k Bohu, ale také k bližním, protože vyvolává horečku šovinismu a nenávisti vůči všem, kteří se nepoddávají tomuto nacionalismu. Takový nacionalismus je třeba považovat za největší pobloudění lidského umu, za něco horšího než pohanství. Takový nacionalismus - je nejstrašnější moderní hereze.“
(Хомишин Г.:
Українська проблєма. Станиславів: Українська Католицька Організація, 1932, s. 8)
A na jiném místě uvedl: „
Démon nacionalismu, který v poslední době zachvátil téměř celý svět, neušetřil ani ukrajinský lid, tím více, že ukrajinský nacionalismus nevzešel z víry a lásky k Bohu a bližnímu...“ (Хомишин Г.:
Українська проблєма. Станиславів: Українська Католицька Організація, 1932, s. 13)
Chomyšyn vycítil v ukrajinském nacionalismu ducha pohanství a jiné temné znaky. Na jednom místě píše: „
Nacionalismus u nás začal nabývat pohanského ducha, protože zavádí pohanskou etiku nenávisti, neboť říká nenávidět všechny, kdo jsou jiné národnosti a dokonce jim zakázal pomáhat a projevovat milosrdenství v jejich neštěstí. Právě toto je proti křesťanské etice, neboť Kristus slovem i příkladem přikazuje milovat všechny bližní, tedy nejen přátele a své blízké, ale i osobní nepřátele a lidi cizí národnosti... Když záplavy v regionu Vilnius v roce 1931 způsobily velké škody a připravily mnohé lidi o střechu nad hlavou a kousek chleba, tehdy jsem obětem povodní pomohl v diecézi. A to odsoudil náš nacionalistický tisk... A není to snad duch pohanství? A zatím, když v našem sousedství před několika lety způsobila záplava velkou zkázu, tehdy nám z regionu Vilnius přišla pomoc a to úctyhodná!“
(Хомишин Г.:
Українська проблєма. Станиславів: Українська Католицька Організація, 1932, s. 38)
V jiné své publikaci
Два Царства (
Dvě království) píše Chomyšyn mimo jiné i tato ostrá slova: „
Naším hlavním proviněním je hereze nacionalismu. Tato hereze – to je nejhorší a nejnebezpečnější hereze naší doby... Ona staví nacionalismus nade všechno, dokonce i nad Boha, nad Církev, nad Boží zákony. Nepočítá se s Kristem jako králem všech národů... Následky této hereze jsou strašné... Tato hereze nacionalismu posedla i náš národ a stala se téměř modloslužbou. ‘Národ nade vše’ a my děláme Bohu milost už když dáme Boží jméno na druhé místo: ‘Národ a Bůh’. Naši pravdu jsme postavili nad pravdu Boží, anebo jak říká apoštol Pavel: ‘Zaměnili Boží pravdu za lež’ (Řím 1, 25)“
(Chomyšyn, H.:
Dwa Królestwa. Lublin: Klub Inteligencji Katolickiej : Petit SK : na zlec. Ucrainicum, 2016. ISBN 978-83-65133-09-0, s. 329 - 330)
Neohrožený biskup Hryhorij Chomyšyn šel ve svém spravedlivém boji proti ukrajinskému nacionalismu až tak daleko, že obviňoval lvovského metropolitu Andreje Šeptyckého ze shovívavého postoje vůči ukrajinskému nacionalismu. Došlo kvůli tomu k výměně korespondence mezi oběma církevními hodnostáři Řeckokatolické církve a Chomyšyn podrobil metropolitu veřejné kritice i ve svém díle.
Jak doslova píše, metropolita nemůže být „
zbaven vší viny, protože mohl a byl povinen všemi možnými způsoby, byť neúspěšně... postavit se proti smrtelné nacionalistické horečce, proti našemu nepřátelskému tisku, jakož i proti teroristické akci ukrajinských bojůvek, a to tím více, že tyto případy měly špatný vliv nejen na národní dobro., ale podkopávaly i Církev, víru a etiku.“
(Chomyšyn, H.:
Dwa Królestwa. Lublin: Klub Inteligencji Katolickiej : Petit SK : na zlec. Ucrainicum, 2016. ISBN 978-83-65133-09-0, s. 128)
A jak píše Chomyšyn dále, metropolita „
ani v ojedinělých případech, ani ve všeobecných záležitostech nejednal proti nezdravým a vražedným projevům u nás. Vyjádřil se sice proti teroristické akci ukrajinské mládeže, ale až když jsem ho v dopise upozornil na připravovaný atentát na mou osobu.“
(Chomyšyn, H.:
Dwa Królestwa. Lublin: Klub Inteligencji Katolickiej : Petit SK : na zlec. Ucrainicum, 2016. ISBN 978-83-65133-09-0, s. 128)
Výrazný zlom nastal až 27. července 1934, kdy byl zavražděn Ivan Babij, ředitel lvovského Akademického gymnázia. O jeho vraždě rozhodla OUN a tento brutální akt vzbudil mimořádnou pozornost. Tehdy zaujal jednoznačný a rozhodný postoj už i metropolita Andrej Šeptický, který ostře vystoupil a bez výhrad odsoudil teroristický čin, navíc napsal „
samostatný pastýřský dopis o činnosti OUN.“
(
https://bandera.lviv.ua/smert-dyrektora-himnaziyi-ivana-babija/)
Hryhorij Chomyšyn pro své postoje hodně vytrpěl. Jak se vyjádřil biskup Marian Buczek v Úvodním slově k novému vydání knihy knihy
Два Царства v roce 2016 v polském Lublinu pod názvem
Dwa królestwa (redakce I. Pełechatyj a W. Osadczy), neohrožený biskup Chomyšyn ve svých „
pastýřských listech varoval před odmítáním Božího zákona, což by národ a duchovenstvo snadno přivedlo ke krajnímu nacionalismu a šovinismu a připravilo by je o zdravé myšlení a hodnocení reality.“
(Chomyšyn, H.:
Dwa Królestwa. Lublin: Klub Inteligencji Katolickiej : Petit SK : na zlec. Ucrainicum, 2016. ISBN 978-83-65133-09-0, s. 8; 9)
Hryhorije Chomyšyna nakonec připravili o život sovětští bolševici. Zemřel koncem roka 1945 na následky mučení a utrpení v kyjevském vězení NKVD. Jenže pronásledovali ho i vlastní krajané a číhali mu na život. Dokonce ho v biskupském paláci napadl s kapesním nožem v ruce řeckokatolický kněz Paweł Kamiński. Naštěstí Chomyšyn nebyl v té chvíli sám a díky přítomným mužům přežil tento útok. Paweł Kamiński nebyl vzorným knězem. Holdoval alkoholu a hře v karty, proto ho Chomyšyn káral a ukládal mu tresty. Dne 5.10.1911 při setkání řeckokatolických duchovních ve Stanisławowě se Kamiński chtěl pomstít biskupovi za jeho nekompromisní postoj k němu. Naštěstí neúspěšně. Ukázalo se, že ne všichni, kdo touží „
vstoupit do duchovního stavu, se hodí k výkonu tohoto poslání.“
(
https://przystanekhistoria.pl/pa2/teksty/79733,Jak-biskup-stanislawowski-Grzegorz-Chomyszyn-uniknal-smierci-z-rak-innego-grecko.html)
Na život Chomyšyna číhala i Organizace ukrajinských nacionalistů, která ho označila za „zaprodance“ a vyhrožovala mu smrtí.
(Srov.
https://www.tedeum.cz/2019/03/17/pravoslavne-vabeni-ukrajinskych-reckokatoliku/)
Jenže biskup zůstal neoblomný a nadále hájil své postoje. Kvůli tomu prožil ve svém pohnutém životě mnoho utrpení, ale zůstal až do poslední chvíle svého života věrným služebníkem Božím.
Dne 27. června 2001 byl prohlášen mučedníkem a blahořečen papežem Janem Pavlem II. Spolu s ním bylo blahořečeno dalších 24 ctihodných Božích služebníků Řeckokatolické církve na Ukrajině.
V zájmu objektivity je třeba poznamenat, že biskup Chomyšyn nebyl jediný duchovní, který odsuzoval ukrajinský nacionalismus. Kromě něho i mnozí jiní řeckokatoličtí kněží a laici „
zaujali opravdový křesťanský postoj a zaplatili to životem z rukou UPA. Nejznámější je případ faráře ze Žabče Serafina Horoševiče, který ukrýval před banderovci 4 Poláky. Ti, když mu prohledali dům, ho s celou rodinou i s těmi, jimž poskytl ochranu, upálili zaživa v chrámu, který potom srovnali se zemí. Prostý věřící sedlák Semen Herasym z Lučic se zase postavil se sekyrou v ruce na obranu polské rodiny proti bandě, které velel jeho bratr. Byl zavražděn.“
(
https://apologie.info/20220406_rm_hrihorij_chomysin/?fbclid=IwAR2AbM7cXh4LH2YNk1v7HwlUMDgOvspW-DhbARX-T3P4nW-xagoYaUZFnxs)
Bohužel „
jistá menšina ukrajinských pravoslavných i řeckokatolických duchovních se buď ze zbabělosti, nebo z důvodů šovinistického smýšlení, podílela na těchto zločinech navzdory tomu, že UPA dávala jasně najevo své ideologické odmítnutí křesťanství. Svou vinu na tom nese i ukrajinská řeckokatolická hierarchie...“
(
https://apologie.info/20220406_rm_hrihorij_chomysin/?fbclid=IwAR2AbM7cXh4LH2YNk1v7HwlUMDgOvspW-DhbARX-T3P4nW-xagoYaUZFnxs)
Optimista by mohl namítat, že ukrajinský ultranacionalismus je záležitostí minulosti a současná situace na Ukrajině je odlišná. Jsou však mnohé signály o tom, že tomu tak není.
Problém je, že ultranacionalismus má dodnes ve špičkách ukrajinské společnosti tuhé kořeny. Vždyť ne tak dávno, před 12 lety, v lednu 2010, udělil ukrajinský prezident Viktor Juščenko zločinci Stepanu Banderovi in memoriam titul „
Hrdina Ukrajiny“. Uvrhl tak svou vlast do studu před celým světem. Pošramocený kredit Ukrajiny zachránil až prezident Viktor Janukovyč, když v roce 2011 anuloval dekret o posmrtném dekorování Stepana Bandery za „
Hrdinu Ukrajiny“. Jenže pak přišel oděský masakr dne 3.5.2014.
V tento černý den se pochod „
ultras“ fotbalového klubu Černomorec Oděsa postupně svrhl na konfrontaci dvou politických táborů. Na jedné straně byli militantní organizátoři Majdanu a ozbrojení příslušníci ultranacionalistické organizace Pravý sektor, založené na ideovém odkazu Stepana Bandery a haličské SS divize Galicia, na straně druhé proruští aktivisté, kteří byli v opozici vůči nové vládní moci na Ukrajině. Došlo k ozbrojené konfrontaci s použitím střelných zbraní, která připravila o život čtyři lidi. Příslušníci proruské menšiny ve snaze zachránit si holé životy hledali úkryt v Domě odborových svazů. Kromě nich se zde tehdy schovávaly i ženy s dětmi. Neonacisté z Pravého sektoru začali házet dovnitř budovy Molotovovy koktejly a přitom podle výpovědí očitých svědků vykřikovali: „
Rusové, usmažte se!“. A tak se brzy dvě patra „
ocitla v plamenech. Někteří se udusili toxickými výpary, jiní uhořeli zaživa a další se pokoušeli skákat z oken. Byly to však smrtonosné skoky, protože tyto odvážlivce čekala stejně strašná smrt – ukrajinští radikálové je zabíjeli baseballovými holemi nebo je jednoduše zastřelili.“
(
http://www.srspol.sk/clanek-ludovit-stevko-odesa-2-maja-2014-rusi-usmazte-sa-22120.html)
Tyto hrozné události, neonacistickými radikály praporů Ajdar a Azov posměšně nazývané „
květnové šašliky“, šokovaly zemi. 48 lidí uhořelo zaživa, dalších 250 lidí utrpělo zranění.
Po uhašení požáru se lidem naskytl otřesný pohled na ohořelá těla žen a znetvořené tváře pozabíjených lidí. Západním, především americkým politikům, však takový vývoj událostí evidentně vyhovoval. Hlavní město Ukrajiny „
navštívil ředitel bezpečnostní služby USA a později i americký viceprezident Biden, který zde projevil představitelům nově ustavené vlády podporu.“
(
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=145&clanek=051420)
Ukrajinská vláda dlouho odmítala vyšetřit události, a tak až do dnešních dnů nebyly události spolehlivě vyšetřeny. Dokonce soudce, kteří se v roce 2015 pokoušeli identifikovat „
viníky masakru, ohrožovali neonacisté z Pravého sektoru. Tři soudci oděského soudu - Alexandr Iščenko, Viktor Koroj a Sergej Žurik museli v obavách o svůj život podepsat prohlášení, že od případu odstupují, poté, co do budovy soudu vtrhla velká tlupa ozbrojenců v maskách, která zablokovala soudní proces a vyhrožovala soudcům, že je zastřelí, pokud se nevzdají dalšího vyšetřování.“
(
http://www.srspol.sk/clanek-ludovit-stevko-odesa-2-maja-2014-rusi-usmazte-sa-22120.html)
Tento masakr, ale i jiné krvavé zločiny ukrajinských ultranacionalistů v Kyjevě, Mariupolu, či atentáty na politiky a novináře, zůstávají nevyšetřeny a to přispívá k neklidné situaci na Ukrajině.
Zvláště neklidný je východ země. Za pouhých 6 let, od roku 2014 do začátku roku 2020, zemřelo podle OSN v konfliktu na východě Ukrajiny až 13 200 lidí. Z toho bylo 3 350 civilistů a 5 650 příslušníků z řad proruských povstalců. Kromě toho zahynulo i 4 100 příslušníků ukrajinské armády.
(Srov.
https://www.dw.com/de/faktencheck-warum-die-russische-behauptung-die-ukraine-habe-den-krieg-begonnen-falsch-ist/a-60986564)
Pravdou tedy je, že umírají nejen Rusové, ale i Ukrajinci, ale za nepokoji jednoznačně stojí ukrajinská vládní moc, která nedokázala zabránit ultranacionalistickým silám v zemi vybičovat národnostní nenávist do krajnosti. Za nezvládnutí situace na Ukrajině nemůže režim v Kyjevě obviňovat nikoho v zahraničí.
O tom, že i v současné ukrajinské společnosti dřímá pod pokrývkou skrytý obdiv vůči historii ukrajinského nacionalismu, svědčí i fakt, že nedávné nové vydání knihy
Два Царства v roce 2016 v polském Lublinu vyvolalo na Ukrajině vlnu nevole v řadách historiků i řeckokatolíků. Dokonce se objevila trapná obvinění, že kniha byla údajně „
napsána pod diktátem NKVD“ a že se jedná o „
další fejk ruské propagandy“. Je to skutečně projev krajní arogance a neúcty k biskupu-mučedníkovi Chomyšynovi, který trpěl a zemřel v kyjevském vězení NKVD. Řeckokatolický kněz Ihor Pełechatyj, který se spolu s W. Osadczym zasloužil o nové vydání knihy, také okusil nezdravé ovzduší ukrajinské společnosti. Po vydání knihy byl propuštěn z nakladatelství
Нова Зоря.
Zdá se tedy přece jen, že ukrajinský nacionalismus má v ukrajinské společnosti tužší kořen, než to přiznávají samotní představitelé ukrajinského národa. Očistu evidentně potřebuje i Řeckokatolická církev na Ukrajině, která se také zcela neodtrhla od glorifikace ukrajinského nacionalismu. Kolomyjský eparcha Vasil Ivasjuk nazval nacionalistického vraha Stepana Banderu, který měl na rukou krev mnoha nevinných lidí, „
biblickým Mojžíšem pro Ukrajinu“. Z úst řeckokatolického duchovního je to vskutku šokující vyjádření. A není ojedinělé. Lvovský archieparcha Ihor Vozniak zase ve svém pastýřském listu označil Banderu za „
národní poklad“. Navíc požehnal pomník Stepana Bandery ve městě Lvov a také pamětní desku na počest masového vraha Romana Šucheviče, velitele Ukrajinské povstalecké armády, který nechal povraždit desítky tisíc příslušníků jiných národů, především Poláků.
(Srov.
https://www.tedeum.cz/2019/03/17/pravoslavne-vabeni-ukrajinskych-reckokatoliku/)
Ukrajina je stát, který naléhavě potřebuje očistu. Její vládci od roku 1991 udělali pro těžce zkoušený lid této země žalostně málo. Ukrajina vymírá a pustne. Avšak očista Ukrajiny a ozdravení jejích dusných politických poměrů je a musí zůstat domácím úkolem Ukrajinců. Nikdo ji nemůže udělat zvenčí.
Karol Dučák