Zamyšlení nad evangeliem 3.neděle velikonoční - cyklus C
Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že jeto on. Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili i tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šat – byl totiž oblečen jen nalehko – a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí – nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket -, a táhli síť s rybami. Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníku se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání.
Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce. Amen, amen, pravím tobě: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“ (Jan 21,1-19)
Nedávno proběhla ve vídeňské televizi diskuze na téma, zdali Petrův úřad je překážkou sjednocení křesťanů. Diskutovali teologové katoličtí, evangeličtí, pravoslavní. Rozebírali otázku, zdali úřad Petrův, který pokračuje v římském papeži, křesťany sjednocuje či rozděluje.
Kupodivu se sjednotili všichni v jedné věci – křesťané na celém světě potřebují univerzální Petrův úřad. Potřebují jednoho pastýře, který bude spojovat všechny, kdo věří v Krista. Otevřenou zůstala otázka, zdali to má být římský biskup, tedy papež, či někdo jiný.
Zda se, že rozpory mezi námi křesťany různých církví a konfesí se dají překonat. Vždyť všichni se shodneme v tom, že prvním pastýřem, nejvyšším pastýřem všech je Kristus. On je vlastně jediný pastýř – On nám otevřel svou smrtí nebe. On je pastýř dobrý, který dal za své ovce život.
Kristus je pravý Bohem ustanovený pastýř svých ovcí – to nepopře ani katolík, ani evangelík, ani adventista.
Kristu Pánu na ovcích záleží. Každá duše vykoupená Jeho krví je Jeho ovcí. On je miluje. A proto – vybírá, povolává jednu ze svých ovcí – Petra – a třikrát se ho ptá – miluješ mě více než ostatní? Dodnes na východě, když hlava rodiny zestárne a chce předat svůj úřad nejstaršímu synovi, třikrát se ho ptá – miluješ mě více než ostatní? Kladným zodpovězením těchto otázek se stává prvorozený hlavou rodiny.
Spasitel odchází k Otci. Používá vžitého obřadu svých současníků a klade otázku lásky. A připojuje výzvu, pověření – Pas ovce mé.
Co je v této větě obsaženo? My všichni jsme Kristovy ovce. Patříme ke Kristu. On totiž neříká Petrovi – předávám ti své ovce – dobře své ovce pas. Ne, říká – pas ovce mé. Zůstávají mými ovcemi, a ty se o ně budeš starat. Ale pamatuj – nejsou to tvoje ovce, ale mé. Nepatří tobě, ale mně – ty je pas, ty se o ně starej, ty budeš jednou z nich skládat účty.
Předávání nejvyššího pastýřského úkolu Petrovi je zároveň projevem Kristovy lásky. On nechce, aby jeho ovce zůstaly opuštěné, On chce, aby měli viditelného zástupce Kristova – Petra.
Každý soudně přemýšlející člověk usoudí, že Kristus takový plán neomezil pouze na generaci Petrových současníků. Jistě, Spasitel to nemyslel tak – ty, Petře, pas mé ovce, a až odejdeš, pak se budou pást samy. Petr je více než jednotlivec, je více než osoba – Petr je úřad, poslání. Petr je náměstek Kristův. Je jeho zástupný pastýř. A tento úřad neskončí jeho smrtí v roce 67 – bude pokračovat v jeho nástupcích.
Petr je prototyp pastýře. Stará se o ovce. Pavel je prototyp apoštola. Oba byli apoštolové. Petr první apoštol, ale u apoštola Pavla zvlášť vyniká specifická vlastnost apoštolátu. Pastýř se totiž stará o ovce – tj. o ty, kdo ke Kristu už nějak patří, kdo už jsou pokřtěni, stará se o bloudící ovce, přivádí je zpět do ovčína, posiluje je, povzbuzuje. Apoštol jde za lidmi, kteří Krista ještě neznají. To činil zvlášť apoštol Pavel, který je nazýván apoštolem národů, což vlastně znamená apoštol pohanů. On šel mezi pohany – kteří nejen nic nevěděli o Kristu, ale též nic nevěděli o jediném pravém neviditelném Bohu Stvořiteli. On dokonce kázal evangelium i pohanským učencům a aténském Areopagu. On zakládal církevní obce v pohanském světě.
Oba apoštolové ztělesňují poslání Církve: církev se s pastýřskou péčí stará o své členy, vede je na cestě k nebi. Ale Církev není nějakou v sobě uzavřenou organizací, nějakým spolkem lidí, kteří se izolují od světa a žijí si svým vlastním vnitřním životem. To by Církev zradila své poslání, kdyby upadla do takového postoje. Církev není jenom pastýřská, ale i apoštolská. Jejím základním posláním je hlásat evangelium těm, kteří Krista dosud neznají.
To je i naše poslání. Všichni jsme povolání být pastýři i apoštoly zároveň. Být pastýři – pomáhat naším spolukřesťanům. Vy rodiče máte být především pastýři svým dětí.
Máme být i apoštolové. Žijeme uprostřed ateistického světa. V tomto světě máme být apoštoly. Svědectvím svého života seznamovat nevěřící svět s Kristovými pravdami. Tento úkol nesplníme, budeme-li svou víru nadále pokládat za svou soukromou záležitost a tajit ji před lidmi.
I na nás se obrací Spasitel s otázkou lásky. I my, jsme-li ochotni kladně odpovědět, slyšíme poslání, úkol – pas ovce – starej se o své bližní, nejbližšími počínaje a vzdálené nevyjímaje – všem buď pastýřem, svědkem Kristovy lásky.
