Zpovídat pro Otce Pia znamenalo
trpět. Bůh je náš Otec a naše všechno,
a tak každý smrtelný hřích je vůči němu
podlost.
Bylo mu tehdy 46 let, když mu
řekli, že může vyjít z izolace,
znovu sloužit mši před lidmi,
vrátit se do zpovědnice, mluvit se svými
přáteli. Kdo ho v těch dnech viděl, řekl,
že má tvář zestárlou a unavenou. Den,
který vrátil život tomuto statečnému člověku,
byl den, kdy se vrátil na své místo,
ne aby vyhledával soucit, ale aby sloužil
svým bratřím.
Vstával v 3.30, když ještě všichni spali.
Šel do kostela a hodinu a půl se modlitbou
připravoval na mši. Ta začínala
v 5 hodin. Sloužil ji v zimě ve studeném
kostele, zadýchaném namačkanými lidmi,
v létě sloužil mši na otevřeném prostranství.
Tak brzo chtěl Otec Pio sloužit
mši proto, aby dal možnost sedlákům se
jí zúčastnit dříve, než půjdou na pole. Velice
držel na své „venkovany“, jak je nazýval.
„Můj otec a moji bratři byli venkovani
a jsem jím také i já,“ říkával často.
„Potem skrápěná zem nám dávala chléb
a tak jsme rostli s Božím požehnáním.“
Nebyli však na mši jenom venkované
ze San Giovanni Rotondo. Byli tam i lidé,
kteří přišli zdaleka. Jeho mše trvala velice
dlouho. Při pozdvihování se jeho zářivé
oči plné slz upřeně dívaly na hostii, která
se stala Tělem Páně, na kalich, který
obsahoval Krev Páně, mohlo to trvat asi
15 minut. Nikdo nebyl netrpělivý, všichni
se upřeně dívali jako uhranutí. Když
přišel papež Jan Pavel II. do San Giovanni
Rotondo po smrti Otce Pia, řekl lidem
shromážděným na náměstí: „Kdo by si nepamatoval
na nadšení, jakým Otec Pio oživoval
při mši Kristovo utrpení? Mše byla
pro něho ústředním bodem, středem celého
jeho života a jeho díla.“
Když skončila mše, Otec se vracíval
do své cely, vypil trochu kávy a v 6 hodin
vstupoval do zpovědnice, „byl plně k dispozici
pro lidi, zvláště pro ty, kteří byli
zapletení do nástrah hříchu a do utrpení
lidské bídy“ (Jan Pavel II.).
Po šesti hodinách strávených ve zpovědnici
za zvonění poledne vycházel Otec
Pio ze zpovědnice, pomodlil se se shromážděnými
věřícími v kostele Anděl Páně
a požehnal jim.
Dochvilný jako každý jiný řeholník
v komunitě přicházel na oběd do jídelny a sedl si na své místo. Jedl velice málo,
trochu vařené zeleniny, trochu polévky,
půl sklenky vína. Mnohokrát představený
naléhal, aby jedl více, ale on se tomu
smál: „Chtěl bych vás uspokojit, otče, ale
neudělám to. Je mi dobře.“
Po obědě se vracel Otec Pio do cely
modlit se.
V 15 hodin se vracel do zpovědnice
a byl tam dvě hodiny. V 17 hodin mu poslušnost
nařizovala půl hodiny odpočinku
na dvoře kláštera nebo na verandě. Rozmlouval
se spolubratry a s hosty. Pak šel
do cely nebo do zpovědnice.
V 19 hodin šel do jídelny na večeři s obvyklou
lžící zeleniny, bez vína. Pak šel do
cely modlit se, dokud nešel spát, aby nabral
síly na další den. Tento denní rytmus
byl běžný, dokud se lidé, kteří se chtěli
zpovídat, nestali davem. Tehdy hodiny ve
zpovědnici vzrostly na dvanáct, čtrnáct.
Hněv a vlídnost ke hříšníkům
Zpovídat pro Otce Pia znamenalo
trpět. Bůh je náš Otec a naše všechno,
a tak každý smrtelný hřích je vůči němu
podlost. Znamená to používat ruce, oči,
intelekt, které nám On dal jako nejvzácnější
dary, k tomu, abychom Ho uráželi,
abychom byli zpupní vůči našim bratřím
(kteří jsou všichni Jeho dětmi).
Mnohokrát, když Otec Pio naslouchal,
plakal. Jindy dříve, než vešel do zpovědnice,
říkával svým spolubratrům: „Modlete
se, abych nezůstal zdrcen.“ Jednou
napsal, že zpovědník má dvě ruce: jednu
proto, aby zadržoval Boží ruku, druhou
k tomu, aby vyburcoval vzpurného syna
k tomu, aby prosil o odpuštění dříve, než
ho zasáhnou Jeho výhrůžky.
Vyburcovat. To je sloveso, které lépe
vyjadřuje povahu svátosti smíření a obrácení
způsobených Otcem Piem. Burcoval
častokrát tvrdě. Jeden muž, který
žil s manželkou a dětmi a chodíval se bavit
s milenkou, mu řekl, že prožívá „duchovní
krizi“. Otec se rozhořčil: „Jakou
duchovní krizi! Jsi prase! Bůh je připraven
ti napohlavkovat!“
Jedna Angličanka se začala zpovídat
zeširoka. Kroužila kolem s omluvami
a rozlišováním. Otec Pio jí drsně řekl:
„Nemám na vás čas.“ A zavřel jí ve zpovědnici
okénko. Pokořená paní se vrátila
do lavice a začala plakat. Do toho se
zamíchaly některé „duchovní děti“ Otce
Pia. Mohla se vrátit do zpovědnice.
Otec Pio – jak to sám vyprávěl – jí rázně
řekl: „Jsou to už léta, co přistupujete
k svatému přijímání v těžkém hříchu proto,
abyste zachránila zdání. Zbytečně hledáte
výmluvy.“
Tuto tvrdost nepovažoval Otec Pio za
ctnost. Svému duchovnímu vůdci napsal:
„Naříkám si, aniž bych to chtěl, a všiml
jsem si, že někdy se mi stane, že zvýším
hlas v tom, co se týče nápravy. Vím, co
je to být slabý, když člověk někomu něco
vyčítá, ale jak to udělat, abych se tomu
mohl vyhnout, když se mi to stane, aniž
bych si toho všiml? Prosím a naříkám si před naším Pánem kvůli tomu, ale ještě
mě plně nevyslyšel. Doporučujte mě, prosím
vás, Božímu milosrdenství.“
Výraz jeho tváře ve zpovědnici byl
vždy přísný, ale k těm, kteří byli pokorní
a kteří se vyznávali ze svých slabostí, byl
milý a chápající. Když měl co dočinění
se zlomyslnými zarputilci, tehdy vzplanul
náhlým a prudkým rozhořčením. To, že
ti, co byli drsně vyhnáni ze zpovědnice,
ze San Giovanni Rotondo neodcházeli,
působilo u některých zmatek. Ti lidé potom
bloumali po polích s rozčileným výrazem
ve tváři. Častokrát plakali. Pak se
vraceli do zpovědnice, otevřeně se vyznávali
ze své špatnosti a upřímně prosili
Boha o odpuštění a o sílu ke změně
života. Otec Pio plakával s nimi a dával
jim znovu pokoj. „Já miluji duše tak, jak
miluji i Boha,“ říkával. „Já mohu také natlouct
svým dětem, ale běda tomu, kdo se
mi jich dotkne.“
„Platit“ za duše
Obrácení, za ta Otec Pio platil dál tím,
že zůstával na kříži s Ježíšem.
Doktor Giorgio Festa, který mohl vědecky
studovat jeho osobnost, napsal, že
teplota jeho těla měřená teploměry s velikou
přesností dosahovala někdy i 48 stupňů:
horečka zcela jistě smrtelná.
Rány dál krvácely. Podle svědectví profesora
Valdoniho, slavného lékaře, který
byl s ním velice dlouho, ztrácel každý den
množství krve odpovídající velikosti sklenice.
A pořád ho to bolelo. Kráčet ho stálo
čím dál více sil. Jednomu „duchovnímu
synu“, který když ho viděl namáhavě kráčet,
se ho naivně zeptal: „Působí ti rány
bolest?“ odpověděl drsně: „Guaglio, myslíš
si, že je Pán poslal jenom ze žertu?“
Démon proti němu neustále mlčenlivě
bojoval, jak mu to předpověděl Pán
ve vidění „rozsáhlé roviny“. Ještě i v noci
mezi 5. a 6. červencem 1964 (Otec
Pio měl tehdy 77 let!) slyšeli spolubratři
děsivý hluk z jeho cely. Běželi tam. Otec
Pio ležel na zemi a krvácel z natrženého
obočí. Když mluvil o ďáblu, řekl vážně
jednomu spolubratru: „Nenechá mě ani
vteřinu v klidu.“
Teresio Bosco: Otec Pio.
Přeložil P. Jan Ihnát SDB.
Druhé, doplněné vydání.
Matice cyrilometodějská s. r. o.,
Olomouc 2019. Str. 63–66.
Vyšlo v časopise Světlo 38. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
