Jen málo rodičů si uvědomuje, jak nebezpečná
je ulice pro jejich děti.
Cornelius a Lapide vzpomíná
člověka, jehož velmi dobře
znal. Vypráví o něm, že dnem
i nocí sloužil jen mamonu. Veškeré jeho
úsilí bylo zaměřeno jen k tomu, aby získal
co nejvíce materiálních věcí pro sebe
a pro své děti. Na Boží přikázání zcela
zapomínal. Na Boha vůbec nepamatoval
a hříchu se nebál. Ale i pro něho nastala
hodina smrti. Smrti se velmi bál. Dal
si zavolat všechny děti ke své smrtelné
posteli a řekl jim: „Dnem i nocí jsem se
o vás staral, teď se postarejte vy o mne
a pomozte svému otci ve strašné hodině
smrti!“ Ale jeho děti mu nemohly pomoci,
i kdyby byly chtěly, protože proti
smrti není léku, ani pomoci. Tehdy onen
nešťastný otec zvolal: „Ó nešťastná smrti,
jak jsi hrozná! Jak jinak by se mi nyní
umíralo, kdybych byl s takovou horlivostí
sloužil Bohu, s jakou jsem sloužil mamonu!
Ale teď je již pozdě.“ Ano, tak to
bývá. Svět za službu, kterou mu prokazujeme,
se nám odplácí smrtí a ďábel za
službu jemu se odplácí peklem.
Umíral také jiný otec. Vychoval čtyři
syny a čtyři dcery. Celý svůj život se snažil
dobře vychovávat svoje děti. Vychovával
je nejen slovem, ale zejména svým
vlastním příkladem. Nikdy nezapomínal
na Boží přikázání. Když všechny jeho děti
stály u jeho smrtelné postele, svůj starostlivý
otcovský pohled ještě jednou upřel na
každé své dítě a potom řekl: „Děti moje,
z mých úst jste nikdy neslyšely špatné slovo.
Vždy jsem vás všechny vedl k Bohu.
Učil jsem vás zachovávat Boží přikázání
slovem i příkladem. Nyní jsem přesvědčen,
že jsem se vždy snažil svědomitě si
plnit své otcovské povinnosti vůči vám,
proto umírám klidně.“ Ještě je požehnal,
rozloučil se s nimi a krátce nato zemřel.
Pro každého z nás přijde také ten čas,
že bude ležet na své smrtelné posteli. Neexistuje
výjimka. Tehdy za ním bude jeho
prožitý život a před ním jeho vlastní
smrt. Před jeho očima se bude promítat
jeho život jako na filmovém plátně. Tam
všechno uvidí, nic se tam nedá zatajit,
zamlčet. Ve svých myšlenkách již bude
stát před tím nejspravedlivějším Soudcem,
který nezná žádnou protekci. Tehdy
bude šťastný každý rodič, když si bude
moci říci: „Děti moje, když se na vás
dívám, umírám klidně.“ Avšak běda tomu
rodiči, který se celý život namáhal,
a přece si bude muset přiznat, že veškerá
jeho námaha byla marná. Proto se nyní
zamyslete, jak byste měli pracovat a jak
vychovávat své děti, abyste mohli mít vědomí,
že jste pracovali správně a úspěšně.
Vzpomeňme si na část evangelia, kde
Pán Ježíš vyzývá Petra, aby spustil své sítě
do moře k lovu. Petr se nejprve bránil.
Prý se celou noc namáhali a nic nechytili.
Tím chtěl říci, že když v noci nic nechytili,
jak mohou něco ulovit teď přes den,
kdy jsou ryby schované ve svých skrýších.
Potom se Petr vzpamatoval a řekl: „Ale
na tvé slovo ty sítě spustím.“ (Lk 5,5) Petr
si neuvědomil, že celou noc pracovali
a namáhali se bez Ježíše Krista, a proto
si museli přiznat, že nic nechytili. Každý,
kdo se pouští do práce bez Boha a jeho
pomoci, může se dožít jen zklamání. To
zklamání může přijít dříve či později, ale
jistě přijde. Podobně také mnozí rodiče
se až příliš namáhají. Snaží se dát svým
dětem nejlepší výchovu, ale nakonec si
musí přiznat, že jejich námaha byla marná.
Čím více se snaží, tím méně se jim
daří. Proč? Častokrát je příčinou právě
to, že pracovali a namáhali se bez Krista.
Takoví rodiče si namlouvali, že na výchovu
svých dětí si vystačí sami, ale nevystačili.
Nakonec na vlastní kůži zjistili
pravdivost přísloví: „Bez Božího požehnání
marné je lidské namáhání.“
Již dávno svatý Benedikt a jeho spolubratři
se řídili heslem: „Modli se a pracuj!“
Toto heslo bylo životním heslem
i našich předků. Žijeme v moderní době,
proto si někteří toto heslo zmodernizovali
a ono zní: „Pracuj, pracuj a zase
jen pracuj!“ Někteří v modlitbě vidí již
jen ztrátu času. Práce se jim stala bůžkem,
kterému věnují veškerou svoji energii
a všechen svůj čas. Všechno ostatní
zanedbávají, dokonce i to nejdůležitější
– výchovu svých dětí.
Jistý člověk navštívil své příbuzné. Byl
večer. Hovořili spolu o ledačems. Vzpomenul
si na jejich děti, a proto se zeptal:
„Kde je Mariánka?“ Matka odpověděla:
„Někam odešla.“ – „A Pepík?“ Otec odpověděl:
„Po večeři má ve zvyku jít za
svými kamarády.“ – „A Anička?“ Zase
matka: „Také někam odešla.“ Potom pokračovali
v hovoru. Nakonec vstal, že se
rozloučí a odejde. Domácí pán ho ještě
pozval, aby se šel podívat na jeho hospodářství.
Šel. Ve velké stáji bylo všechno
v nejlepším pořádku. Tu se ho host
zeptal: „Proč je každý kus dobytka přivázaný?
Nebylo by lepší nechat dobytek
volně pobíhat?“ Sedlák odpověděl: „To
tak nejde, aby dobytek volně pobíhal.
Všechno by se rozuteklo a jen s velkou
námahou bych mohl všechno poshánět.“
Tehdy si příbuzný povzdechl: „Ó ubohá
Mariánko, ubohý Pepíku, ubohá Aničko!
O kolik lépe jsou na tom zvířata vašeho
otce než vy. Váš otec se o svá zvířata stará
a ví, kde jsou, ale kde jste vy, to neví,
i když je už pozdní večer.“
Jen málo rodičů si uvědomuje, jak nebezpečná
je ulice pro jejich děti. Proto
je před ulicí nechrání. Vůbec jim nezáleží
na tom, s kým se jejich děti kamarádí
a kdy přicházejí domů. Učitel, který se
zabývá kriminalitou mládeže, navštívil nápravný
ústav. Pohovořil s některými provinilci.
Jeden z nich se slzami v očích řekl:
„Měl jsem doma dobrou výchovu, ale
ulice mě zkazila. Mým zvykem bylo po
večeři jít za kamarády. Mezi nimi jsem
se naučil hřešit, kouřit, hazardovat se životem,
pít i krást. Zkrátka, ulice mě naučila
všemu, co mě přivedlo až sem. Pane
učiteli, chraňte svoje děti, své žáky před
ulicí. O to vás prosím teď, kdy už dobře
vím, co je ulice a co dává svým obětem.“
Věru, pro mnohé rodiče je všechno
důležité, ale to nejdůležitější zanedbávají.
Starají se, aby jejich dětem nic z materiálních
potřeb nechybělo, avšak na
výchovu zapomínají. Nemyslí na pravdu,
že celoživotní štěstí i neštěstí jejích
dětí je v rodičovských rukou. Pro množství
práce nikdy nemají čas pro své děti,
aby si s nimi popovídali, aby jim prokázali
svoji rodičovskou lásku. Každé dítě
chce svým rodičům vyprávět všechno, co
má na svém srdci. Chce se jim pochválit
i požalovat. Nejhorší je, když rodiče
nemají čas pro svoje děti. Myslí si, že jejich
jedinou rodičovskou povinností je
materiálně zabezpečit své děti. To je velký
omyl, na nějž doplatili mnozí rodičea na který doplácejí mnohé děti. Nejdůležitější
je, aby rodiče dali svým dětem
dobrou výchovu. Správně vychovávat
dokáže jen láska. Pouze ta umí vycítit,
co dítě potřebuje. Pro křesťanské rodiče
je důležité, aby dali svým dětem dobrou
křesťanskou výchovu. Právě na ní závisí
pozemské i věčné štěstí jejich dětí.
Jak moc je důležitá křesťanská výchova,
nám napoví také následující skutečný
příběh.
V jednom německém městě se konala
poprava mladého vícenásobného vraha.
Poprava byla veřejná, aby sloužila pro
výstrahu. Probíhala na náměstí. Když
provinilce přivedli pod šibenici, spatřil
svoji matku, která stála nedaleko a velice
plakala. Jeho posledním přáním bylo,
aby mu dovolili rozloučit se se svojí
matkou. Přivedli ji k němu. Tehdy syn –
vrah se sehnul, jako by chtěl svoji matku
obejmout a políbit. Matka bolestně
vykřikla. Syn jí ukousl ucho. Ti, kdo to
viděli, velmi se pohoršovali. Syn nahlas
řekl: „Nesuďte mě za tento můj čin, který
jsem nyní spáchal. Ona si to právem
zaslouží. Kdyby mě byla dobře vychovávala,
dnes bych nemusel umírat na této
šibenici.“ Hrozná obžaloba matky z úst
jejího vlastního dítěte, které své neštěstí
připisuje matce.
Křesťanští rodiče musí dbát na své
dítě, musí se o něj starat a mají se snažit
dát mu dobrou křesťanskou výchovu.
Avšak dnes se najdou mnozí, kteří by
vás chtěli přesvědčit tak, jako jistý řečník
v Čechách, který přesvědčoval věřící,
aby vystoupili z Církve a stali se nevěřícími.
Jeden z jeho argumentů byl:
„Vidíte sami, že mnozí katolíci jsou špatnými
křesťany. Kdyby bylo pravdou, že
učení Kristovo je tak dobré, jak o něm říkají,
pak by nemohlo vychovávat špatné
křesťany.“ Většina přítomných mu tleskala.
Tu jeden z přítomných vstal a řekl:
„Když mi ukážete aspoň jednoho katolíka,
který se snaží přesně žít podle nauky
Ježíše Krista, a přece je špatný, tak potom
i já vystoupím z Církve a budu bez
vyznání.“ Onen řečník a ti, kdo mu tleskali,
ztichli. Takového katolíka nemohli
najít, neboť takový ani neexistuje. Špatní
křesťané, špatní katolíci jsou pouze
ti, kteří sice byli pokřtěni, avšak závazky
svého křtu vůbec neplní. Pro ně je náboženství
jen jakousi tradicí. Ježíš Kristus
je pro ně jen pouhou historickou osobností,
jeho nauku jedním uchem přijímají
a druhým hned vypouštějí ven. Pro ně
jsou bohoslužby jen jakýmsi společenským
bontonem. Jdou jiní, tak jdu také
já. Takové Ježíš Kristus nemůže učinit
ani lepšími, ani mravnějšími.
Doktor Förster ve své knize
Kristus
a lidský život napsal: „Kristus působí jinak
než velikáni tohoto světa. Ani jeden
z nich nepromění byť jen jednu lidskou
duši. Oproti tomu Kristus po staletí ve
všech národech vlévá nový život do nespočetného
množství duší. Ježíš z hříšníků
udělal světce, ze zločinců kajícníky,
z pochybujících věřící. On do milionů
zoufalých vlil balzám útěchy. To všechno
svědčí o nadlidském zdroji jeho síly.“
Ježíš to může udělat jen tehdy, když ho
bereme vážně. Jsme-li jako onen moudrý
muž, který staví svůj dům na pevném
základě, na skále, a ne jakou hloupý,
který staví svůj dům na písku. Tedy, pokud
Boží slovo nejen posloucháme, ale
podle něho i žijeme. Kristovo evangelium
je kvasem, který je schopen prokvasit
nás všechny, ale nejdříve je musíme
přijmout. Abychom Kristovo evange lium
mohli přijmout, musíme je poznat. Proto
druhá a velmi závažná povinnost rodičů
je učit své děti poznat křesťanské
pravdy, a to nejen svým slovem, ale především
svým příkladem pravdivého křesťanského
života.
Windhorst radí matkám, aby to se svými
dětmi dělali tak, jak vidí na svaté Anně,
která vychovávala Pannu Marii. Anna učí
Marii poznávat Boží zákon. Svatý Augustin
nás napomíná: „Tak jako v chrámě promlouvá
kněz ke svým věřícím, tak doma
musí rodič promlouvat ke svým dětem.“
Svatý Jan Zlatoústý rodiče napomíná:
„Rodiče, vy jste prvními učiteli a prvními
apoštoly svých dětí!“
Rodiče se musí starat o své děti, musí
je učit, ale veškerá jejich námaha by byla
marná, kdyby si pro svoji práci nevyprošovali
v modlitbách Boží milost a požehnání.
Proto je velice potřebné a užitečné,
aby se rodiče modlívali spolu s dětmi
a rovněž sami se mnoho modlili za své
děti. Láska a modlitba jsou vždy nejlepšími
a nejdůležitějšími prostředky při výchově
dětí. Je-li třeba při jiných pracích
Boží požehnání, pak při výchově je Boží
požehnání přímo nevyhnutelné. Zdenejvíce platí Ježíšova slova: „Jste-li mimo
mne, nemůžete dělat nic.“ (Jan 15,5)
Tuto pravdu svatý Pavel vyjádřil takto: „Já
jsem sázel, Apollos zaléval; ale růst dával
Bůh. Tak tedy není něco ani ten, kdo sází,
ani ten, kdo zalévá, ale ten, kdo dává
růst: Bůh.“ (1 Kor 3,6–7) Boží požehnání
si můžeme jen vyprosit. Proto se rodiče
musí modlit za sebe, aby uměli dobře
vychovávat své děti. Musí se modlit i za
své děti, aby je stále provázelo Boží požehnání
a Boží pomoc.
Z Ľudová čítanka na nedele a sviatky
(Pravidelná príloha časopisu
Misionár) 9/2005
přeložil a upravil -dd
Vyšlo v časopise Světlo 37. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
