Povinnosti rodičů vůči svým dětem

Jen málo rodičů si uvědomuje, jak nebezpečná je ulice pro jejich děti.




Cornelius a Lapide vzpomíná člověka, jehož velmi dobře znal. Vypráví o něm, že dnem i nocí sloužil jen mamonu. Veškeré jeho úsilí bylo zaměřeno jen k tomu, aby získal co nejvíce materiálních věcí pro sebe a pro své děti. Na Boží přikázání zcela zapomínal. Na Boha vůbec nepamatoval a hříchu se nebál. Ale i pro něho nastala hodina smrti. Smrti se velmi bál. Dal si zavolat všechny děti ke své smrtelné posteli a řekl jim: „Dnem i nocí jsem se o vás staral, teď se postarejte vy o mne a pomozte svému otci ve strašné hodině smrti!“ Ale jeho děti mu nemohly pomoci, i kdyby byly chtěly, protože proti smrti není léku, ani pomoci. Tehdy onen nešťastný otec zvolal: „Ó nešťastná smrti, jak jsi hrozná! Jak jinak by se mi nyní umíralo, kdybych byl s takovou horlivostí sloužil Bohu, s jakou jsem sloužil mamonu! Ale teď je již pozdě.“ Ano, tak to bývá. Svět za službu, kterou mu prokazujeme, se nám odplácí smrtí a ďábel za službu jemu se odplácí peklem.

Umíral také jiný otec. Vychoval čtyři syny a čtyři dcery. Celý svůj život se snažil dobře vychovávat svoje děti. Vychovával je nejen slovem, ale zejména svým vlastním příkladem. Nikdy nezapomínal na Boží přikázání. Když všechny jeho děti stály u jeho smrtelné postele, svůj starostlivý otcovský pohled ještě jednou upřel na každé své dítě a potom řekl: „Děti moje, z mých úst jste nikdy neslyšely špatné slovo. Vždy jsem vás všechny vedl k Bohu. Učil jsem vás zachovávat Boží přikázání slovem i příkladem. Nyní jsem přesvědčen, že jsem se vždy snažil svědomitě si plnit své otcovské povinnosti vůči vám, proto umírám klidně.“ Ještě je požehnal, rozloučil se s nimi a krátce nato zemřel.

Pro každého z nás přijde také ten čas, že bude ležet na své smrtelné posteli. Neexistuje výjimka. Tehdy za ním bude jeho prožitý život a před ním jeho vlastní smrt. Před jeho očima se bude promítat jeho život jako na filmovém plátně. Tam všechno uvidí, nic se tam nedá zatajit, zamlčet. Ve svých myšlenkách již bude stát před tím nejspravedlivějším Soudcem, který nezná žádnou protekci. Tehdy bude šťastný každý rodič, když si bude moci říci: „Děti moje, když se na vás dívám, umírám klidně.“ Avšak běda tomu rodiči, který se celý život namáhal, a přece si bude muset přiznat, že veškerá jeho námaha byla marná. Proto se nyní zamyslete, jak byste měli pracovat a jak vychovávat své děti, abyste mohli mít vědomí, že jste pracovali správně a úspěšně.

Vzpomeňme si na část evangelia, kde Pán Ježíš vyzývá Petra, aby spustil své sítě do moře k lovu. Petr se nejprve bránil. Prý se celou noc namáhali a nic nechytili. Tím chtěl říci, že když v noci nic nechytili, jak mohou něco ulovit teď přes den, kdy jsou ryby schované ve svých skrýších. Potom se Petr vzpamatoval a řekl: „Ale na tvé slovo ty sítě spustím.“ (Lk 5,5) Petr si neuvědomil, že celou noc pracovali a namáhali se bez Ježíše Krista, a proto si museli přiznat, že nic nechytili. Každý, kdo se pouští do práce bez Boha a jeho pomoci, může se dožít jen zklamání. To zklamání může přijít dříve či později, ale jistě přijde. Podobně také mnozí rodiče se až příliš namáhají. Snaží se dát svým dětem nejlepší výchovu, ale nakonec si musí přiznat, že jejich námaha byla marná. Čím více se snaží, tím méně se jim daří. Proč? Častokrát je příčinou právě to, že pracovali a namáhali se bez Krista. Takoví rodiče si namlouvali, že na výchovu svých dětí si vystačí sami, ale nevystačili. Nakonec na vlastní kůži zjistili pravdivost přísloví: „Bez Božího požehnání marné je lidské namáhání.“

Již dávno svatý Benedikt a jeho spolubratři se řídili heslem: „Modli se a pracuj!“ Toto heslo bylo životním heslem i našich předků. Žijeme v moderní době, proto si někteří toto heslo zmodernizovali a ono zní: „Pracuj, pracuj a zase jen pracuj!“ Někteří v modlitbě vidí již jen ztrátu času. Práce se jim stala bůžkem, kterému věnují veškerou svoji energii a všechen svůj čas. Všechno ostatní zanedbávají, dokonce i to nejdůležitější – výchovu svých dětí.

Jistý člověk navštívil své příbuzné. Byl večer. Hovořili spolu o ledačems. Vzpomenul si na jejich děti, a proto se zeptal: „Kde je Mariánka?“ Matka odpověděla: „Někam odešla.“ – „A Pepík?“ Otec odpověděl: „Po večeři má ve zvyku jít za svými kamarády.“ – „A Anička?“ Zase matka: „Také někam odešla.“ Potom pokračovali v hovoru. Nakonec vstal, že se rozloučí a odejde. Domácí pán ho ještě pozval, aby se šel podívat na jeho hospodářství. Šel. Ve velké stáji bylo všechno v nejlepším pořádku. Tu se ho host zeptal: „Proč je každý kus dobytka přivázaný? Nebylo by lepší nechat dobytek volně pobíhat?“ Sedlák odpověděl: „To tak nejde, aby dobytek volně pobíhal. Všechno by se rozuteklo a jen s velkou námahou bych mohl všechno poshánět.“ Tehdy si příbuzný povzdechl: „Ó ubohá Mariánko, ubohý Pepíku, ubohá Aničko! O kolik lépe jsou na tom zvířata vašeho otce než vy. Váš otec se o svá zvířata stará a ví, kde jsou, ale kde jste vy, to neví, i když je už pozdní večer.“

Jen málo rodičů si uvědomuje, jak nebezpečná je ulice pro jejich děti. Proto je před ulicí nechrání. Vůbec jim nezáleží na tom, s kým se jejich děti kamarádí a kdy přicházejí domů. Učitel, který se zabývá kriminalitou mládeže, navštívil nápravný ústav. Pohovořil s některými provinilci. Jeden z nich se slzami v očích řekl: „Měl jsem doma dobrou výchovu, ale ulice mě zkazila. Mým zvykem bylo po večeři jít za kamarády. Mezi nimi jsem se naučil hřešit, kouřit, hazardovat se životem, pít i krást. Zkrátka, ulice mě naučila všemu, co mě přivedlo až sem. Pane učiteli, chraňte svoje děti, své žáky před ulicí. O to vás prosím teď, kdy už dobře vím, co je ulice a co dává svým obětem.“

Věru, pro mnohé rodiče je všechno důležité, ale to nejdůležitější zanedbávají. Starají se, aby jejich dětem nic z materiálních potřeb nechybělo, avšak na výchovu zapomínají. Nemyslí na pravdu, že celoživotní štěstí i neštěstí jejích dětí je v rodičovských rukou. Pro množství práce nikdy nemají čas pro své děti, aby si s nimi popovídali, aby jim prokázali svoji rodičovskou lásku. Každé dítě chce svým rodičům vyprávět všechno, co má na svém srdci. Chce se jim pochválit i požalovat. Nejhorší je, když rodiče nemají čas pro svoje děti. Myslí si, že jejich jedinou rodičovskou povinností je materiálně zabezpečit své děti. To je velký omyl, na nějž doplatili mnozí rodičea na který doplácejí mnohé děti. Nejdůležitější je, aby rodiče dali svým dětem dobrou výchovu. Správně vychovávat dokáže jen láska. Pouze ta umí vycítit, co dítě potřebuje. Pro křesťanské rodiče je důležité, aby dali svým dětem dobrou křesťanskou výchovu. Právě na ní závisí pozemské i věčné štěstí jejich dětí.

Jak moc je důležitá křesťanská výchova, nám napoví také následující skutečný příběh.

V jednom německém městě se konala poprava mladého vícenásobného vraha. Poprava byla veřejná, aby sloužila pro výstrahu. Probíhala na náměstí. Když provinilce přivedli pod šibenici, spatřil svoji matku, která stála nedaleko a velice plakala. Jeho posledním přáním bylo, aby mu dovolili rozloučit se se svojí matkou. Přivedli ji k němu. Tehdy syn – vrah se sehnul, jako by chtěl svoji matku obejmout a políbit. Matka bolestně vykřikla. Syn jí ukousl ucho. Ti, kdo to viděli, velmi se pohoršovali. Syn nahlas řekl: „Nesuďte mě za tento můj čin, který jsem nyní spáchal. Ona si to právem zaslouží. Kdyby mě byla dobře vychovávala, dnes bych nemusel umírat na této šibenici.“ Hrozná obžaloba matky z úst jejího vlastního dítěte, které své neštěstí připisuje matce.

Křesťanští rodiče musí dbát na své dítě, musí se o něj starat a mají se snažit dát mu dobrou křesťanskou výchovu. Avšak dnes se najdou mnozí, kteří by vás chtěli přesvědčit tak, jako jistý řečník v Čechách, který přesvědčoval věřící, aby vystoupili z Církve a stali se nevěřícími. Jeden z jeho argumentů byl: „Vidíte sami, že mnozí katolíci jsou špatnými křesťany. Kdyby bylo pravdou, že učení Kristovo je tak dobré, jak o něm říkají, pak by nemohlo vychovávat špatné křesťany.“ Většina přítomných mu tleskala. Tu jeden z přítomných vstal a řekl: „Když mi ukážete aspoň jednoho katolíka, který se snaží přesně žít podle nauky Ježíše Krista, a přece je špatný, tak potom i já vystoupím z Církve a budu bez vyznání.“ Onen řečník a ti, kdo mu tleskali, ztichli. Takového katolíka nemohli najít, neboť takový ani neexistuje. Špatní křesťané, špatní katolíci jsou pouze ti, kteří sice byli pokřtěni, avšak závazky svého křtu vůbec neplní. Pro ně je náboženství jen jakousi tradicí. Ježíš Kristus je pro ně jen pouhou historickou osobností, jeho nauku jedním uchem přijímají a druhým hned vypouštějí ven. Pro ně jsou bohoslužby jen jakýmsi společenským bontonem. Jdou jiní, tak jdu také já. Takové Ježíš Kristus nemůže učinit ani lepšími, ani mravnějšími.

Doktor Förster ve své knize Kristus a lidský život napsal: „Kristus působí jinak než velikáni tohoto světa. Ani jeden z nich nepromění byť jen jednu lidskou duši. Oproti tomu Kristus po staletí ve všech národech vlévá nový život do nespočetného množství duší. Ježíš z hříšníků udělal světce, ze zločinců kajícníky, z pochybujících věřící. On do milionů zoufalých vlil balzám útěchy. To všechno svědčí o nadlidském zdroji jeho síly.“

Ježíš to může udělat jen tehdy, když ho bereme vážně. Jsme-li jako onen moudrý muž, který staví svůj dům na pevném základě, na skále, a ne jakou hloupý, který staví svůj dům na písku. Tedy, pokud Boží slovo nejen posloucháme, ale podle něho i žijeme. Kristovo evangelium je kvasem, který je schopen prokvasit nás všechny, ale nejdříve je musíme přijmout. Abychom Kristovo evange lium mohli přijmout, musíme je poznat. Proto druhá a velmi závažná povinnost rodičů je učit své děti poznat křesťanské pravdy, a to nejen svým slovem, ale především svým příkladem pravdivého křesťanského života.

Windhorst radí matkám, aby to se svými dětmi dělali tak, jak vidí na svaté Anně, která vychovávala Pannu Marii. Anna učí Marii poznávat Boží zákon. Svatý Augustin nás napomíná: „Tak jako v chrámě promlouvá kněz ke svým věřícím, tak doma musí rodič promlouvat ke svým dětem.“ Svatý Jan Zlatoústý rodiče napomíná: „Rodiče, vy jste prvními učiteli a prvními apoštoly svých dětí!“

Rodiče se musí starat o své děti, musí je učit, ale veškerá jejich námaha by byla marná, kdyby si pro svoji práci nevyprošovali v modlitbách Boží milost a požehnání. Proto je velice potřebné a užitečné, aby se rodiče modlívali spolu s dětmi a rovněž sami se mnoho modlili za své děti. Láska a modlitba jsou vždy nejlepšími a nejdůležitějšími prostředky při výchově dětí. Je-li třeba při jiných pracích Boží požehnání, pak při výchově je Boží požehnání přímo nevyhnutelné. Zdenejvíce platí Ježíšova slova: „Jste-li mimo mne, nemůžete dělat nic.“ (Jan 15,5) Tuto pravdu svatý Pavel vyjádřil takto: „Já jsem sázel, Apollos zaléval; ale růst dával Bůh. Tak tedy není něco ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, ale ten, kdo dává růst: Bůh.“ (1 Kor 3,6–7) Boží požehnání si můžeme jen vyprosit. Proto se rodiče musí modlit za sebe, aby uměli dobře vychovávat své děti. Musí se modlit i za své děti, aby je stále provázelo Boží požehnání a Boží pomoc.

Z Ľudová čítanka na nedele a sviatky (Pravidelná príloha časopisu Misionár) 9/2005 přeložil a upravil -dd





Vyšlo v časopise Světlo 37. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK