Naše duše byly uzdraveny Kristovou
smrtí na kříži.
Spisovatel Hans Christian Andersen
napsal povídku
Nejkrásnější
růže na světě. V ní píše o norské
královně, která velmi těžce onemocněla.
Protože si lidé svoji královnu velice oblíbili,
ptali se královnina lékaře, co by ji
mohlo uzdravit. On jim odpověděl, že ta
nejkrásnější růže na světě. Lidé začali
přinášet růže. Růží bylo mnoho, a proto
řekli lékaři, že je oklamal, když jim řekl,
že jejich královnu uzdraví ta nejkrásnější
růže na světě. Vždyť ta už tady mezi
tolika růžemi musí být, a jejich královna
je stále ještě nemocná. Lékař jim odpověděl:
„Ne, já jsem vás neoklamal, ale vy
jste mě špatně pochopili. Vaši královnu
neuzdraví ta nejkrásnější růže, ale to, co
růže symbolizuje, ji uzdraví ta nejkrásnější
láska na světě.“ Lidé rozmýšlejí, která
láska na světě je ta nejkrásnější. Je to láska
matky k dítěti? Anebo láska dvou mladých
lidí, která je spojí na jejich celoživotní
společnou cestu? Nebo je to láska
vojáka, který za svoji vlast prolévá svoji
krev? Když tak uvažují, ke dveřím komnaty,
kde královna leží, přijde její malý
syn. Na své hrudi něco drží, velmi pláče
a chce otevřít dveře, ale svojí ručkou
nedosáhne na kliku. Otevřou mu dveře
a on jde plačící k posteli své matky. Královna
ho utěšuje a ptá se ho, proč pláče.
Pro slzičky není schopen slova. Až když
se trochu uklidní, vezme křížek, který držel
na hrudi, podrží jej před očima královny
a řekne: „Podívej se, maminko, on
nás tolik miloval, že sestoupil z nebe na
naši zemi, a lidé ho přibili na kříž.“ To dítě
tato slova proneslo tak, že v královnině
srdci se zrodila láska k Ježíši, zalily ji
slzy, ale hned se také uzdravila. Setkala
se s tou nejkrásnější láskou na světě a ta
ji uzdravila.
Povídka, ale kolik pravdy se v ní skrývá!
Touto nemocnou královnou je celé
lidstvo, které dědičným hříchem těžce
onemocnělo a svými osobními hříchy si
ještě přitížilo. Neodvratně kráčelo vstříc
své vlastní smrti, a to smrti věčné. Avšak
do této situace nešťastného lidstva vstoupila
ta nejkrásnější láska v osobě Ježíše
Krista, jeho láska přišla uzdravit lidstvo.
Uzdravuje je svými bolestmi a svojí smrtí,
a to smrtí na kříži.
Naše duše byly uzdraveny Kristovou
smrtí na kříži. Ježíš je onen neposkvrněný
Boží Beránek, jenž zničil hříchy světa,
tedy i naše hříchy. On je zničil svojí
krví prolitou na dřevě kříže. On obětoval
svůj život, aby svojí smrtí zničil naši smrt
a daroval nám věčný život. Jeho poslední
slova vyřčená na kříži znějí: „Dokonáno
jest.“ (Jan 19,30) Ta slova znamenají:
všechno je již vykonáno, co bylo třeba
učinit pro naši spásu. Za naše hříchy byla
Kristovou smrtí dána dostatečná náhrada,
proto jsme již smířeni s nebeským Otcem.
On nás přijímá za své děti a za dědice
nebeského království. Nebe je pro nás
otevřené a ďábel, náš největší nepřítel, je
pokořen, není zničen, ale přemožen. Ten,
který v ráji na dřevě stromu zvítězil, na
dřevě kříže na Kalvárii byl zcela přemožen.
Proto nejen ďábel, ale také všichni
jeho pomocníci se kříže bojí, kříž nenávidí,
proti kříži bojují a nejraději by jej vůbec
odstranili, protože kříž je silou věřících,
proti které nepřátele nic nezmohou.
Reinhold Schneider ve své knize Moc
a milost popisuje Kalvárii ve Flandrech,
na níž jsou jen dva kříže, i když na každé
jiné Kalvárii bývají obvykle tři kříže.
Schází tam střední kříž, který jeho nepřátele
odstranili již roku 1566. Ty dva
krajní kříže nechali, protože věděli, že
jim nemohou uškodit. Ale kdyby to tak
bylo bývalo i na skutečné Kalvárii, že by
tam nebyl ten střední kříž, tak potom by
všechna naše naděje i námaha byly zbytečné,
nadarmo. Zbytečná by byla naše víra,
naše dobré skutky, naše modlitby i naše
lítost. Ještě stále bychom byli ve svých
hříších, vůbec bychom nebyli vykoupeni
a stále bychom byli dědici věčného zatracení.
Avšak mezi těmi dvěma kříži lotrů
byl uprostřed skutečně i kříž Kristův. Ale
jak rozdílný postoj zaujali vůči Kristu už
tenkrát oni dva lotři, mezi kterými umíral!
Jeden se mu rouhal, odvracel se od
něho a zemřel v zoufalství. Druhý se obrátil
k němu, litoval svých hříchů a prosil ho
o vzpomínku, až přijde do svého království,
a on mu přislíbil: „Vpravdě ti říkám,
dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43)
O rozdílném postoji lidí k Ježíši hovořil
již stařičký Simeon, když předpověděl:
„Toto dítě je určeno k pádu i povstání
mnohých v Izraeli; má být znamením,
jemuž se bude odpírat.“ (Lk 2,34) Tento
rozdílný postoj k ukřižovanému Ježíši
se táhne dějinami světa. Proto již svatý
Pavel napsal: „Protože totiž svět pomocí
moudrosti Boha v Boží moudrosti nepoznal,
zlíbilo se Bohu spasit věřící bláznovskou
zvěstí. Zatímco Židé si žádají
znamení a Řekové vyhledávají moudrost,
my hlásáme ukřižovaného Krista, pohoršení
pro Židy a bláznovství pro pohany,
ale pro ty, kdo jsou povoláni, Židy i Řeky,
je to Kristus, Boží moc a Boží moudrost.“
(1 Kor 1,21–24) A věru, tak je to
i dnes. Také dnes lidé hledají jiné spasitele,
ale ve skutečnosti je jen jeden Spasitel
světa a tím je ukřižovaný Kristus. Pouze
v jeho kříži můžeme najít svoji spásu,
svoji záchranu.
Ježíšovým křížem jsme vykoupeni.
Tak jako je pravdou, že jsme vykoupeni,
je i pravdou, že jsme ještě vždy slabí, nemocní,
neboť jsme ještě vždy hříšní. Ale
právě z tohoto kříže nám Ježíš nabízí lék
na každou naši nemoc, na každou naši
slabost. Už na poušti měděný had, který
byl pouhým předobrazem ukřižovaného
Ježíše, dokázal zachránit každého, koho
uštkl jedovatý had, před smrtí, pokud se
na něj s vírou a důvěrou podíval. Co potom
Ježíš, který pouze z lásky k nám se
dal ukřižovat, nezahojí snad všechny naše rány po hříších, když se na něho s vírou
a důvěrou podíváme? Ale musíme dát
pozor, protože jako nemocný, který nedůvěřuje
lékaři, jenž ho léčí, je ztracen, tak
také my nemůžeme být zachráněni, pokud
nedůvěřujeme té lásce, jež se za nás
dala ukřižovat. On se nám všem nabízí
jako bratr, a my se jen tenkrát staneme
jeho spoludědici, když ho jako takového
v lásce přijmeme, jinak se do jeho království
vůbec nedostaneme. Nesmíme se vůči
němu chovat tak jako ti v podobenství
o vinici, kteří si mysleli, že ho musí zabít,
aby se mohli stát dědici vinice. Ne, dědici
se nestávají vrahové, ale bratři Ježíšovi,
které nebeský Otec přijme za své děti.
Proto ho nesmíme zabíjet v našich duších
svými vědomými a dobrovolnými hříchy.
Musíme uvěřit v jeho lásku k nám, pak ho
musíme milovat a přijmout ho do svého
života se všemi jeho požadavky.
Přijměme ho, a to takového, jaký se
nám nabízí, přijměme ho ukřižovaného.
Jen tak budeme moci chválit křížem Pána
Ježíše Krista. Neboť jen z jeho kříže
proudí naše spása a veškerá potřebná síla
pro naši spásu. Proto navzdory veškeré
naší hříšnosti a slabosti jsme Ježíšem vykoupeni
a nebe je pro nás otevřené. I když
nás naše hříchy právem skličují, pokořují
a vhánějí nám do očí slzy, kříž je naše síla,
naše naděje, že se do nebe dostaneme.
Svatého Františka z Assisi našel jeho
přítel, jak klečel pod křížem a hořce plakal.
Zeptal se ho, proč pláče. Světec pro
pláč nemohl ani odpovědět na jeho otázku.
Nakonec se ho přítel zeptal, co by
mohl udělat, aby ho potěšil. František mu
odpověděl: „Pojď, klekni si i ty pod kříž
a plakej se mnou, vždyť se jen podívej, jak
jsme ho svými hříchy umučili!“ Ten svatý
František, který uměl tak upřímně plakat
pod křížem, dokázal se také upřímně těšit,
a to i při své smrti. Smrt nazval svojí
sestrou, která mu pomůže překročit práh
věčnosti, aby vešel do nebe, jež mu bylo
otevřeno křížem Ježíšovým. Kříž je naše
spása, naše síla, ale také klíč, kterým nám
bylo otevřeno nebe.
Protože jsme vykoupeni, máme právo
na radost. Avšak Kristův kříž nás rovněž
zavazuje, abychom se radostně zřekli
veškerého zla, abychom radostně snášeli
všechny kříže a utrpení a abychom v pokušeních
vždy volili jen to, co se líbí Bohu.
Protože onen ukřižovaný Ježíš je Hlavou
mystického těla, jehož jsme my údy,
proto musíme smýšlet a konat jako on –
jak Hlava smýšlí a koná. Vždyť v evangeliu
čteme: „Zavolal k sobě zástup zároveň
se svými učedníky a řekl jim: »Chce-li někdo
jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi na
sebe svůj kříž a následuj mě.«“ (Mk 8,34)
Tam, kde je opravdové křesťanství, tam
musí být i kříž Kristův, ale nesmí tam chybět
ani náš osobní kříž, k němuž nás vybízí
Ježíš, abychom jej vzali na sebe a kráčeli
za ním.
Nikdy se nestyďme za Kristův kříž.
Je pravda, že kdysi kříž byl potupou, byl
proklínán a nenáviděn, byl strašným trestem
a hanbou. Avšak Kristus svojí smrtí
na kříži sňal z něj potupu a hanbu a učinil
z něj prostředek naší spásy. Proto jej
mějme ve velké úctě. Vždyť se podívejme,
v jaké úctě jej má Církev: ona jím
začíná a končí všechny svoje modlitby,
pobožnosti a všechny svátosti. Znamením
kříže nás žehná, jím žehná svátostiny,
předměty, které užíváme. Máme jej
na každém oltáři, na hrobech, u cest. On
zdobí také naše křesťanské příbytky, aby
nám připomínal, že je znamením naší spásy,
že je silou i záchranou proti nepřátelům
duše i těla.
Svatý Benedikt měl rovněž nepřátele,
kteří ho nenáviděli. Ve své nenávisti zašli
tak daleko, že ho chtěli připravit o život.
Dali mu do nápoje, který mu nabídli
k občerstvení, jed, aby zemřel. Světec
měl ve zvyku přežehnat křížem všechno,
co měl jíst anebo pít. Také tehdy požehnal
pohár, v němž byl jed, a pohár se rozpadl
na drobné kousky. Tak byl zachráněn
před jistou smrtí. A kolikrát jsme my
utekli věčné smrti, když kněz nad námi
vykonal znamení kříže a vyřkl slova odpuštění
našich hříchů!
V koncentračním táboře odvedli do
podtlakové komory také kněze. Zde
s uvězněnými dělali pokusy. Kněz věděl,
že pokusy ještě nikdo nepřežil, každý tam
zemřel. Udělal si malý křížek ze dřeva.
Tak malý, aby si jej mohl v zavřené dlani
přenést. Už cestou si v duchu opakoval
slova: „Pane, bude to těžké, ale ty mi
pomůžeš. Tvůj kříž ať je mojí silou i záchranou!“
Pán jeho důvěru nezklamal.
K překvapení všech se z podtlakové komory
vrátil.
Kříž je nejen znamením naší spásy, ale
je i naší silou proti všem našim nepřátelům.
Vždyť na něm zemřel Boží Syn, a to
jen z nekonečné lásky k nám. Nebeský
Otec na něm obětoval svého nevinného
Syna, aby zachránil nás, hříšníky.
Mauři obléhali hlavní město Španělska.
Král Alfons je již několik měsíců hrdinsky
bránil. Při jednom výpadu jeho
vojáků padl do rukou Maurů jeho vlastní
syn. Sultán dal před hradbami města
postavit vysokou šibenici. Na lešení se
musel postavit Alfonsův syn tak, aby byl
vidět i z města. Sultán poslal králi Alfonsovi
vzkaz: „Zvol si: buď nám vydáš město,
anebo tvůj syn zemře na šibenici!“ Král
Alfons vzkázal sultánovi: „Můj syn ať zemře
na šibenici, ale můj národ musí žít!“
A podobně to učinil i nebeský Otec. Na
smrt vydal svého Syna, abychom mohli
žít my. Nevinného, svého jednorozeného
Syna trestá smrtí na kříži jen proto, aby
nás hříšné nemusel trestat věčnou smrtí.
Kříž je naše spása, naše síla, náš klíč
do nebe, on je silnou zbraní proti našim
nepřátelům a pevným mostem nad propastí
hříchu. Na kříži se projevila ta nejkrásnější
Boží láska k nám, která nás může
vyléčit z každé naší nemoci. Ale aby
se to s námi opravdu stalo, nejprve musíme
uvěřit v lásku Boží k nám, přijmout ji,
abychom ji mohli opětovat, a až tak nás
ona může vyléčit. Zkusme to a nebudeme
zklamáni.
Z Ľudová čítanka na nedele
a sviatky 9/2002 přeložil a upravil -dd
Vyšlo v časopise Světlo 36. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK