P. Michal Sopoćko poznal sestru Faustinu jako zpovědník ženského řádu ve Vilniusu, kde pobývala od roku 1933, a stal se jejím nejbližším spolupracovníkem při šíření pravdy o Božím Milosrdenství. Začátek této známosti popsal ve svém osobním deníku krátkým zápisem:
"
Poznal jsem sestru Faustinu v roce 1933 a ona mi hned řekla, že mě už dávno zná, že mám být jejím duchovním vůdcem a oznámit světu pravdu o Božím Milosrdenství."
Sestra Faustína o tom setkání napsala: „
Přišel týden zpovědi a ke své velké radosti jsem uviděla toho kněze, kterého jsem znala už dříve, než jsem přijela do Vilniusu. Poznala jsem ho ve vidění. V duši jsem tehdy uslyšela slova: »To je můj věrný sluha, který ti dopomůže splnit mou vůli na zemi.« "
P. Michal Sopoćko si po prvních setkáních se sestrou Faustínou stanovil dvě podmínky:
"1.
Je nezbytná konzultace u lékaře - psychiatra;
2.
Budete zapisovat své myšlenky a vidění a popíšete podrobně svou dosavadní životní dráhu."
Je z toho zřejmá velká moudrost duchovního vůdce a velká zkušenost v pastorační práci. P. Sopoćko se chtěl ujistit, že vidění a úkoly, o kterých mluví sestra Faustína, nejsou výplodem duševních poruch. Názor psychiatra, který potvrdil, že sestra je naprosto normální, byl důležitý nejen pro samotného duchovního vůdce, ale stal se závažným argumentem v procesu blahořečení a později kanonizace.
Druhý požadavek usnadnil knězi styk s jeho svěřenkyní a zajistil trvalou dokumentaci životní dráhy a duchovních zážitků této světice.
Sestra Faustína plnila jeho příkaz s nesmírnou péčí, i když jí to působilo nemalé těžkosti, protože neměla potřebné vzdělání. Celý, téměř tříletý pobyt sestry Faust
íiny ve Vilniusu, byl pro ni velmi bohatý na duchovní zážitky a četná zjevení.
Právě tam přijala od Pána Ježíše nejdůležitější modlitbu:
„Korunku k Božímu milosrdenství“
a byly zde formulovány
základy řeholní společnosti.
Blízkost duchovního vůdce a několikanásobná setkání s biskupem Romualdem Jałbrzykowskim umožnily průběžně konzultovat nová Ježíšova poselství.
2. ledna 1934 zahájil malíř Eugen Martin Kazimirowski (1873 - 1939) práci na zobrazení Božího Milosrdenství podle vidění, které měla sestra Faustína před dvěma lety v Plocku. Pracoval ve shodě s příkazem:
Namaluj obraz podle kresby, kterou vidíš, s nápisem: "Ježíši, důvěřuji Ti!"
Pán Ježíš několikrát pobízel sestru Faustinu a připomínal jí, aby splnila tento úkol, ale k realizaci ho dovedl až P. Sopoćko, který dobře znal tohoto umělce, protože s ním bydlel v jednom domě (ulice Rosse 2). Z vlastních prostředků pokryl náklady a účastnil se všech setkání umělce se sestrou Faustinou a dokonce sám pózoval malíři jako vzor postavy a oděvu.
Když byl obraz v roce 1934 dokončen, sestra Faustína byla z něho smutná, že Pán Ježíš není na obraze tak krásný, jak ho vídala ve svých viděních, a byla nutná uklidňující Ježíšova slova, že
velikost tohoto obrazu není v kráse barev a tazích štětce , ale v jeho milostech.
Namalování obrazu bylo teprve prvním krokem k uskutečnění Ježíšova poselství: "
Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejdříve ve vaší kapli a potom na celém světě."
Církev však byla velmi zdrženlivá při udělení souhlasu, aby byl na místech veřejné úcty uctíván obraz s novým náboženským obsahem. Hotový obraz zůstal nejprve v bytě P. Sopoćka. Po několika měsících byl zavěšen v temné chodbě za klauzurou kláštera sester svatého Benedikta u chrámu svatého Michaela. První příležitostí k jeho veřejnému představení byly slavnosti spojeny s Jubilejním rokem 1935.
Ve Vilniusu se tyto slavnosti konaly v kapli Matky Boží v Ostré Bráně v pátek, sobotu a neděli velikonoční oktávy, 26.-28. dubna 1935. Farář svatyně, kanovník Stanislav Zawadski, navrhl P. Michalu Sopoćkovi, aby přednesl příležitostné kázání, a on přijal tuto nabídku s podmínkou, že ilustrací ke kázání o Božím Milosrdenství bude obraz Eugena Kazimirowského. Den před třídenními plánovanými jubilejními oslavami byl pak obraz vystaven ve středním okně ochozu na levé straně Ostré Brány. Byl ozdoben zelenými věnci, které upletla sama Faustína.
Početní účastníci slavnosti a také náhodní přicházející měli možnost se po tři dny dívat na obraz a dnes můžeme říct, že to byla neoficiální inaugurace svátku Božího Milosrdenství, a to právě v první neděli po Velikonocích. Obraz se po slavnostech vrátil do klauzury sester bernardinek.
Téhož roku byl vystaven ještě jednou na jednom z oltářů při průvodu Božího Těla, ale až na jaře roku 1937 požádal P. Michal Sopocko formálně metropolitu ve Vilniusu, arcibiskupa Romualda Jałbrzykowského, aby dovolil obraz natrvalo umístit v kostele.
Už za dva dny obdržel kladnou odpověď s tím, že obraz nemůže být umístěn na hlavním oltáři a že není zatím možné informovat věřící o zjeveních sestry Faustiny.
Povolení bylo uděleno 3. dubna 1937, den před Bílou nedělí. Slavnostní posvěcení obrazu se konalo opět v první neděli po Velikonocích a anticipovalo tak oficiální zavedení svátku Božího Milosrdenství.
Ještě před touto slavností se objevily na veřejnosti fotografie tohoto obrazu s nápisem: "
Ježíši, důvěřuji Ti!" na obálce knížečky P. Michala Sopoćka "Boží Milosrdenství" (Vilnius 1936). Pod titulem byl uveden podnadpis jako bližší vysvětlení: Teologicko - praktická studie.
V knížečce není ani zmínka o sestře Faustině a jejích soukromých zjeveních ani výklad obrazu umístěného na obálce. V praktických závěrech na konci knihy je však jasně formulován požadavek zavést zvláštní svátek a povolat skupinu lidí, kteří by se ujali úkolu šířit kult Božího Milosrdenství.
V době, kdy se knížečka ve Vilniusu objevila, sestra Faustína tam už nebyla. Podle vůle matky představené odešla 21. března 1936 a po krátkém pobytu ve dvou venkovských domech poblíž Varšavy, přijela 11. května do Krakova. Tam poté zůstala až do své smrti 5. října 1938.
Její odchod neznamenal přerušení styků s P. Michalem. Zachovaly se dopisy, které si mezi sebou vyměnili, a P. Sopoćko ji několikrát navštívil v krakovském klášteře nebo v nemocnici v Prądniku.
Když jí posílal svou knížečku, v průvodním dopise z 10. srpna 1936 mezi jiným napsal: „
Boží vůle se splní v celém rozsahu a žádné moci na světě ani temným duchům se nepodaří zkřížit Boží plány. Je třeba jen zachovat trpělivost a přemáhat nedočkavost. Nejprve je třeba připravit základy... a zavedení svátku je jen otázka času. Proto jsem vydal knížečku - Boží Milosrdenství."
V dopise ze dne 20. prosince 1936 napsala sestra Faustína P. Sopoćkovi tato slova:
„
... v té věci se již mnoho vykonalo, a když o tom uvažuji, naplňuje mě svatý úžas, že jste již uskutečnil tolik věcí, které se vzhledem k hromadícím se potížím zdály nemyslitelné. Doufám, že další záležitosti nepovede nikdo jiný než Vy."
Smrt sestry Faustiny byla pro P. Michala Sopoćka dalším stimulem k práci na šíření kultu Božího Milosrdenství. Psal články na toto téma a o potřebě zavést svátek Božího Milosrdenství a vydával obrázky s reprodukcí obrazu a s textem korunky k Božímu milosrdenství.
Věřící stále častěji přicházeli do kostela svatého Michaela, aby se zde modlili. U obraze se objevily první děkovné tabulky za obdržené milosti.
Výbuch druhé světové války vyvolal ještě větší horlivost P. Michala při šíření kultu Božího Milosrdenství.
V podmínkách velkého ohrožení
povolil arcibiskup Jałbrzykowski
informovat věřící o viděních sestry Faustiny
a o vzniku obrazu.
P. Sopoćko přednesl četná kázání, vedl konspirativní setkání s Kruhem katolické inteligence a s Mariánskou sodalitou. Našel v sobě dostatek síly k vydání latinského traktátu
De Misericordia Dei deque eius Festo instituendo, který vydal ve více než 500 exemplářích a rozeslal je všude tam, kam jej bylo možné vyvézt.
Kurýrem, který převezl tento traktát do Ameriky, byl vřelý ctitel Božího Milosrdenství, litevský kněz Josef Jarzębowski (1897-1964). Byl hluboce přesvědčen, že jen díky zvláštní Boží ochraně bylo možné získat od NKWD v Kownu povolení k výjezdu do USA (přes Vladivostok a Japonsko) na základě propadlého amerického víza a slibu japonského tranzitního víza. Se zázrakem hraničí skutečnost, že při celních kontrolách nemusel nikdy otevřít tašku, ve které vezl latinský traktát o Božím Milosrdenství, obrázky a modlitby k Božímu milosrdenství. Tyto materiály mu dodal osobně P. Sopoćko a prosil, aby to všechno převezl do Ameriky a tam vydal tiskem.
P. Jarzębowski tento slib skutečně splnil a rozeslal latinský spis americkým biskupům, seminaristům, ale nesetkal se s větším ohlasem. Širší odezva byla u amerických Poláků, pro které vydal P. Jarzębowski vlastní brožuru a několik článků v katolickém tisku.
Brzy vznikl v USA zvláštní výbor "Apoštolát Božího Milosrdenství" a v roce 1943 sestra Fabia z Livonia (Michigan) namalovala v USA první obraz Božího Milosrdenství.
V Polsku se přihlásilo mnoho osob jako pomocníci při přípravě informačních materiálů psaných buď ručně nebo na psacím stroji. Kult se šířil i mimo Vilnius a nemalou roli přitom sehrály kolportované obrázky. Ve fotografické laboratoři M. Nowického bylo během 2. světové války zhotoveno přes 150 000 obrázků. Mnoho osob nosilo na krku obrázek zašitý mezi filmovou fólii jako medaili.
Jednou z nejvíce zaangažovaných osob při konspirační vydavatelské činnosti P. Sopoćka byla Jadwiga Osiński, absolventka klasické filologie na univerzitě ve Vilniusu. Roku 1940 se P. Sopoćkovi vyznala, že by se chtěla zcela zasvětit službě nejmilosrdnějšímu Spasiteli a založit řeholní kongregaci. Byl to počátek realizace další úlohy, kterou Pán Ježíš svěřil sestře Faustině, a to ve shodě se závětí, kterou sestra vyslovila při posledním rozhovoru s P. Michalem. Nebylo třeba dlouho čekat a přihlásilo se šest kandidátek, které P. Sopoćko připravil pro tento apoštolát.
V roce 1940 se Litva stala jednou ze sovětských republik. Vzrostlo ohrožení obyvatelstva, začalo zatýkání a deportace. P. Sopoćko opustil na měsíc Vilnius, ale Boží Milosrdenství nepřestal hlásat. V době německé okupace Vilniusu (od června 1941) se aktivně zapojil do pomoci Židům, což neušlo pozornosti Němců.
V březnu 1942 jako zázrakem unikl zatčení. Gestapo ho hledalo v bytě, v semináři a v kostele, ale tam se podívali jen do sakristie a nevšimli si, že se modlí v jedné lavici v kostele.
Když byl upozorněn na nebezpečí, využil pomoci sester uršulinek a v přestrojení odešel z Vilniusu na voze naloženém senem a více než dva roky se ukrýval v Černém Boru. Ponořený do modlitby pokračoval ve vědecké práci. Začal psát další, svůj největší traktát:
Milosrdenství Boží v jeho dílech. Čtyřdílné dílo vyšlo po válce v různých emigrantských nakladatelstvích v Paříži, Římě a v Londýně. Z Černého Boru posílal také dopisy a formační texty kandidátkám nové řeholní společnosti.
Když v červenci 1944 obsadili Rusové Vilnius, mohl se P. Sopoćko vrátit z úkrytu. 16. listopadu toho roku složily kandidátky nové řeholní společnosti do jeho rukou první privátní sliby. Působil také v kněžském semináři, ale už další rok komunisté seminář zrušili a profesorům i žákům přikázali odjet do Białystoku. Stejný osud brzy potkal i arcibiskupa Jałbrzykowského. S jeho souhlasem zůstal P. Michal ve Vilniusu a vedl duchovní službu a vzdělávání katechetů. Když mu hrozilo zatčení, musel i on v roce 1947 s lítostí opustit Vilnius. S jednou vlnou výjezdů polských obyvatel ze zemí připojených k SSSR odešly i sestry nové řehole.
Obraz Božího Milosrdenství zůstal ve Vilniusu, ale nemohl dlouho viset tam, kam ho zavěsil P. Sopoćko. Rok po jeho odchodu vláda zavřela klášter sester bernardinek a připojený kostel svatého Michaela. Obraz se nyní nacházel v úkrytu a o jeho osudu jsou různé hypotézy. Určitou dobu se nacházel v kostele v Nové Rudě v péči místního faráře P. Josefa Grasewicze, který byl přítelem P. Sopoćka. Ale v roce 1970 byl i tento kostel zrušen a přeměněn na skladiště. Obraz zůstal na místě, protože nebyl k dispozici dostatečně dlouhý žebřík, aby mohl být odnesen.
Teprve na podzim 1986 se v noci podařilo vniknout přes střechu dovnitř a obraz nahradit připravenou kopií. Obraz se nakonec vrátil do Vilniusu, do bývalého dominikánského kostela svatého Ducha. Obraz byl poškozen a potřeboval restaurovat. Tím byl pověřen pan Filipavićius, který plátno podložil a doplnil chybějící barvy.
V roce 1987 byl obraz umístěn na vedlejším oltáři naproti kazatelně. Tam se před ním modlil svatý Jan Pavel II. při své návštěvě pobaltských republik v roce 1993.
V Bialostoku se P. Sopocko zapojil do didaktické a pedagogické práce v kněžském semináři, ale nepřestal v realizaci úkolů, které mu skrze sestru Faustinu svěřil Pán Ježíš. S radostí konstatoval, že kult Božího Milosrdenství se rozšířil po celém Polsku. V kapli kláštera Božího Milosrdenství v Krakově se objevil nový obraz Adolfa Hyły. Umělec později zhotovil 200 kopií tohoto obrazu, které se rozšířily do chrámů v Polsku i v zahraničí.
P. Sopoćko tvrdil, že původní obraz Eugena Kazimirowského, malovaný za přítomnosti sestry Faustiny, lépe odpovídal postavě Ježíše, jak ho viděla ve viděních. Žádný z těchto obrazů však nebyl schválen polským episkopátem a dokonce došlo k rozhodnutí některé obrazy z chrámů opět odstranit, protože se údajně opíraly o nepotvrzená soukromá zjevení sestry Faustiny.
Biskup F. Barda, který byl schválení obrazů příznivě nakloněn, navrhl P. Sopoćkovi, aby vyhlásil konkurz na nový obraz, který by lépe odpovídal teologickým a uměleckým požadavkům a mohl být vzorem pro vyjádření Božího Milosrdenství.
Umělecká komise krakovského arcibiskupství vybrala obraz Ludomíra Śledzinského. Umělec navázal na evangelium o zjevení Zmrtvýchvstalého Krista v jeruzalémském Večeřadle. Je to tedy také památka na ustanovení svátosti smíření. Komise obraz přijala 5. října 1954 v den 16. výročí smrti sestry Faustiny.
V roce 1960 věnoval P. Sopoćko obraz Ludomíra Śledzińského pozdějšímu biskupovi Zbygněwovi Kraszewskému. Více než 11 let se obraz nacházel v seminárním kostele ve Varšavě a poté v pokoji biskupa. Tam ho v roce 1989 uviděl P. Pałubicki a požádal, aby byl obraz předán do některého kostela k úctě všech věřících.
Opakované prosbě vyhověl biskup až po čtyřech letech a P. Pałubicki si přivezl obraz 24. června 1993 do jezuitského kostela v Kališti.
21. června 1998 vyhlásil místní ordinář Stanislav Napierała kostel v Kališti za svatyni Srdce milosrdného Ježíše. Několik týdnů po příchodu do Bialostoku odešel P. Michal Sopoćko na dalekou cestu do Mysliborzu. Tam jeho dvě svěřenkyně z Vilniusu Jadwiga Osiński, která přijala jméno Faustína, a Izabela Naborowska s řeholním jménem Benigna začaly řeholní život v novém domě. Tehdejší apoštolský administrátor Edmund Nowicki je přijal do své diecéze a v roce 1955 získala tato řeholní společnost diecézní aprobaci a jméno Sdružení sester milosrdného Ježíše, tak jak to předpověděla sestra Faustína.
P. Michal Sopoćko měl až do své smrti trvalé spojení s touto řeholní společností, která se rozvíjela velmi dynamicky a působí dnes také v Bělorusku, Brazílii, Chorvatsku, Kanadě, v Litvě, Itálii a ve Svaté zemi. Mateřský dům je v Mysliborzu a přilehlý farní kostel má oficiální titul svatyně Božího Milosrdenství.
Největší potíže však přetrvávaly, pokud jde o přijetí veřejné úcty a zavedení svátku Božího Milosrdenství. Přes písemné i osobní intervence narážela věc na odpor u primase a biskupů.
6. března 1959 byla zveřejněna notifikace Kongregace Svatého oficia, která šíření úcty podle sestry Kowalské zakázala. Úvaze biskupů bylo ponecháno, jestli dají odstranit již vystavené obrazy Božího Milosrdenství.
Kardinálovi Wyszyńskému bylo uloženo, aby P. Sopoćkovi zakázal šířit dále úctu navrženou sestrou Faustínou. Současně s napomenutím mu měl kardinál uložit přiměřený trest. P. Sopoćko byl tehdy povolán do Varšavy. Když se seznámil s obsahem dopisu, řekl s pokorou, že čeká na uložení trestu. Primas Wyszyński však odpověděl, že dostatečným trestem bylo již samotné slyšení dopisu. Takový výsledek dlouholetého úsilí by mohl zlomit i nejvytrvalejšího člověka. Ale P. Michal Sopoćko viděl v těchto nepříjemnostech pozitivní aspekt celé záležitosti.
Sestra Faustína to všechno předpověděla
a varovala ho,
že svěřené poslání bude narážet
na tvrdý odpor.
"... i kdyby výrok Církve v té záležitosti
vyzněl negativně,
nelze se zastavit."
Potíže a protivenství předpovídané sestrou Faustynou
byly pro něho potvrzením faktu,
že Boží záležitost musí nakonec zvítězit.
Konečného vítězství se už P. Michal Sopoćko nedočkal. Zemřel v Bialostoku 15. února 1975 v den připomínky svaté Faustiny, patronky sestry Kowalské. Čtyři dny nato se konal jeho pohřeb, který vedl apoštolský administrátor biskup Henryk Gulbinowicz.
zdroj: Nowe Zycie
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 4. 10. 2019 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 2. 5. 2022; 7. 4. 2024 - 938 přečtení)
