Zamyšlení nad evangeliem 2.neděle velikonoční - cyklus C
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On však jim odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo jeho hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na moje ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. (Jan 20,19-31)
Naslouchali jsme evangeliu o apoštolu, který nechtěl uvěřit, který měl potíže ve víře. Ale budeme-li dobře pozorovat, poznáme, že toto evangelium jedná hlavně o nás.
Kdybychom přečetli za sebou vše, co je v Písmu svatém o Tomášovi, zjistíme, že je to existencialistický pochybovač našeho století a budeme se divit, proč takového člověka si Pán Ježíš vybral za apoštola.
Třeba při vzkříšení Lazarově. Donesou diskrétní vzkaz, který nepřikazuje, ale čeká, co udělá: “Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.” Apoštolové strnou: snad nepůjde do Judeje, vždyť tam ho chtějí zabít! A Tomáš, ten vidí hned to nejhorší: “Pojďme tam a umřeme s ním!”
Jiná situace: řeč Páně na rozloučenou. Ježíš je zřejmě dojat, připravuje se na svůj odchod, na nové setkání po smrti v nebi: “Odejdu, abych vám připravil u Otce místo! Vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. A kam jdu, víte a cestu znáte.” Tomáš se nedá nadchnout, je banálně věcný: “Nevíme, kam jdeš, a cestu neznáme.” A když Ježíš zase odpoví symbolicky: “Já jsem přece cesta, pravda, život.” Asi si dál bručel pod vousy: “Jo, s takovými zeměpisnými údaji dojdeme daleko.”
Nejvíce se projeví Tomášova povaha při zmrtvýchvstání: Neuvěřím, dokud na vlastní oči neuvidím, dokud si vlastní rukou nesáhnu. Za těmito podmínkami můžeme tušit hloubku Tomášovy bolesti nad tím, že zlí zvítězili, hloubku zklamání. Už si netroufá riskovat zklamání nové, bojí se znovu věřit.
Nezažil už každý z nás podobné otřesy, když uvěřil, že se už našel rozumný způsob života, že teď už konečně bude všechno dobré, pokojné, rozumné - jenže skutečnost zabila naši důvěřivost. Takové situace rodí Tomáše.
Přicházíš např. v neděli na mši, a když máš Bohu při obětním průvodu nabídnout sebe, své dílo uplynulého týdne, tu máš trýznivý pocit prázdných rukou, hluchého a planého života, jako bys celý týden strávil ne dřinou a shonem, ale neužitečně proválel a prolenošil naprázdno. A neumíš se postavit před Boha s modlitbou, jsi prázdný, cítíš bolestně, že nemáš dost živé víry, dost hluboké a uspokojující naděje, dost zahřívající lásky.
Ne, že bys nechtěl - chtěl bys to vše, a jak rád, ale neumíš, nejde ti to. Radostnou zvěstí dnešního evangelia je, že jednou forem víry je trpět tím, že nemůžeme dost věřit, dost doufat. Litovat, že nemohu litovat je také lítost. Litovat, že nemohu věřit je také už víra: - diskrétní, ale pokorná a poctivá - tedy pravá. Kristus přijal tomášovské nevyznání víry, přijal jeho podmínky - viděl, co je v něm. Lidem jdou vždy Tomášové na nervy - nevidí do nich. Tomáš myslel, že je nevěřící. I my jsme v jádru víc věřící, než si myslíme. Koho mrzí, že neumí víc a líp věřit, ten už má víru, a dobrou, jenže ne tak napentlenou, jak by chtěl.
“Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili” - to je naše sláva. Uvěřili jsme v Ježíše dřív, než jej uvidíme. Nekladli jsme si podmínky. Schází nám vlastně jen jediné: umět se z toho radovat. Prosme Tomáše o přímluvu, abychom to uměli.
