Podle svědectví Písma svatého stál pod Kristovým křížem i setník, který viděl zemětřesení, zatmění slunce a další divy a uvěřil v něho: „Když setník a ti, kdo s ním hlídali Ježíše, viděli zemětřesení a vše, co se děje, velmi se polekali a říkali: „On byl opravdu Boží Syn““ (Mt 27,54).
Nový zákon nezmiňuje jeho jméno ani další osudy, ale z mimobiblických pramenů víme, že se jmenoval Longinus, pocházel z Kappadokie, tedy z východní části Malé Asie, dnešního Turecka, a patřil k vojákům podřízeným Pilátovi. A dozvídáme se o něm i několik dalších věcí:
Byl to právě Longinus, kdo zjistil, že Ježíš je mrtvý, a proto mu nepolámal kosti, ale kopím mu probodl bok (srov. Jan 19,34a).
Z krve a vody, která odtud vyšla (srov. Jan 19,34b), získal uzdravení očí, s nimiž měl dlouhodobé obtíže.
Longinus patřil i mezi vojáky, kteří měli za úkol hlídat Ježíšův hrob a na vlastní oči viděli, jak sestoupil anděl, odvalil kámen od hrobu, sedl si na něj a ohlašoval Ježíšovo zmrtvýchvstání (Mt 28,2–4), on,
Ale na rozdíl od ostatních vojáků, kteří přijali úplatek za mlčení o těchto událostech (Mt 28,11–15), on společně se dvěma svými kolegy, směle o všem vyprávěl. Kristovi nepřátelé ho proto znenáviděli a hledali záminku, aby ho mohli obžalovat a umlčet. Nenacházeli však, neboť Longinus byl nejstarší z vojáků, člověk velmi čestný a známý i samotnému císaři.
Po určité době se rozhodl zanechat vojenský stav a věnovat se výlučně ohlašování evangelia. Z rukou svatých apoštolů přijal křest, opustil Jeruzalém a společně se svými dvěma přáteli odcestoval do rodné Kappadokie, kde mnohé přivedl k víře. Bydlel za městem v domě svého otce a vedl život plný modlitby a půstu.
Když se židovští velekněží a starší dozvěděli, kde se Longinus nachází, přinesli Pilátovi bohaté dary. Žádali ho, aby o něm poslal dopis císaři, že dezertoval, odmítá podřídit se římské moci a uvádí do zmatku národ v Kappadokii, neboť mu ohlašuje jiného krále.
Pilát to udělal a císař Tibérius (14–37) na základě jeho listu i díky zlatu, které mu poslali židovští starší, vydal rozkaz Longina zatknout a popravit.
Pilát poslal do Kappadokie vojáky, aby ho sťali a jako důkaz přinesli do Jeruzaléma jeho hlavu. Zároveň měli usmrtit i jeho dva přátele.
Když Pilátovi vojáci dorazili do města a vydali se směrem k domu Longinusova otce, vyšel jim vstříc sám Longinus a mile je přivítal.
Vojáci netušili, že si povídají přímo s tím, kterého hledají a zeptali se ho: „
Nevíš, kde je Longinus, který byl kdysi setníkem?“
On jim odpověděl: „
Prosím vás, pánové, zajděte ke mně do domu a trochu si odpočiňte po cestě. Já podám Longinovi o vás zprávu, neboť vím, kde bydlí, a tehdy on sám přijde k vám, neboť žije nedaleko odsud.“ Potom je bohatě pohostil.
Večer si dal zavolat své dva kolegy a celou noc se modlitbou připravoval na svou tělesnou smrt.
Ráno, když dorazili jeho dva přátelé, řekl jim: „
Radujte se spolu se mnou... Viděli jsme, jak Kristus trpěl, jak byl ukřižován, jak byl pohřben, jak slavně vstal z mrtvých. Nyní ho uvidíme, jak sedí po pravici Boha a nasytíme se pohledem z tváře do tváře k jeho slávě.“
Oni přivítali jeho slova, společně s ním předstoupili před vojáky a Longinus jim řekl: „
Hle, tady máte svého Longinuse i jeho dva přátele! Longinus, kterého hledáte, jsem já a toto jsou moji dva přátelé, kteří spolu se mnou viděli Kristovo zmrtvýchvstání a uvěřili v něho. Udělejte s námi, co vám přikázali ti, kdo vás poslali.“
Vojáci nejprve nechtěli uvěřit, že opravdu před nimi stojí Longinus a odmítali ho zabít. On je však přinutil a řekl: „
Nijak jinak se mi nemůžete odvděčit za mou lásku k vám lépe, než mě poslat k mému Pánu, kterého už dávno toužím vidět.“
Potom on i jeho dva přátelé sklonili hlavy, vojáci je sťali a Longinusovu hlavu odnesli jako důkaz do Jeruzaléma.
Těla těchto tří mužů byla pohřbena v Kappadokii. Longinovu hlavu dal Pilát vyhodit na smetiště, ale později byla za zvláštních okolností nalezena.
Jednou z mnoha křesťanských relikvií, která má podle starých legend tajemnou moc, je i kopí osudu, kterým byl na kříži probodnut Ježíš Kristus. Legenda hovoří o tom, že kdo je držitelem kopí osudu, právě tomu propůjčuje svou neporazitelnost. Kde se tajemná relikvie nachází nyní, a kdo všechno ji vlastnil?
Jak je známo z křesťanské historie, kopí osudu souviselo s posledními okamžiky života Ježíše Krista, kterým římský voják Longinus probodl Ježíšovi bok, aby mu tak zkrátil jeho utrpení. Kopí, respektive úlomek této zbraně, se podle několika důkazů zachoval až dodnes. Křesťanská relikvie je s největší pravděpodobností uložena v Klenotnici vídeňského hradu Hofburg. Někteří odborníci si ovšem myslí, že vystavený artefakt není originální křesťanskou relikvií, ale jen napodobeninou. Na světě totiž existuje nejméně dalších šest podobných hrotů, které jsou také prohlášeny za originály.
Kopí osudu bylo od dávných dob považováno za cenný předmět, který chtěli vlastnit hlavně politici a různí bojovníci a vládci. Legenda totiž hovořila o tom, že svou neporazitelnost dává každému, kdo ji vlastní, a ví o její moci, a je jedno, jestli bojuje na straně dobra nebo zla. Jedinou podmínkou je to, že kopí osudu nemůže její držitel ztratit nebo pustit na zem, jinak nad ním ztrácí nadvládu, a je odsouzen k smrti. Legendě samozřejmě většina vládců věřila, a proto se kopí osudu ocitlo na mnoha místech.
Legendární křesťanská relikvie zřejmě měla nějakou nadpřirozenou moc, protože ji podle historických záznamů vlastnil ve 4. století římský císař Konstantin I. Veliký, který během jejího vlastnictví prosadil legalizaci utlačovaného křesťanství, v 5. století ji měl zase nejmocnější král Hunů Attila. V 8. století byl vlastníkem kopí osudu první císař Svaté říše římské Karel Veliký a ve 12. století ji zase měl římsko-německý císař Fridrich I. Barbarossa, který dal poničené kopí opravit, když dal do ní vložit hřebík, který údajně pocházel z Kristova Kríže. Všichni držitelé křesťanské relikvie tvrdili, že při bojích se jim i díky kopí osudu dařilo. Mohl tedy podle legendy tento artefakt nějak významně měnit dějiny?
Posledním držitelem kopí osudu byl údajně i nacistický vůdce Adolf Hitler, který nechal tajemný hrot v roce 1933 převést z Vídně do německého Norimberku, poté, co se s ní seznámil ještě jako patnáctiletý, a tehdy si prý řekl, že kopí bude jednou jeho. Pomohl tento křesťanský artefakt i Hitlerovi při realizaci jeho šílených plánů? Traduje se totiž zajímavý fakt. Hitler údajně spáchal sebevraždu (jiné důkazy říkají, že ji nikdy nespáchal) jen 2 hodiny poté, co se americká armáda v Německu zmocnila kopí osudu.
Legendární artefakt našel při prohledávání podzemních bunkrů v Norimberku americký generál George Smith Patton. Někteří spekulují i nad tím, že právě generál Patton zemřel ještě téhož roku na následky automobilové nehody právě kvůli kopí osudu. Sám totiž znal legendu o něm, a určitou dobu je i vlastnil.
Mohlo za jeho nešťastnou smrt kopí osudu? Při autonehodě, která nebyla nijak zvlášť závažná, a všichni ostatní účastníci vyvázli jen s menšími zraněními, on jako jediný utrpěl těžké zranění, když hlavou narazil do střechy svého štábního cadillacu. Přitom si zlomil dva krční obratle a vážně poranil míchu. Kvůli nehodě ochrnul od krku dolů, a krátce po nehodě v nemocnici zemřel na plicní embolii, když měl potíže s dýcháním.
Později na příkaz velitele spojeneckých vojsk Dwighta Eisenhowera byl celý říšský poklad i s kopím osudu vrácen zpět do Rakouska, odkud ho ukradl Adolf Hitler. Někteří zasvěcenci jsou však přesvědčeni, že do Vídně se už nevrátil originální hrot kopí osudu, ale jen replika. Skutečná křesťanská relikvie je prý dnes uložena v Pentagonu. Co je na této teorii pravdivé, vědí opravdu jen ti nejpovolanější.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 28. 11. 2017 naleznete
zde.
