Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim:“Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složena zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan 20,1-9)
Na úsvitu prvního dne po sabatu motá se u Ježíšova hrobu Marie Magdaléna. Hledá ukřižovaného, hledá mrtvého Pána. Pro slzy nevidí, že hrob je prázdný. Až když uslyší oslovení důvěrně známým hlasem, pozná, že našla Pána ne mrtvého, ale živého.
Nad tímto velikonočním úsvitem se zamýšleli už církevní otcové prvních křesťanských století. A srovnávali tuto událost na počátku nových lidských dějin s tím, co se v bibli vypravuje o prvopočátku lidských dějin. Tam se hříšní lidé skrývají před Bohem, zde, na úsvitu dějin vykoupeného lidstva, posílá Bůh Syna, aby hříšného člověka hledal, aby dobrý Pastýř zatoulanou ovečku zachránil.
Eva hříšnice ráj v pláči opustila, hříšnice Magdalena se stává první poselkyní radosti.
Magdalena tu stojí za všechno hříšné lidstvo – za nás všechny. I my všichni můžeme běžet k Ježíšovi. Nás všechny volá Pán jako Magdalenu – jménem. A v tom okamžiku, kdy kdokoli z nás vytuší, zahlédne živého Ježíše a zvolá s kající pokorou: „Můj Pane!“ v tom okamžiku začíná i pro nás velikonoční jitro setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem.
O posledních sedmi slovech Ježíšových na kříži meditujeme často, stojí za to. Ale stojí za to srovnat je i s prvními slovy Vzkříšeného.
Na kříži, uprostřed bolesti, stará se Pán o svou matku a volá: „Ženo, hle – tvůj syn.“ A první slova Zmrtvýchvstalého znějí: „Ženo, proč pláčeš?“ Osvoboditel od hříchů tu mluví k ženě – hříšnici. Tato slova oslovují všechny hříšníky, kteří se k němu obrátí, hledají ho, poznají ho.
Na kříži se Ježíš modlí, aby Otec odpustil jeho nepřátelům. Po Zmrtvýchvstání projevuje Ježíš ještě větší vykupitelovu lásku: „Komu vy hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny.“ Své vítězství nad hříchem dává do rukou lidí, činí z nás nástroje svého odpuštění. Ovoce své oběti na kříži předává do rukou církve, činí ji bohatou a plodnou.
Na kříži volá Ježíš z posledních sil: „Žízním. Bože můj, proč jsi mne opustil.“ – Po Zmrtvýchvstání slyší učedníci: „Dána jest mi veškerá moc!“ – a připojuje rozkaz, který zakládá jeho Království: „Jděte do celého světa, učte všechny národy. – Vy budete mými svědky až do končin země!“
Na kříži byl Pán Ježíš sám – jeho apoštolové se rozutekli. Ale po jeho Zmrtvýchvstání už není sám, už jsme s ním my, jeho poslové, jeho hlasatelé, kteří s hořícím srdcem přešťastné Magdaleny smíme jít ke svým domácím, ke svým sousedům a přátelům a říkat jim: „Pán Ježíš žije! Kristus vstal z mrtvých! Radujte se se mnou!“
