Přinášíme texty z Písma týkající se Velikonoc převedené do veršů, tak jak nám byly zaslány. Třeba osloví i Vás.
...
"PROČ HLEDÁTE ŽIVÉHO MEZI MRTVÝMI?"…
Prvního dne v týdnu časně ráno přišly ženy ke hrobu a nesly vonné oleje, které si připravily. Nalezly kámen od hrobu odvalený, a když vešly, tělo Pána Ježíše nenašly.
A jak nad tím byly v rozpacích, najednou u nich stáli dva muži v oslnivě bílém rouchu. Zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi. Muži jim řekli: "Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát." Vzpomněly si na ta jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily to všechno jedenácti (učedníkům) a všem ostatním. Byly to Marie Magdalská, Jana a Marie, matka Jakubova; a ještě i některé jiné, které byly s nimi, to všechno pověděly
apoštolům. Těm ta slova připadala jako plané řeči a nevěřili jim. Petr se však zvedl a běžel k hrobu. Naklonil se dovnitř a viděl jen pruhy plátna. Vrátil se plný údivu nad tím, co se stalo.
(Lk 24, 1-12)
o o o
Záhy zrána první den,
vyšly ženy z města ven.
Namířeno měly tam,
kde byl uložený Pán.
V tu neděli brzy vstaly,
aby tělu úctu vzdaly.
Věděly, kde ten hrob je,
vzaly vonné oleje.
Cestou se i obávaly:
"Kdo ten kámen nám odvalí?"
Když na místo dorazily,
velice se podivily.
Zdá se jim to jako sen -
'Vždyť kámen je odvalen!'
A když dovnitř hrobky zašly,
tělo Pána tam nenašly.
S rozpaky jak bojovaly,
náhle tam dva muži stáli.
V jasném bílém rouchu byli,
ženy s bázní zrak sklopily.
"Proč mezi mrtvými hledáte,
toho, kterého živého máte?
Není tady, vzkříšen byl,
jak Bůh dávno přislíbil.
Vzpomeňte, co říkal vám:
'Mesiáš bude vydán
do rukou hříšných lidí,
ukřižovaného ho uvidí.
Třetího dne má však vstát.'
Nemáte se obávat..."
Vzpomněly si na ta slova opět
a od hrobu vrátily se pak spět.
Všechno, co se dozvěděly,
učedníkům pověděly.
Ti jim však zprvu nevěřili.
Aby se o všem přesvědčili,
co pochopit lze jen ztěží,
ku hrobu hned rychle běží.
A uvnitř? - Pouze plátna pruhy.
'Vskutku, není to výmysl pouhý!'
S údivem zapravdu musí dát:
'Opravdu muselo se to stát...'
o o o
M O D L I T B A :
Já děkuji Ti, můj Kriste,
že vítězství Tvé je jisté,
za dar Tvého zmrtvýchvstání,
nic většího není ani...
Vírou, že Bůh si věčně živý,
ať se mé srdce stále živí...
Tu zvěst šířit chci já dál,
že jsi slavně z hrobu vstal...
Že i mé tělo jednou z hrobu vstane
děkuji Ti, můj zmrtvýchvstalý Pane...
JEŠTĚ TEN DEN SE UBÍRALI DVA Z UČEDNÍKŮ DO VESNICE ZVANÉ EMAUZY
-
"ZŮSTAŇ S NÁMI, NEBOŤ SE PŘIPOZDÍVÁ…"
Ještě ten den (první po sobotě) se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“
A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.
(Lk 24,13-35)
o o o
Ještě ve stejný den,
kdy Kristus byl vzkříšen,
dva z učedníků vykračují
a do vsi Emauzy směřují.
Od Jeruzaléma nevelice
vzdálená byla ta vesnice -
11 kilometrů snad.
Na chůzi pěšky - tak akorát.
A cestou živě debatili
o věcech, co se přihodili.
Jak tak o nich zvažovali,
přiblížil se Ježíš z dálí.
Svůj zrak však tak zastřen měli,
že poznat ho neuměli.
"O čem cestou rozmlouváte,
proč tak smutný výraz máte?"
Kleofáš Kristu odpoví:
"Vždyť celé město o tom ví.
Zasáhlo to všech nemálo.
A ty nevíš, co se stalo?
Jak Ježíše z Nazareta -
(chodili jsme s ním tři léta,)
proroka, kterého každý znal,
svoji moc vícekrát dokázal
slovem, také činem svým
před Bohem i lidem vším,
velekněží potměšilí
k trpké smrti odsoudili -
na kříž přibít nechali.
A my jsme tak doufali,
že právě on je ten muž,
co vysvobodí nás už.
Před třemi dny se to stalo.
Všechny nás to velmi vzalo.
Ještě víc nás vystrašily
naše ženy když tvrdily,
že když byli u hrobu
dnes v časnou ranní dobu,
jeho tělo nenašly,
andělé prý k nim zašli.
Ti jim prý to tvrdili,
že žije náš Pán milý.
Někteří tam hned běželi,
přesvědčit se o tom chtěli.
A říkali: 'Na tom místě
bylo to fakt, to je jisté,
jak ženy všem vyprávěli.
Ježíše však neviděli."
A Ježíš jim na to praví:
"Jak jste, chlapi, nechápaví.
Pročpak váháte uvěřit,
že vše právě tak mělo být?
Neměl tím Mesiáš projít,
do Boží slávy tak dojít?"
Začal jim z Písma vykládat,
jak se to všechno mělo stát.
Probral vše od Mojžíše.
Poslouchali ho tiše.
Ke vsi přišli debatujíc,
Ježíš dělal jakoby nic -
že jde svoji cestou dál.
Oni však - že aby stál,
zůstal s nimi, tma už je,
k večeři se schyluje.
Pozvání přijal, byl jim host
jedl s nimi, jim na radost.
U stolu pak do ruk chleba vzal,
požehnal ho, lámal, jíst jim dal...
V tom momentu ho poznali:
"Pročpak jsme ho hned neznali?
Zda nehořeli srdce nám,
když smysl Písem sdílel nám?"
Vtom však zmizel Mistr milý.
V tu chvíli se otočili
a do města zpátky zašli.
Tam pospolu sedět našli
jedenáct apoštolů
s jejich druhy u stolu.
Ti zvolají už z opodál:
"Pán skutečně z hrobu vstal!
On Šimonu zjevil se!"
"My také s ním byly jsme,"
začli své vyprávění tím,
co na cestě stalo se jim.
I to bratrům vyznali
že zprvu ho neznali.
Že netušili, nevěděli,
i přesto, že oheň v srdci měli,
že ten poutník učený
je sám Mistr vzkříšený.
K poznání, že bylo jim třeba,
vidět ho lámat, dávat chleba...
o o o
M O D L I T B A :
Odval hříchu mého kámen,
zapal v srdci Ducha plamen,
daruj, Otče, poznání,
ať nic mi víc nebráni,
uvěřit v mého Spasitele,
milovat ho stále, vřele...
Za dar Písma - Slovo Tvoje,
děkuje Ti srdce moje...
Ať najdu si vždy zas a zas,
pro něj aspoň krátký čas...
...
STANUL MEZI NIMI A ŘEKL: „POKOJ VÁM!“
Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
(Jan 20,19-23)
o o o
Když jen prázdny hrob objevili,
učedníci se shromáždili.
Že před židy strach cítili,
dveře dobře zajistili.
A navečer vzkříšení dne,
Ježíš tam přijde mezi ně.
Dveřmi vstoupí zavřenými
a stane si mezi nimi.
(Kde-kdo by se jistě lekl...)
Přináším pokoj!“ však řekl.
Ruce, bok jim ukazuje,
že vstal z mrtvých dokazuje.
Že obrovskou radost mají,
nijak se mu tím netají.
Znovu říká: "Pokoj vám!
Jak Otec mě, vás posílám."
A když ta slova vyřekne,
zvláštně potom na ně dechne.
A tím dechem, co jim dává,
do služby je povolává:
"Přijměte Ducha Svatého,
už nebojte se ničeho."
Zvěstovat zvěst jim ukládá
a moc nad hříchy přikládá:
"Ty hříchy budou odečteny,
co vámi budou odpuštěny.
Komu neodpustíte ale,
hříchy bude mít nadále."
o o o
M O D L I T B A :
Díky, Otče, za svátost smíření,
kde dáváš mi svoje odpuštění...
Dej nám, prosím, kněží dost,
co vezmou si na starost
spásu duší bližních svých...
Žehnej námahu jejich...
Prosím, Otče - Vládce všeho,
dej mi z darů Ducha Tvého,
pomoz zahnat každý strach,
že ožije těla prach
nanovo vždy uvěřit,
s tou naději v srdci žít…
"VLOŽ SEM PRST A PODÍVEJ SE..."
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“
Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“
Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
(Jan 20,24-31)
o o o
Tomáš - Blíženec jenž zván,
nebyl s učedníky, když přišel Pán
Když se vrátil, druhové mu říkají,
tu zvěst před ním nijak neutají:
"Pán je živý! Byl tu s námi,
Tomáši, raduj se s námi!"
On však tomu nevěřil,
že by Ježíš znovu žil.
"Uvěřím, když stane se,
že jeho ran dotknu se,
prst zastrčím, kde dříve hřeby byly,
ruku do boku, co mu prorazili."
Za týden, když sedí u stolu,
i Tomáš je s nimi pospolu.
Tu zavřenými dveřmi vchází Pán
a znovu pozdraví je: "Pokoj vám!"
A obrátí se rovnou k Tomáši:
"Pojď blíž a pohleď, můj nejdražší,
vlož prst, ruce kam si chtěl,
abys víru v srdci měl."
A Tomáš, když Pána vidí,
za svou nevěru se stydí.
Zapravdu svým druhům dává.
"Pán můj a Bůh můj!" vyznává.
"To říkáš mi, Tomáši, teď,
protože mohls uvidět.
Blahoslavení jsou však, kteří
neviděli a přesto věří,"
Ježíš mu na to praví.
A mnoho jiných spraví
ještě zázraků před nimi -
ač nezaznamenanými.
o o o
M O D L I T B A :
Tak často Tě musím prosit, věru:
Odpusť mi, Kriste, moji nevěru...
Ježíši, Tobě důvěřuji,
posilni mě, když pochybuji...
Prosím, stále při mně stůj,
Pane můj a Bože můj...
