Kdo nezná Písmo svaté, ten nezná Boha, těmito slovy začíná sestra Marie Immaculata Fendtová své svědectví, a pokračuje: Čím více nad touto větou přemýšlím, tím je mi jasnější, jakou měl svatý Jeroným pravdu, když hlásal tuto nepřímou výzvu. Ty nejdůležitější události spásy v Ježíšově životě, svaté evangelium, nacházíme a rozjímáme v růženci.
Když to konáme, nejsme nikdy sami. Matka Boží je vždy při tom, modlí se s námi a pomáhá nám pochopit tajemství víry, promítat ho do našeho vlastního života a spojovat naše radosti a starosti s jejími a s Ježíšovými. Ona zušlechťuje naši modlitbu a činí ji plodnou. Musí v nás klíčit jako semeno. A aby rostla a sílila a čelila odporu, potřebuje péči, ticho a pokoj.
Samozřejmě, že existuje i Odpůrce, který je žárlivý na tuto lásku a dělá všechno, aby věrnost a především klíček pravé lásky od základu vykořenil nebo udusil. On je zloděj a chce krást - například naši vytrvalost, nadšení. Vkládá místo toho pochybnosti, lže, a to je potom pro nás opravdu často těžké. Jak často to rychle vzdáváme.
Následující příběh ukazuje, jak kladně působí tajemství věrnosti a vytrvalosti:
Na jedné selské usedlosti v horách žil jeden starý muž spolu se svým vnukem. Dědeček četl každé ráno ve své staré Bibli. Jednou se ho jeho vnuk zeptal: „
Dědo, pokouším se číst Bibli jako ty, ale mnohému nerozumím. A to, čemu rozumím, zapomenu už krátce poté, co Bibli zase zavřu. Co mi potom pomůže číst Bibli?“
Děda právě přikládal do ohně několik polínek dřeva ze starého vrbového koše a řekl vnukovi: „
Vem si tento pletený vrbový koš a přines z řeky vodu.“
Chlapec udělal, co mu dědeček řekl. Ale všechna voda vytekla z koše dřív, než se k dědečkovi vrátil.
Chlapec běžel zpátky k řece, znovu naplnil koš a utíkal tak rychle, jak uměl, zpátky do domu. Ale zase byl koš prázdný. Úplně bez dechu řekl: „
Dědo, to není možné, nosit v koši vodu. Vezmu si kbelík!“ Ale dědeček ho zadržel a řekl: „
Ty to dokážeš. Snaž se jen trochu víc!“
Chlapec uposlechl, i když věděl, že je to nemožné.
Když se vrátil, byl koš zase prázdný. Děda se na něj podíval a usmál se: „
Ty si myslíš, že je to nesmyslné. Podívej se na koš!“ Tu chlapec zpozoroval, že koš vypadal úplně jinak. Dříve byl zaprášený a se zbytky dřeva, ale nyní byl čistý.
Tehdy mu dědeček vysvětlil: „
To samé se stane, až budeš poctivě číst Bibli! Možná ne vždy všemu porozumíš a mnohé zase znovu zapomeneš. Ale když budeš číst pravidelně, ona tě vnitřně promění.“ Chlapec tehdy pochopil, že je důležité pravidelně číst Bibli, i když člověk mnohé zase zapomene.
Stejné je to s růžencem. On nám pomůže lépe a hlouběji porozumět evangeliu. Promění nás zevnitř. Když se dívám zpátky na svůj život, můžu zjišťovat vděčně a radostně, ale i trochu zahanbeně, jak často jsem mohla zakusit pomoc z nebe, která mě zevnitř změnila. To připisuji často růženci. On mě pozvedl v srdci k Matce Boží, která mi neodmítla pomoc.
Ano, teď právě myslím na slova staré modlitby:
„Panno, Matko Boží, dej, ať jsem celá tvá...
Ty kdykoli vyslechneš dětskou modlitbu...
Proto volám vytrvale v nesnázích a utrpení,
Maria vždy pomůže, pomůže v každém čase. ..“
Tato slova se hluboce vryla do mého srdce.
Vidím je jako velký poklad, který do mě vložili rodiče od dětství. Vzpomínám si, že jsme se pravidelně společně modlili růženec. Když jsme my děti po uložení do postele usnuly, probudily jsme se ráno zase ve svých postelích. Láska a laskavá náruč našich rodičů nerušily náš spánek. Měli jsme to velké štěstí, že jsme mohli vyrůstat v živé víře, kterou žili před námi prarodiče a rodiče. Jakou sílu má modlitba růžence, to jsem si uvědomila teprve o mnoho let později.
Přišlo období, ve kterém jsem věnovala mnoho času vycházkám, ale málo času modlitbě. Zcela nepozorovaně jsem se vzdálila ochraně modlitby a běžela s duchem doby. Jsem přesvědčena, že se za mě moji rodiče a babička modlili a já jsem milostí Boží znovu sáhla po růženci.
Začala jsem hledat útočiště u naší Matky Boží a už jsem růženec neopustila. Stále víc jsem začala chápat, kde a jak musím svůj život změnit. Stala jsem se citlivější v rozlišování otázek svědomí a měla jsem stále větší touhu žít podle evangelia, jak to chce Pán, a ne tak, jak se to líbí světu.
Už jsem se například nemohla na svatbách nebo během masopustu zúčastnit kroužků, kde se zpívaly určité písně, protože jsem si uvědomila jejich obsah. Stejně to bylo se sprostými vtipy. Styděla jsem se a nemohla jsem pochopit, jak bezmyšlenkovitě se zatahuje v „žertu a zábavě“ vlastní důstojnost pod úroveň a do mravní špíny.
Moje cesty mě vedly se stále větší touhou pryč od takových zábav, do kostela ke svatostánku, do společenství s Matkou Boží... a stále více jsem si byla vědoma převeliké lásky a milosrdenství našeho Pána…
Stala jsem se řádovou sestrou. Svůj život nežiji nyní jen pro sebe, ale pro větší Boží slávu a v prosbách o spásu duší. Je mou srdeční záležitostí probudit v co největším množství lidí touhu po hodnotné modlitbě růžence, který proměňuje a očišťuje zevnitř.
Všechno jde lépe, když zůstaneme v kontaktu s naší Matkou Boží. V podstatě je to tak jednoduché – potřebujeme jenom jít s ní za ruku. Nezůstat stát, ale také se příliš rychle nehnat dopředu. Pomalu s ní procházet cestu ve svém všedním životě, vstříc radosti a úsměvu Otce. Mějte odvahu! Pojďte se mnou!
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 4. 4. 2022 naleznete
zde.
