Nevíme přesně, kdy se narodila, vlastně ani nějaké podrobnosti z jejího života, zato však víme, kdy a hlavně jak zemřela.
Patří mezi ty stovky a tisíce anglických mučedníků, kteří raději podstoupili smrt, než aby zradili Krista. Patří mezi ty
desítky, které za heroický postoj odměnila církev ctí oltáře.
Krev, kterou pro Krista prolila,
byla takříkajíc modré barvy.
Markéta Wardová totiž
pocházela ze šlechtické rodiny Cogletonů,
sídlící v hrabství Cheshire. V dobách
vlády královny Alžběty I. byla dvorní dámou
kněžny Whitallové, jež se pohybovala
na Alžbětině dvoře. Alžběta svým
počínáním dosvědčila, že jablko nepadá
daleko od stromu, a „poctivě“ pokračovala
v zločinné politice svého otce Jindřicha
VIII., spočívající v pronásledování
církve, zabírání jejích majetků, stíhání
katolíků, kteří se odmítli podřídit zákonu
stanovujícímu, že hlavou anglické církve
je panovník, případně panovnice, a nikoli
papež, čímž se v očích Jindřicha i Alžběty
dopustili velezrady.
Dříve než se Markéta narodila (přibližně
kolem roku 1550), přišly o život
už celé zástupy Římu věrných katolíků.
I během svého dospívání byla svědkem
množství poprav těch, co nezradili, a vídala
jejich setnuté hlavy naražené pro
výstrahu na kopí nad branami Londýna.
Zcela určitě se modlila, aby, bude-li
zkoušce z nejtěžších podrobena i ona,
neselhala a uhájila věrnost Kristu třeba
i za cenu ztráty vlastního života, podobně
jako jiný mučedník té doby, sv. Robert
Southwell, jenž v jedné své básni napsal
tato slova:(*)
„Ó svatý Ohni, přijď,
kéž i já schopen jsem
vrátit se jako oběť Kristu zpět.“
Pro Markétu Wardovou se nezadržitelně
blížil okamžik, kdy bude moci podobnou
návratnost oběti sama uskutečnit.
Jednoho dne dopadli Alžbětini biřicové
P. Williama Wattsona, Markétina přítele,
autora spisu, v němž potřel všechny argumenty
zastánců nových náboženských
pořádků. Skončil ve vězení v Toweru, kde
jej věznitelé podrobili nesmírně kruté tortuře.
Nebožák vytrvale odmítal složit přísahu
královně jako své nejvyšší duchovní
autoritě, ale nakonec nelidské trýznění nevydržel
a přísahu přece jen složil. Sotva
jej ale propustili na svobodu, veřejně svou
přísahu odvolal s tím, že k ní byl donucen
násilím. Znovu skončil v rukou katových
pacholků, jimž se však tentokrát ani přes
vystupňované mučení P. Wattsona zlomit
nepodařilo, a to ani poté, co nad ním byl
vynesen ortel smrti. Ani to jím nepohnulo
k tomu, aby zradil Krista. Bezpochyby
i on uvažoval v podobném duchu jako již
zmiňovaný sv. Robert Southwell:
„Jak mohu žít,
když Život zapřel jsem,
jak doufat mám,
když naději strach zmařil?
Lze brát mě s důvěrou,
když selhal jsem?
Jak uvěřit tomu, kdo Boha zradil?
Ó vino vin, zločine nejtěžší,
zlo zrady, bído nejohavnější.“
Jistý díl zásluh na Wattsonově setrvávání
při víře předků měla i Markéta
Wardová, která svého přítele ve vězení
v Bridewellu navštěvovala a posilovala na
duchu. Pár dní před ohlášenou popravou
mu donesla do cely provaz. Kněz po něm
sešplhal dolů, kde jej měla čekat důvěryhodná
spojka a dovést na loď kotvící na
Temži, na jejíž palubě měl odplout na bezpečné
místo. Na poslední chvíli však domluvený
lodník pomoc odřekl, Markéta
proto musela improvizovat. Narychlo se
domluvila se svým známým Johnem Rochem,
který si ochotně s uprchlým P. Williamem
vyměnil oděv a dovezl ho do předem
připraveného úkrytu.
Nebylo pochyb, kdo za útěkem na
smrt odsouzeného kněze stál – Markéta
Wardová. Nikdo jiný jej v Bridewillu nenavštěvoval,
navíc se Markétě přes veškeré
úsilí nepodařilo odvázat zadrhnutý
konec provazu od mříže okna, z něhož
se P. William spustil dolů. Polapen byl
i John Roche, a to díky sutaně, kterou si
nestihl převléct.
Věznitelé nehleděli na fakt, že před sebou
mají ženu, a podrobili Markétu tortuře.
Potřebovali z ní dostat, kde se utečenec
ukrývá. Vytáhli ji tedy za zápěstíke stropu, až se země dotýkala pouze konečky
prstů nohou, a hlava nehlava ji bičovali.
Markéta chvílemi ztrácela vědomí,
ke konci ji díky trvalé nepřirozené poloze
a nepřetržitému bití postihlo částečné
ochrnutí, ale přesto ani náznakem neprozradila,
kde se P. William skrývá. Soudci
pak na jeho výzvu, aby si přece jen dala
říct, do očí vmetla, že je ráda, že „zachránila
alespoň jednu nevinnou ovci ze spárů
krvežíznivých vlků“. Rezolutně též odmítla
nabídku zachránit si život za cenu zrady
katolické víry.
A tak byla 30. srpna 1588 na popravišti
v Tyburnu oběšena. Zárověň s ní
smyčka provazu ukončila život dalších
katolíků, kteří vyměnili život pozemský
za ten v nebeském království – Johnu
Rochemu, Richardu Leighovi, Edwardu
Shelleymu, Richardu Martinovi a Richardu
Lloydovi (Flowerovi). Všichni byli papežem
Piem XI. v roce 1929 prohlášeni
za blahoslavené, Markéta pak v roce 1972
papežem Pavlem VI. ve skupině 40 anglických
mučedníků za svatou – za to, že
zůstala věrná Kristu Ježíši i jeho náměstku
zde na zemi.
Poznámka:
(*) Verše sv. Roberta Southwella přeložil
Mons. Josef Hrdlička.
Vyšlo v časopise Světlo 27. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
