V centrální Francii žije nezvyklá kontemplativní
komunita.
V centrální Francii žije nezvyklá kontemplativní
komunita. Malé sestry učednice
Beránka jsou prvním řeholním
společenstvím, které přijímá ženy s Downovým
syndromem jako plnoprávné členky
komunity. „Jejich duše není postižená.
Jsou Bohu blízko a vstupují s ním do kontaktu
snadněji než my,“ říká představená
komunity, matka Line.
Lidé s Downovým syndromem jsou
stále ještě neobjeveným světem. Přinášejí
do našeho života mnoho radosti a především
dávají lásku, kterou svět tolik
potřebuje, říká matka Line. Na počátku
tohoto jedinečného díla stálo přátelství
mezi dvěma mladými ženami: Line,
která objevovala své povolání k zasvěcenému
životu a službě nejposlednějším,
a Véronique, dívkou s Downovým
syndromem, přesvědčenou o svém povolání
k rozjímavému životu. Kanonické
právo však zakazuje přijímání lidí
s mentálním postižením do řeholí a Véronique
se tedy nesetkávala s pochopením.
Obě ženy se tedy rozhodly zahájit
mnišský život soukromě. Trvalo 14 let,
než jejich nezvyklé společenství získalo
církevní schválení.
Prvním klášterem se jim stal malý sídlištní
byt. Posléze se k nim připojila další
dívka s Downovým syndromem. V roce
1990 požádaly arcibiskupa Tours a budoucího
kardinála Jeana Marcela Honoré
(1920–2013) o přiznání statutu veřejného
sdružení laických věřících. Díky
jeho podpoře získala malá komunita své
první uznání. O pět let později se rozrůstající
společenství přestěhovalo do městečka
Le Blanc v diecézi Bourges a díky
velkému pochopení místního arcibiskupa
Pierre Plateaua (1924–2018), který
podnikl další rozhodující kroky ve Vatikánu,
získaly sestry v roce 1999 status
kontemplativního řeholního institutu.
V duchovní rovině spojují benediktinskou
spiritualitu s malou cestou sv. Terezie
z Lisieux. Jak zdůrazňuje matka Line,
přestože lidé s Downovým syndromem
potřebují pomoc ze strany jiných sester,
rytmus monastického života je pro ně jako
stvořený.
„Jsou autonomní. Kontemplativní život
jim dovoluje žít ve velmi pravidelném,
spořádaném rytmu. Pro lidi s Downovým
syndromem jsou obtížné změny, když ale
má všechno svoje pravidla, vnímají v nich
oporu. A ukazuje se, že v sobě mají udivující
sílu ducha. Znají nazpaměť Písmo svaté
a životopisy světců. Jejich paměť je neuvěřitelná.
Jsou to duše hluboce ponořené
do modlitby, velmi duchovní, žijící ve velké
blízkosti s Ježíšem. Lidé si to neuvědomují.
Vynikají ve schopnosti odpouštět a těšit
jiné v jejich utrpení. Dokáží například pohotově
nalézt příhodné slovo z Písma svatého.
Jejich duše není postižená. Spíše naopak,
jsou Bohu blízko, vstupují s ním do
kontaktu snadněji než my.“
Často se nás ptají, jak v naší komunitě
rozpoznáváme povolání, konstatuje
matka Line a odpovídá:
„Stejně jako v případě
jiných povolání. Pokud člověk pociťuje,
že jej tento způsob života naplňuje, znamená
to, že jej Bůh k němu povolává. Lidé
s Downovým syndromem to dokáží rozpoznat
a vyjádřit,“ ujišťuje představená Malých
sester učednic Beránka.
Zdroj: www.vaticannews.va/cs.html,
Vyšlo v časopise Světlo 33. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
Vyšlo v časopise Světlo 27. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
