Služebnice Boží, mystička, malá dcera Boží vůle Luisa Piccarreta

"Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi..." Stane se tak naplněním třetího FIAT Boha Ducha Svatého, které přinese novou éru lásky. Luisa Piccarreta je zvěstovatelkou tohoto FIAT, dobrovolnou obětí, která ve svých spisech mimo jiné předvídá úlohu Neposkvrněného Srdce Panny Marie v těchto časech.





Luisa Piccarreta se narodila v italském městě Corato v provincii Bari, dne 23. dubna 1865 a zde i zemřela v pověsti svatosti dne 4. března 1947. Její rodiče, Vito Nicola a Rosa Tarantino, měli celkem pět dcer: Marii, Ráchel, Filomenu, Luisu a Angelu. Maria, Ráchel a Filomena se vdaly. Angela, běžně nazývaná Angelina, zůstala svobodná a starala se o svou sestru až do její smrti.

Luisa se narodila v neděli po Velikonocích. Její matka netrpěla porodními bolestmi. Otec ji pár hodin po jejím narození zabalil do deky a odnesl do farního kostela, kde jí byl udělen křest. Luisa byla ještě malá, když začala trávit hodně času ve skrytosti, v dlouhých meditacích a modlitbách. Během svých raných let začala trpět i útoky ďábla, který ji občas i fyzicky mučil. Aby se zbavila tohoto utrpení, obracela se v modlitbě zejména k Nejsvětější Panně, která ji utěšovala svou přítomností. Boží prozřetelnost vedla malou dívku po tak tajemných cestách, že neznala jiné radosti než Boha a Jeho milost.

Jednoho dne jí Pán řekl:

„Znovu jsem chodil po zemi a jedno po druhém jsem si prohlížel všechno své stvoření, abych našel to ze všech nejmenší. Mezi mnoha jsem tě našel - nejmenší ze všech. Líbila se mi tvá maličkost a já jsem si tě vybral. Svěřil jsem tě svým andělům - ne aby tě udělali velkou, ale aby ochránili tvou maličkost. A nyní chci zahájit velké dílo naplnění mé vůle. Kvůli tomu se nebudeš cítit větší, naopak. Má vůle tě bude činit ještě menší a budeš nadále malou dcerou svého Ježíše, malou dcerkou mé vůle." (srov. svazek XII, 23. března 1921).

V devíti letech poprvé přijala Ježíše v Eucharistii a byla biřmována. Od té doby se naučila zůstávat celé hodiny v modlitbě před Nejsvětější svátostí.

Když dovršila jedenáct let, zasvětila se Matce Boží ve sdružení Dcer Panny Marie v kostele sv. Josefa.

Vě věku osmnácti let se stala dominikánskou terciářkou a přijala řeholní jméno Magdalena. Byla jednou z prvních, která do řádu ve farnosti vstoupila. Luisina oddanost Matce Boží se rozvinula v hlubokou mariánskou spiritualitu. Ježíšův hlas Luisu vedl k odpoutání se od sebe a všech.

Kolem osmnáctého roku uslyšela z ulice (Via Nazario Sauro) rozruch a vyšla na balkon, aby viděla, co se děje. A měla vizi Ježíše trpícího pod tíhou kříže.

Ježíš k ní vzhlédl a řekl: „Ó, duše, pomoz mi!“.

Od té chvíle vzplála v Luise neuhasitelná touha trpět pro Ježíše. Tak začalo ono fyzické utrpení, které vedle duchovního a mravního utrpení dospělo až k hrdinství.

Tato mimořádná událost pro ni znamenala rozhodující zlom v jejím životě, protože ten den přijala výzvu stát se obětí vykoupení za hříchy lidstva. Utrpení, které na sebe přijímala, zmírňovalo bolesti jiných, včetně duší v očistci, a pomáhalo k obrácení.

Luisa se často ocitala ve stavu úplného bezvědomí: ráno procitla strnulá, nehybná, schoulená v posteli. Nikdo ji nebyl schopen natáhnout, zvednout ruce nebo pohnout hlavou nebo nohama.

Tyto stavy byly stále častější a nutily Luisu zůstat v posteli. To byly začátky toho, co by Luisa popsala jako „nový život“.

Rodiče byli velmi znepokojeni, podrobili ji návštěvám lékařů, kteří ale před takovým mimořádným klinickým případem zůstali v němém úžasu a nedokázali stanovit žádnou diagnózu.

Když rodiče nepochodili u lékařů, v zoufalství se obrátili na místního kněze. Povolali k Luise zbožného P. Lojodice. Otec přišel k jejímu lůžku a požehnal ji. K velkému překvapení všech ji kněžské požehnání okamžitě vrátilo její normální schopnosti.

P. Loiodice tímto způsobem zasahoval když bylo potřeba asi po dobu čtyř let.

Po odchodu otce Lojodice do kláštěra přišel jiný kněz, který ji požehnal a Luisa se k ohromení samotného kněze i všech přítomných opět dostala k vědomí. Tato skutečnost vyvolala u Luisy přesvědčení, že všichni kněží jsou svatí.

Ale Pán jí řekl: „Ne proto, že všichni jsou svatí – kéž by byli! Ale pokračují v mém kněžství, mají tuto moc a všichni věřící jsou podřízeni kněžské autoritě. Nikdy se nestavte proti nim, ať jsou dobří nebo špatní.“

Po celý svůj život se Luisa měla podřizovat kněžské autoritě. To měl být jeden z největších zdrojů jejího utrpení. Jak víme, její stavy nehybnosti vyžadovaly přítomnost kněze, který ji požehnáním znamením kříže rozptýlil mrtvolnou strnulost a umožnil jí vrátit se ke svým obvyklým úkolům (krajkování).

Luisa měla speciální výsadu, že její zpovědníci nebyli nikdy jejími duchovními vůdci. Tento úkol si Pán ponechal pro sebe. Luisa slyšela přímo Ježíšův hlas, který ji radil, usměrňoval a bylo-li potřeba i káral a postupně vedl k nejvyšším vrcholům dokonalosti. Luisa byla po mnoho let moudře poučována a připravována na přijetí daru Boží vůle.

Nejtěžší ponížení Luisa zakoušela právě od kněží, kteří zcela špatně odhadli její častý extatický stav. Když je rodina zavolala, aby Luisu vysvobodili z obvyklého stavu nehybnosti, odmítli jít. A kdyby i byli přišli, často by ji zahltili nejtrpčími výčitkami. Jednou ji nechali v takovém stavu až pětadvacet dní.

Od šestnácti let, kdy se jednoho dne probudila z extáze a pocítila velký odpor vůči každému jídlu, začala odmítat jídlo. Rodiče ji sice přinutili jíst a Luisa tak udělala z poslušnosti, ale jakmile se najedla, okamžitě to vyvrhla. Její rodina to připisovala novému činu vrtošivosti či touze po pozornosti, a proto musela trpět novými a trpkými výčitkami. To však byla Boží vůle, která připravovala Luisu na život pouze z Eucharistie a Jeho Božské vůle.



Tento mimořádný jev přetrval až do její smrti. Luisa jedla jen jednou denně, velmi málo, a to jen z poslušnosti svému zpovědníkovi. I tak všechno jídlo zakrátko vyvrhla, ale vůbec to nebylo cítit jako zvratky, šířila se z nich zvláštní „parfémovaná“ vůně, což se také považovalo za zázrak.

Tehdejší arcibiskup Giuseppe Bianchi Dottula se dozvěděl o událostech v Corato. Po vyslechnutí názoru několika kněží se rozhodl uplatnit svou autoritu a převzal za tento případ odpovědnost.

Po zralé úvaze považoval za správné delegovat k Luise zvláštního zpovědníka, byl jím P. Michel Benedictis. Krásný a prozíravý kněz na cestě svatosti, kterému Luisa otevřela každý kout své duše. P. Michel ji omezil její utrpení a nařídil jí, aby nedělala nic bez jeho svolení.

Během této doby Luisa vyjádřila svým rodičům přání stát se řeholnicí. Rodiče s její myšlenkou ale vůbec nesouhlasili. Luisa na tom však trvala, a tak ji jednoho dne matka vzala na návštěvu kláštera v Trani, kde se setkaly s matkou představenou. Její matka, která nechtěla, aby její malá Luisa pobývala v klášteře, podrobně odhalila matce představené všechny nedostatky a zvláštní jevy kolem dcery a dodala, že je churavá dívka slabého těla. Je zřejmé, že tyto podrobnosti vyvolaly definitivní odmítnutí představené, která ji okamžitě propustila s tím, že život v klášteře je velmi tvrdý a její křehké zdraví neumožňuje vstoupit do řeholního života.

Luisa se se srdcem plným smutku vrátila do Corato a okamžitě vylila svůj smutek Ježíšovi: „Vždyť jsi mi slíbil, že se stanu řeholnicí?“

A Pán odpověděl: „Budeš jí, ale skutečnou malou sestrou mého Srdce. Tvým klášterem bude místnost, ve které zůstaneš, aniž by ses hýbala. Zde se budeš modlit, trpět a budeš stále se Mnou.“

A stalo se, jak Ježíš slíbil. Koncem roku 1888, jako třiadvacetiletá, požádala svého zpovědníka, P. Michela o povolení trpět v posteli určitý čas, asi čtyřicet dní.

„Pokud je to Boží vůle, zůstaňte,“ řekl P. Michel, ale Luisa už postel nikdy neopustila. Zůstala v ní celá dlouhá léta, vlastně až do své smrti, 4. března 1947.

O deset let později, v roce 1898, se Luisiným novým zpovědníkem stal P. Gennaro, kterého delegoval biskup. Genaro byl osvícený a rozvážný kněz, který si uvědomoval, že Pán zázračně pracuje v této duši. Byl jejím zpovědníkem dalších 24 let. Přikázal jí, aby napsala vše, co v ní působila Boží milost. Luisa nevítala tento nečekaný příkaz. Podrobila se mu však, i když byl silně v konfliktu s její pokorou. Luisa měla napsat všechno, co se stalo od samého začátku a nic nevynechat. Měla prostě popsat úplně všechno, a to den za dnem. Její výmluva, že je negramotná (Luisa navštěvovala pouze první ročníky základní školy) neměla úspěch, zpovědník trval na svém.

Luisa proto i plakala, což pro ni bylo velkým ponížením, ale žádosti se pokorně podřídila.

28. února 1899 začala psát zápisky do svého deníku, poslední kapitolu napsala 28. prosince 1938. Tak se zrodila „první“ kniha, která je skutečnou duchovní autobiografií od věku asi 9 let. V den, kdy jí bylo nařízeno, aby přestala zapisovat, okamžitě přestala a už nepsala.

Pán dává 22. listopadu 1900 Luise najevo, že jí chce dát mimořádný dar: dar Boží vůle. Tato zvláštní milost je zcela nezasloužený dar. Kromě Panny Marie má být Luisa první, kdo ji obdrží. Bůh si však přeje, aby se rozšířil na celé lidstvo, které chce přijmout tuto novou milost.

Ale vše mělo začít v nejúplnějším tichu a v největší skrytosti této duše. Počínaje Luisou si Bůh přál vyslat poselství Božské vůle, této milosti, v níž chce Duch svatý obnovit tvář Země: Boží království na zemi tak, jak je v nebi. Takže počínaje Luisou se má začít nová událost milosti v duších, jejímž prostřednictvím chce Bůh obohatit lidstvo.

Postupem let Pán zjevoval Luise hluboký a stále hlubší vhled do Boží vůle. Jeho účelem bylo dosáhnout v Luise dokonalého naplnění prosby „Fiat – staň se“ z modlitby Otče náš: „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.“



Pán Luisu naučil, že Boží dílo má tři fáze uskutečnění, tři „FIAT“: Stvoření, Vykoupení a Oslavení. Oslavení se uskuteční konáním Boží vůle v nebi na zemi.

Luisa má žít život Boží vůle ve své vlastní duši a její spisy budou inspirovat a učit ostatní, jak to dělat. To pomůže splnit posvěcení, které přinese novou éru lásky, éru třetího FIAT.

Luisa žila v nejpřísnější chudobě, s malým příjmem z výroby krajek, které tvořila během dne, když seděla ve své posteli. I když chtěla žít skrytá, navštěvovali ji lidé všech vrstev - od nejskromnějších rolníků až po vysoké představené církve, kteří hledali duchovní rady nebo útěchu. Neopustila svou postel utrpení a zůstávala sedět ve stejné poloze 64 let, nepočítaje prvních šest let, kdy byla často připoutaná na lůžko. Je pozoruhodné, že nikdy neměla proleženiny, které jsou pro lidi na lůžku běžné.

Kvůli její definitivní nehybnosti dostala od roku 1898 povolení ke slavení mše svaté v domě, kde bydlela se svou sestrou Angelinou, která se o ni starala, a jejími rodiči, kteří zemřeli v roce 1907.

Luisa se účastnila mše svaté s velkou oddaností, přijímala každý den svaté přijímání a poté zůstávala v meditaci asi dvě hodiny. Pak začala s prací „tombolo“ (italské šití krajek).

Každé ráno před začátkem svého dne měla Luisa z poslušnosti přečíst svému zpovědníkovi vše, co si večer předtím napsala do svého deníku, a dát mu ho. Trvalo to až do roku 1938. Tyto spisy tvořily 36 svazků, z nichž mnohé už vyšly. Odpoledne zůstala několik hodin v modlitbě, recitovala růženec a poté opět začala svou běžnou práci. A večer začala zapisovat do svého deníku vše, co v ní Pán během toho dne vykonal. Tento způsob života trval až do její smrti.

V roce 1917 byl jmenován nový arcibiskup P. Regime. Naneštěstí ho ovlivnili někteří žárliví místní duchovní, kteří se k Luise chovali nepřátelsky, a proto byl vůči Luisině pověsti svatosti skeptický.

Rozhodl se podepsat dekret, který měl bránit kněžím navštívit Luisin pokoj a sloužit tam mši. Jak se jeho ruka přiblížila k papíru, aby ho podepsala, zůstala spolu s částí těla okamžitě ochrnutá. P. Regime si ihned uvědomil svůj špatný úsudek a požádal, aby ho okamžitě převezli k Luise domů.

Ještě než dorazil, Luisa požádala přítomnou společnici, aby otevřela dveře, protože Bůh ji osvítil, že přichází biskup. Jakmile ho Luisa viděla, požádala o požehnání. V tom okamžiku dokázal zvednout ruku a požehnat ji, jako by se nic nestalo. Byl okamžitě vyléčen!

Ten den s ní zůstal dvě hodiny a od té doby často navštěvoval a vedli duchovní rozhovory. Tato zázračná epizoda vyvolala u duchovenstva svatý strach a Luisin zpovědník ji od té doby mohl sloužit bez obav. Luisu začal také častěji navštěvovat svatý P. Annibale Maria Di Francia, který se nakonec stal jedním z jejích mimořádných zpovědníků.

V roce 1922 její zpovědník P. Gennaro zemřel a na příkaz biskupa jej nahradil P. Francesco De Benedictis, ten zemřel v lednu 1926. Biskup poté jmenoval mladého kněze P. Benedetta Calviho, faráře v Santa Maria Greca, který Luise sloužil až do smrti.

Jako duši oběti pro spásu hříšníků zasáhly Luisu hluboké zkoušky a utrpení, které by určitě zničily většinu ostatních lidí, ale které byly z milosti Boží překonány její modlitbou a hlubokou pokorou, poslušností a vírou. Její zpovědník a lidé, kteří jí byli blízcí, zejména její věrná přítelkyně Rosaria, s ní nesmírně trpěli a zatímco ji někteří slabšího ducha opustili, zůstali po jejím boku s pokorou a vírou, až do vítězství Božího díla.

Luisa zemřela v Corato 4. března 1946 v 6:00 ráno. Byla nemocná dva týdny, měla zápal plic. Dožila se 81 let, deseti měsíců a devíti dní. Byla nemocná patnáct dní, zápal plic bylo jediné klinické onemocnění, které jí kdy diagnostikovali.

Luisu můžeme na každém snímku vidět sedící na posteli, a v této poloze i zemřela. S tělem zesnulé Luisy se nedalo (jak ani během života) pohnout, musela se udělat speciální rakev. Luisinu tělo nepodléhalo rozkladu.

Luisa působila jako královna na trůnu, oblečená v bílém, s „FIAT“ na prsou.

Po pohřební mši svaté šli všichni lidé z Corato za tělem Luisy na hřbitov a všichni se snažili donést domů suvenýr z květin, které doprovázely a dotýkaly se jejího těla. O několik let později bylo tělo Luisy přeneseno do jejího farního kostela Santa Maria Greca a umístěno do zvláštního výklenku napravo od centrální lodi, kde je dodnes.



Důležitá data:

1865 Luisa Piccarreta se narodila 23. dubna, neděli po Velikonocích (nyní neděle Božího milosrdenství), v Corato.

1872 První svaté přijímání a téhož dne svátost biřmování arcibiskupem Giuseppem de’ Bianchi Dottula z Trani.

1883 Ve věku osmnácti let z balkonu svého domu vidí Ježíše skloněného pod tíhou kříže, který řekl: „Ó duše! Pomoz mi!" Od té chvíle žila v neustálém spojení s nevýslovným utrpením jejího Božského Ženicha.

1888 Luisa se stává „Dcerou Marie“ a dominikánskou terciářkou Magdalenou.

1885 - 1947 Vyvolená duše, serafínská nevěsta Kristova, pokorná a zbožná, kterou Bůh obdařil mimořádnými dary, nevinná oběť, hromosvod Boží spravedlnosti, byla dvaašedesát let bez přerušení upoutána na lůžko, zvěstovatelka království Boží vůle.

4. března 1947 Plna zásluh zakončila své dny tak, jak je žila. emu věřících, kteří se šli naposledy do jejího domu podívat na svatou Luisu, drahou jejich srdci. Pohřeb byl triumfem, Luisa prošla jako královna, nesena na ramenou mezi řadami lidí. Všichni duchovní, světští i řeholníci, doprovázeli Luisino tělo. Pohřební liturgie se konala v hlavním kostele za účasti celé kapituly. Odpoledne byla Luisa pohřbena v rodinné kapli rodiny Calvi.

3. července 1963 Luisiny ostatky byly definitivně uloženy v Santa Maria Greca.

20. listopadu 1994 O slavnosti Krista Krále: arcibiskup Cassati za přítomnosti obrovského davu lidí - místních i cizinců - oficiálně zahájil proces beatifikace Boží služebnice Luisy Piccarrety.



Úryvek ze spisu Kniha nebes o úloze Panny Marie:

…Potom jsem pokračovala v rozjímání o Boží vůli a modlila se, aby její naplnění bylo uspíšeno Všemohoucností, která může vše. Aby překonala překážky a přišlo Jeho království a Jeho vůle vládla na zemi stejně jako v nebi.

Zatímco jsem takto přemýšlela, viděla jsem ve své mysli tolik těžkých a děsivých věcí, před kterými se otřásají i nejtvrdší srdce a nejzatvrzelejší jsou sražena. Všude byla hrůza a zděšení. Byla jsem tím tak zasažena, že jsem cítila, jako bych umírala a prosila jsem, aby svět byl ušetřen tolika pohrom.

A můj milovaný Ježíš se slitoval nad mým trápením a řekl:

„Má dcero, odvahu, vše bude sloužit k triumfu mé vůle. Pokud udeřím, je to proto, že se chci uzdravit. Mé lásky je tolik, že když nemohu zvítězit cestou lásky a milostí, snažím se zvítězit cestou hrůzy a strachu. Lidská slabost je tak velká, že se často nestará o mé milosti, je hluchá k mému hlasu a vysmívá se mé lásce. Ale stačí se jen dotknout a odstranit věci nutné k přirozenému životu a už se povýšenost poníží. Člověk se tak poníží, že se mi odevzdá – zvlášť pokud není proradný a tvrdohlavý, stačí jedno napomenutí, kdy se vidí na pokraji smrti a ihned se vrací ke Mně do Mé náruče. Ten, kdo žije v vůle Boží, má ve své moci samotného Boha. Královna nebes prochází všemi národy, aby své děti uvedla do bezpečí…

...vše bude sloužit k triumfu mé vůle... rozkrájel bych se, abych své děti neviděl tak zasažené v těžkých časech, které přijdou. Proto jsem je vložil do rukou své nebeské Matky. Svěřil jsem Jí je, aby je pro mne skryla pod svým pláštěm. Dám Jí všechny, které bude chtít, sama smrt nebude mít moc nad těmi, kteří budou uvnitř.

Když to řekl, můj milý Ježíš mi ukázal, jak svrchovaná Královna sestoupila z nebe s nepopsatelným majestátem a s celou svou mateřskou něhou prošla celým stvořením všech národů a označila své drahé děti a ty, kterých se nesmí dotknout pohromy. Nad každým, kterého se Nebeská Maminka dotkla, neměly metly žádnou moc, nemohly se těchto tvorů dotknout.

Ježíš dal své Matce právo ukrýt do bezpečí, koho chtěla. Jak dojemné to bylo vidět!

Nebeská Císařovna procházela všemi částmi světa, vzala je do svých mateřských rukou, na své Srdce, ukryla je pod Svým pláštěm, aby žádné zlo nemohlo ublížit těm, které Její mateřská dobrota drží v péči, které střeží a brání.

Ó! Kéž by všichni viděli s jakou láskou a něhou nebeská královna vykonala toto dílo! Plakali by útěchou a svěřovali se do péče své Maminky, která je tak miluje.

(srov. svazek XXXIII, 6. června 1935). Volně přeloženo, k dispozici zde.



Meditace z knihy Luisy Piccarrety Hodiny utrpení našeho Pána Ježíše Krista vydané Maticí cyrilometodějskou v Olomouci v roce 2011 do podoby podcastu zpracoval P. Mach a naleznete je na tomto odkaze.



ZDROJE:

www.luisapiccarreta.me

www.servantofgodluisapiccarreta.com

Bookofheaven.org