Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle postní- cyklus C
Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se ocitli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Když se ten hlas ozval, byli už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli. (Lk 9,28b-36)
MODLITBA NÁS PROMĚŇUJE
Kdybych se vás teď, zeptal, o čem bylo evangelium, které jsme si právě četli, jistě byste mi všichni odpověděly: “No přece o tom, jak se Pán Ježíš proměnil na Hoře, jak celý zářil jakoby už nebeskou slávou!”
Oslnivost této proměny působí, že docela přeslechneme to, co tu proměnu Pána Ježíše způsobilo. Evangelium však mluví prvně o tom, že Ježíš vystoupil na horu, aby se tam modlil. A když se modlil, výraz jeho tváře se změnil, zbělal oslnivou září.
Pán Ježíš nám dnes chce ukázat, co dělá modlitba. Jak nás přeměňuje, zušlechťuje, zkrášluje. Třeba ne šaty, tvář, ale jistě naše srdce, naši duši. Chtěl nám ukázat, jaká síla je v modlitbě.
Jenže my jsme takové proměnění následkem modlitby většinou dosud nezažili, a proto v nás tak často hlodá tichá pochybnost, zda je má modlitba k něčemu dobrá. Přináší mi nějaký užitek? Nebo není k ničemu?
Před časem se stala v chicagské nemocnici tato událost: Šestadvacetiletý laborant se při práci náhle svalil na zem zasažen srdeční mrtvicí. Lékař, který byl náhodou nablízku a zjistil zástavu srdce, otevřel kapesním nožem hrudní dutinu, prsty se prodral mezi žebra a začal masírovat srdce. Po usilovné masáži srdce začalo znovu bít, laborant byl zachráněn.
V novinách se psalo o odvážné duchapřítomnosti lékaře, která zachránila život tomu laborantovi.
Ale dělo se tam ještě něco jiného. V té nemocnici sloužily řeholní sestry - a ty se sběhly a modlily se. Vznikla potom polemika: Kdo zachránil laborantovi život? Pohotovost lékaře nebo modlitba zbožných sester?
Jistě všichni cítíte, že tahle otázka je špatně položená. Můžeš říci: “Mnoha pacientům byl zachráněn život masáží srdce, i když při tom neklečely na dlažbě řeholní sestry.” A můžeš říci: “Ano, ale v každé minutě každého dne je po celém světě sepnuto k modlitbě mnoho rukou lidí, kteří se modlí za ty, co jsou právě v nějaké nesnázi.”
Špatná je představa člověka, který se modlí, jen když je s ním zle, když mu jde o život. Špatná je představa, že Bohu musíme stále napovídat, připomínat, co má dělat, jako by to sám nevěděl, jako by nebyl vševědoucí.
Modlitba je především pozdvihnutí naší mysli k Bohu. Je to naše přiblížení k Bohu srdcem. Je to radostné vyznání důvěry v Boží dobrotu.
Není třeba modlitbou nutit Boha, aby něco udělal pro člověka, ale stále je třeba nutit sebe sama, abychom my se proměnili k lepšímu.
Správné modlení je v duchu Otčenáše: Napřed je: “Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá.” - Jak člověk začne Bohu říkat: “... buď vůle má” - to si vyprošuje netušené trampoty. A my se tak modlíme přečasto. Ba někdo se modlí jen takto: “Bože, dej mi, splň mi, já tě prosím o to a to.” A ještě se často rozčilujeme, že nám Bůh honem nevyhověl, že naši modlitbu hned nesplnil. Svatý Jakub to napsal stručně a jasně: “. Prosíte, a nedostáváte, protože o škodlivé prosíte...” (Jak 4,3)
Důvěryplné a radostné modlitbě se musí člověk učit a naučit, stejně jako jsme se museli učit mluvit, chodit, psát a počítat. Jak to dělat?
Nejprve se musíme naučit správnému soustředění před modlitbou. Možná jste někdy pozorovali sportovce při atletických závodech. Napřed se rozcvičuje, ale před samým cvikem znehybní, zcela se koncentruje na to, co chce udělat. Na nic jiného teď nemá čas myslet, to by rušilo. Dělej to před modlitbou také tak, soustřeď se, přibliž se srdcem k Bohu, postav se před Boha.
Připomeň si, že při modlitbě nejsi sám. Je s tebou Ježíš, který je naše cesta k Otci. Když s někým společně jdeš, hovoříš s ním o tom, co vidíš kolem, ptáš se ho, vyhlížíte spolu cíl. Dělej to tak i při modlitbě se svým společníkem, Pánem Ježíšem. Děkuj Otci spolu s ním.
Když o něco prosíš, přidej vždy:” Jestli je to tak pro mne dobré.” A když prosíš o ochranu, pak ne s myšlenkou “Teď jsem se pomodlil a už se mi nemůže nic stát.” Spíš mysli takto: “Když se modlím, ať se stane, co chce, bude to k mému dobru.
Do tvé modlitby patří i lidé kolem tebe, přátelé, nepřátelé, známí, potřební. Hovoř o nich s Bohem, pomůže to tobě i jim. Rozplynou se tvé falešné představy a předsudky, naučíš se je vidět a hodnotit správně, bude ti snadnější mít je rád nebo litovat. Takovou modlitbou se naučíš dívat se na lidi jakoby očima otcovské Boží lásky.
Čím více se člověk přiblíží k Otci srdcem, tím méně slov k modlitbě potřebuje. Modlitba slovy se stává meditací - hleděním a vnímáním očima srdce. Každý z nás už jistě nějaký zážitek, chvilku takového okouzlení, uchvácení, zahlédnutí kousíčku nebe zažil.
Samozřejmě, žádná správná modlitba nezůstává nikdy jen při citu, pocitech. Ta vždy vyúsťuje do radostné chuti jednat, dělat, radost předávat dál.
Správná modlitba vždy člověka proměňuje a vede z Hory setkání s Bohem dolů k radostnému setkání s bližním. Ať je nám postní doba letos příležitostí k naučení lepší modlitby.
