Nad důvody rapidního poklesu lidí, kteří se v České republice a také na Slovensku přihlásili ke katolické víře, vzrůstem počtu ateistů a okolnostmi, které provázejí dnešní Církev v mnohém připomínající předlistopadovou totalitu, se v tomto článku zamýšlí Karol Dučák.
V roce 2021 bylo sčítání lidu v České republice i na Slovensku, které přineslo jisté rozčarování pro katolíky v obou sousedících zemích. Obzvlášť zarmucující výsledky byly zaznamenány v České republice, kde se ke katolické víře v roce 2021 přihlásilo pouze přibližně 9,28 % obyvatel. Je to pokles oproti roku 2011, kdy bylo podle výsledků sčítání lidu v ČR celkově 1 153 240 katolíků (zhruba 11,05 % populace země).
Pokud si podrobněji rozebereme sčítání lidu v České republice v roce 2021, z celkového počtu 10 524 167 obyvatel země se k Římskokatolické církvi přihlásilo 741 019 obyvatel, tedy zhruba 7,04 % z celkové populace krajiny. Kromě toho se přihlásilo ke katolické víře dalších 235 834 obyvatel ČR, takže celkově se v roce 2021 veřejně přihlásilo ke katolické víře 976 853 lidí, tedy přibližně 9,28 % populace České republiky.
(Srov.
https://e-cirkev.cz/res/archive/022/002260.jpg?seek=1642745516)
Sčítání však potvrdilo tradiční rozdíl v procentuálním zastoupení katolíků v jednotlivých krajích ČR. Výrazně silnější zastoupení má Římskokatolická církev na Moravě, zatímco v Čechách je katolíků již tradičně podstatně méně. Například ve Zlínském kraji na východě Moravy se z celkového počtu 564 374 obyvatel přihlásilo k Římskokatolické církvi 102 833 věřících (cca 18,22 % populace kraje), zatímco v Ústeckém kraji, tedy v severozápadních Čechách, kde žilo 789 153 obyvatel, se přihlásilo k Římskokatolické církvi jen 39 554 lidí, tedy přibližně 1,67 % populace kraje.
(Srov.
https://www.czso.cz/csu/scitani2021/nabozenska-vira)
Absolutním šokem sčítání lidu v České republice v roce 2021 byl rekordní nárůst počtu lidí bez náboženské víry. Tvořili téměř polovinu populace ČR (přibližně 47,77 %), přesněji 5 027 141 obyvatel Čech a Moravy. Je to více než pětinásobek počtu katolíků v zemi.
(Srov.
https://e-cirkev.cz/res/archive/022/002260.jpg?seek=1642745516)
Od předchozího sčítání roku 2011 došlo v ČR mimo jiné ke snížení počtu katolíků a nárůstu počtu lidí bez náboženské víry. V roce 2011 se z celkového počtu 10 436 560 obyvatel ČR přihlásilo k Římskokatolické církvi 1 082 463 věřících (zhruba 10,37 % obyvatel země). Kromě toho se dalších 70 777 lidí přihlásilo ke katolické víře. Celkově tedy bylo v ČR zaznamenáno 1 153 240 katolíků (cca 11,05 % populace). V roce 2011 bylo zaznamenáno také 3 604 095 lidí bez náboženské víry, tedy přibližně 34,53 % obyvatelstva země.
(Srov.
https://www.czso.cz/documents/10180/29508960/1702201402.pdf/35de35a0-fb2d-4921-9416-7d01fb0c8e05?version=1.0)
Celkově tedy došlo v průběhu let 2011 – 2021 ke snížení procentuálního počtu katolíků z přibližně 11,05 % (rok 2011) na zhruba 9,28 % (rok 2021). Co je však mnohem horší, došlo k procentuálnímu nárůstu počtu lidí bez náboženské víry z cca 34,5 % (rok 2011) na přibližně 47,77 % (rok 2021).
K úbytku katolíků a nárůstu počtu lidí bez náboženské víry došlo
i ve Slovenské republice, ovšem situace na Slovensku ani zdaleka není tak vážná jako v České republice. Ztrátu v podobě procentuálního poklesu počtu věřících zaznamenala Římskokatolická církev (ze zhruba 62,2 % v roce 2011 na přibližně 55,8 % v roce 2021), zatímco naopak Řeckokatolická církev zaznamenala nepatrné zlepšení (z cca 3,83 % v roce 2011 na zhruba 4 % v roce 2021). Jako celek však Katolická církev zaznamenala procentuální pokles počtu věřících na Slovensku a rozbor příčin tohoto jevu bude zajisté předmětem rozsáhlejšího výzkumu. Mnohé však překvapil další fenomén: zatímco v roce 2011 se nepřihlásilo k žádnému náboženskému vyznání přibližně 13,44% obyvatel Slovenska, v roce 2021 jich byla již přibližně čtvrtina populace země (cca 23,8%).
(Srov.
https://www.postoj.sk/97286/dnes-treba-vediet)
Nárůst počtu lidí bez náboženské víry v České republice i na Slovensku je zajisté znepokojivý, i když je zřejmé, že ne všichni z těch, kteří se nepřihlásili k žádnému náboženskému vyznání, jsou ateisté, kteří nevěří v Boha. Mnozí lidé se dnes řídí heslem:
Bůh ano, církev ne. Důvody mohou být různé, ale v každém případě skutečnost, že se čtvrtina obyvatelstva katolického Slovenska a až téměř polovina populace České republiky veřejně nepřihlásí k žádnému náboženskému vyznání, nevěstí nic dobrého.
Nabízejí se otázky:
Jak se máme k takovým výsledkům postavit?
Proč už naše Katolická církev nepřitahuje masy obyvatel České republiky a Slovenska takovou silou jako v minulosti?
Co se změnilo? Změnila se naše Církev, nebo se změnil svět kolem ní?
Zdá se, že obojí.
Katolická církev má silné vnější, ale i vnitřní nepřátele. Zbraně vnějších nepřátel Katolické církve jsou čím dál tím sofistikovanější. Svou zhoubnou daň si vybírá především
systematická liberalizace a sekularizace společnosti, na které se podílejí nejen struktury společnosti ČR i SR, ale stále více i nadnárodní organizace.
Vysloveně zhoubnou roli hraje členství obou našich zemí v EU, které vedle nesporných pozitiv přináší i velmi nebezpečné hrozby pro budoucnost našich zemí.
Sexuální revoluce, šířící se k nám ze Západu již po celá desetiletí, přináší zlověstné ovoce. Média, školství, státní instituce jsou skrz-naskrz nasáklé perverzností, frivolností, pansexualismem, kýčem, ztrátou úcty k rodině jako základní buňce lidské společnosti, podsouváním nekřesťanského způsobu soužití mimo křesťanské manželství, neslýchaným úpadkem kvality kultury i vzdělávání.
Masmédia ve službách nadnárodních společností často používají rány pod pás, aby pošpinily kredit Katolické církve, která je nejspolehlivějším zastáncem Kristovy pozemské mise.
Drží se hesla:
Udeř pastýře a rozprchne se stádo. Vědí, že chtějí-li oslabit Církev, musí začít od duchovních pastýřů. Proto musí nepřátelé Katolické církve
co nejvíce znevážit katolické duchovenstvo. Nechutné nafukování případů pohlavního zneužívání dětí kněžími je jen jednou z cest jak pošpinit Katolickou církev, nejušlechtilejší instituci na této planetě. Zajisté nemůžeme zcela vyloučit, že se mezi katolickými kněžími ojediněle vyskytnou i zvrhlíci, kteří se dopouštějí zločinů, ale jde opravdu o výraznou menšinu. I u apoštolů připadal na jedenáct ušlechtilých následovníků Krista jeden, který zradil Kristovo učení. Určitě i v dnešní Katolické církvi je počet nehodných kněží nepatrným zlomkem množství ušlechtilých následovníků Krista. Rozsáhlé statistické výzkumy poukázaly na skutečnost, že „
sexuálního zneužívání se dopouštěli nejen katoličtí kněží, ale i protestantští duchovní, židovští rabíni a muslimští imámové. Mnohem více mladistvých však sexuálně zneužívaly světské osoby: učitelé, psychologové a trenéři sportovních klubů mladistvých. Tento problém neobešel ani osobnosti ze světa kultury. Mediálně velmi známý je případ Romana Polanského, který zneužil nezletilou dívku ve věku pouhých třináct let.“
(
http://www.priestornet.com/2018/09/nepripustme-medialne-lyncovanie.html#more)
Jenže právě
případy sexuálního zneužívání ze strany katolických kněží se příliš nafukují. Přitom výzkum, provedený v různých zemích, dokazuje, že průměrně z tisíce odsouzených pedofilů ve vězeních je „
pouze jeden (nebo ještě méně) kněz, obvykle homosexuál.“
(
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/clanky/pedofilni-knazi-sokujuce-odhalenie/)
Zaráží však jedna skutečnost. Objeví-li se informace o pedofilním knězi, masmédia to s pro ně vlastní senzacechtivostí rozmažou,
pokud se však dokáže nevina kněze, který byl dříve nespravedlivě obviněn z pedofilie, masmédia to odbijí krátkým suchým konstatováním, aniž by se omluvily za příkoří, které nevinnému služebníku Božímu způsobily.
Nejednomu knězi nepravdivé obvinění zničilo existenci, ale to už představitelům mediokracie potíže nedělá. Připomeňme si alespoň pár případů v minulosti. Stalo se to například jednomu českému knězi, kterého 16-letý ministrant obvinil ze sexuálního obtěžování. Okresní soud v Jeseníku, který případ projednával, udělil knězi podmíněný trest, ale tím pádem jeho duchovní dráha dočasně skončila. Čekala ho suspendace a nezaměstnanost. Nakonec mohl být rád, že se s pomocí farníků mohl zaměstnat alespoň jako dělník. Zlom v případě nastal, až když mladík, zřejmě dohnaný výčitkami svědomí, přiznal, že si obvinění vymyslel.
(porov.
https://www.lifenews.sk/content/kriv%C3%A9-obvinenie-z-pedof%C3%ADlie-k%C5%88azovi-zni%C4%8Dilo-%C5%BEivot)
Dnes je, chvála Bohu, tento statečný kněz rehabilitován a může znovu vykonávat službu duchovního pastýře, ale těch deset ztracených let mu už nikdo nenahradí.
(
https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/jesenik-byvaly-knez-osvobozeni-zprosteni-obzaloby-zneuzivani-ministrant.A190213_113114_olomouc-zpravy_stk?)
Jenže ne všichni neprávem obvinění duchovní se dočkali očištění svého jména. Na Slovensku je všeobecně znám případ biskupa Milana Chautura, který se vleče již celá léta bez jakéhokoli výsledku. Vzpomeňme i na neprávem odsouzeného australského kardinála Pella, který si musel odsedět ve vazbě víc než jeden rok z vyměřeného šestiletého trestu za čin, který nespáchal. Účel v tomto případě světí prostředky.
Ušetřený nezůstal ani stařičký emeritní papež Benedikt XVI., jeden z největších katolických teologů druhé poloviny 20. a začátku 21. století, proti kterému se rozjela špinavá štvavá kampaň nejednou i ze strany lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou katolíci. Na tyto nechutné praktiky zareagovala také celkově opatrná katolická hierarchie. Emeritního papeže se zastal i kardinál Duka.
(Srov.
https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=kardinal-dominik-duka-reaguje-na-nenavistnou-kampan-proti-benediktu-xvi&cisloclanku=2022020064)
Stejný postoj zaujali všichni čeští a moravští biskupové.
(porov.
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/cesti-a-moravsti-biskupove-podporuji-benedikta-xvi-v-kauze-kolem-zneuzivani/2159709 )
Podobně se zachovali i slovenští biskupové, kteří ve společném dopise vyjádřili emeritnímu papeži Benediktu XVI. podporu a blízkost.
(Srov.
https://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20220217032)
Hon na katolickou hierarchii nabyl nebývalých rozměrů. Jako kdyby se zapomnělo na to, že v civilizované společnosti musí platit presumpce neviny! Od doby, kdy se v civilizovaném světě uplatňuje římské právo, platí:
In dubio pro reo. (V pochybnostech ve prospěch obviněného). Nebo jinak: nedokázaná vina je prokázána nevina!
Začíná to nebezpečně připomínat epochu totality před rokem 1989. Nedávno se známý polský kněz Dariusz Oko, který upozorňuje na zvrhlé praktiky homoideologů, přiznal: „
Vyhrožují mi smrtí, že budu zavražděn jako kněz Popiełuszko. To jen ukazuje, s kým máme co do činění. Lidem, kteří lžou a vyhrožují, je třeba se postavit na odpor, aby nezavedli totalitní vládu.“
(
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/clanky/pedofilni-knazi-sokujuce-odhalenie/)
Mnozí jsme si po Listopadu 1989 mysleli, že časy katolických mučedníků jsou nenávratně pryč. Evidentně jsme se mýlili. Můžeme se dožít toho, že ještě naše generace zažije nové pronásledování Církve v první polovině 21. století.
Ale pokud píšeme o úbytku věřících v Katolické církvi, nebylo by správné vše svalovat jen na vnější nepřátele Katolické církve.
Vinu na nárůstu počtu lidí, kteří opouštějí Katolickou církev, máme my všichni, kteří se hlásíme ke katolické víře. Na tuto skutečnost poukazuje Druhý vatikánský koncil slovy:
„
Neboť ačkoli má Katolická církev celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti, přece její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli, takže se tvář církve jeví méně zářivá bratřím od nás odloučeným i celému světu, a tím se brzdí růst Božího království...“
(Druhý vatikánský koncil, dekret
Unitatis redintegratio, č. 4). Jinými slovy: my, katolíci, jsme často způsobovali a dodnes způsobujeme pohoršení v řadách nekatolíků, protože nejsme dost horliví a neusilujeme ze všech sil o křesťanskou dokonalost, takže neseme spoluvinu na poblednutí zářivé krásy jedině pravé, apoštolské Katolické církve.
První křesťané byli přitažlivým vzorem pro pohany, kteří o nich s obdivem říkali: „
Podívejte, jak se milují.“ Proto houfně vstupovali do společenství prvních křesťanů.
Můžeme však my, dnešní katolíci, tvrdit, že nás nekatolíci obdivují a touží stát se katolíky? Vždyť
my sami jsme rozděleni na mnohé navzájem nepřátelské proudy. I v Římskokatolické
církvi, která je nejsilnější mezi katolickými církvemi, je rozdělení kvůli Druhému vatikánskému koncilu i kvůli řádné či mimořádné formě liturgie, atd. Kolik nenávistných projevů už vyšlo z tábora přívrženců mimořádné formy římského ritu na adresu oponentů! A naopak, kolik projevů arogance, netolerance, nepochopení už vyšlo z tábora přívrženců řádné formy římského ritu na adresu těch, kteří touží zůstat věrni předkoncilní liturgii!
A tak pohané, kteří kdysi obdivovali vzájemnou lásku prvních křesťanů dnes musí o dnešních katolících říkat: „
Podívejte, jak se ti katolíci navzájem nenávidí.“
Je to zajisté nelichotivé vysvědčení nejen pro nás, laiky, ale i pro naše katolické biskupy, a část kněží, kteří namísto sjednocování nadále rozdělují katolíky. Jako kdyby již přestala platit geniální slova, která vyslovil svatý Augustin, křesťanský teolog, spisovatel, filozof a mystik, církevní Otec a představitel latinské patristiky: „
V podstatných věcech jednotu, ve sporných svobodu, a ve všech lásku.“
V Římskokatolické církvi je dnes tolik nelásky a rozdělení, jako snad ještě nikdy v minulosti.
A přibývají další rozdělení, například v souvislosti s opatřeními proti onemocnění COVID-19.
Celá Katolická církev v čele s jejími nejvyššími představiteli skandálně selhala v souvislosti
s opatřeními proti onemocnění COVID-19. Souhlasit s odpíráním svátostí lidem, hledajícím pomoc, nebo se zavíráním kostelů v době, kdy věřící nejvíce potřebují osobní setkání s Bohem, nelze nijak ospravedlnit.
Smělý postoj k problematice zaujal bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry
kardinál Gerhard Ludwig Müller, který podrobil současné poměry v Katolické církvi ostré kritice.
V rozhovoru, který poskytl pro
National Catholic Register, se věnoval především povinnému očkování a zavírání kostelů pro neočkované. Podle kardinála Müllera může stát přikázat povinné očkování jen v případě „krajní nouze“ při nezbytném zachování tří základních podmínek: „
Rozhodujícím faktorem při rozhodování musí být snaha o společné dobro, která může za určitých okolností omezit a dokonce i zrušit svobodu jednotlivce. Výroba vakcíny musí být etická. Zdravotní, psychologické, sociální důsledky a vedlejší účinky musí být měřitelné a zároveň musí být přiměřené očekávaným přínosům“.
(
https://rcmonitor.cz//8163-hranice-pozemske-moci-konci-v-bode-svobody-viry-a-svedomi)
Podle vyjádření kardinála mnohé subjekty zneužívají současnou situaci k rozdělování společnosti, ačkoli v době velké krize by světské i církevní autority měly usilovat o soudržnost. Je nepřijatelné označovat lidi s opačným názorem za šiřitele konspiračních teorií či porušovatele přikázání lásky k bližním. Kristovi služebníci v apoštolské službě nesmějí sloužit vládcům tohoto světa jako jejich dvořané a propagandisté.
Zvláště ostře se kardinál vyhradil proti nařízením, povolujícím účast na bohoslužbách jen očkovaným, nebo těm, kteří nemoc překonali. Kardinál doslova řekl: „
Je to šokující důkaz toho, že sekularizace a dechristianizace myšlení už zasáhly i pastýře Kristova stáda. V této situaci bychom si my biskupové měli vzpomenout na příklad sv. Karla Boromejského a především se nechat vést Ježíšovým slovem: Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí za ovce svůj život.“
(
https://rcmonitor.cz//8163-hranice-pozemske-moci-konci-v-bode-svobody-viry-a-svedomi)
Úkolem biskupů je vysluhovat Eucharistii věřícím, ne jim ji odpírat. Virtuální účast na mši svaté před televizní obrazovkou nemůže nahradit přímou fyzickou účast na liturgii ve společenství věřících. Žádný lék ani technický vynález nás nemůže zachránit před neodvratnou pozemskou ani věčnou smrtí. Jen „
chléb, který dává Ježíš je lékem na věčnou smrt, bez data spotřeby, pokrmem pro věčný život. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky. A to je důvod, proč na začátku druhého století mohl biskup mučedník Ignác z Antiochie ve svém Listě církvi v Efezu nazvat Eucharistii lékem nesmrtelnosti.“
(
https://rcmonitor.cz//8163-hranice-pozemske-moci-konci-v-bode-svobody-viry-a-svedomi)
Co dodat nakonec? Katolická církev prožívá krizi, způsobenou vnějšími i vnitřními nepřáteli. Proti všem můžeme a taky jsme povinni bojovat. Slovem, písmem, argumenty, modlitbou, půstem. Především však my sami, katolíci, se musíme sjednotit v lásce ke Kristu a k bližním. Odhodit faleš, nenávist, zlobu, nepřátelství. Nemůžeme přece očekávat, že nás svět přestane nenávidět, pokud se nenávidíme my, katolíci, navzájem. Protože pokud toto bude přetrvávat, nic nezastaví oslabování Katolické církve ve světě. Naší nejúčinnější zbraní je osobní příklad vzorného života katolíka. Aby naši nepřátelé zatoužili být našimi bratry a sestrami v Kristu a aby se řady katolíků znovu rozšiřovaly. Zajisté ne za každou cenu. Raději méně, ale horlivých katolíků, než širokou masovou základnu vlažných věřících. Ideálně však širokou masovou základnu horlivých katolíků, ochotných položit i život za svoji víru. Jenže tady musí začít každý sám od sebe. Pokud nezměníme sebe samotné, nezměníme svět kolem nás.
Karol Dučák