To byla poslední slova sestry Marie Paschalis, než ji 11. 5. 1945 zastřelil sovětský voják. V roce 2011 byl zahájen proces její beatifikace, který bude završen jejím blahořečením v červnu 2022.
Zdravé základy
Maria Paschalis se narodila 7. dubna 1916 v obci Oberneuland – dnes Górna Wieś, která tvoří část polského města Nisy (polsky Nysa). Tehdy to bylo Německo. Byla nejstarším ze čtyř dětí truhláře Karla Eduarda Jahna a jeho ženy Berty, rozené Kleinové. Tři dny po narození, 10. dubna, byla pokřtěna ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Nise a dostala jméno Maria Magdalena. Podle čistě německého rázu tehdejší Nisy se dá usuzovat, že rodina byla německá.
V letech 1922–1930 chodila Maria Magdalena Jahnová do obecné školy v Nise. Potom se vyučila a pracovala v místní továrně na zpracování ovoce. Na přelomu let 1934 a 1935 odjela jako osmnáctiletá do vestfálského Herne a poté do Wuppertalu-Barmen, kde pracovala v „Katolickém domě učedníků“. Již tehdy se projevoval její sklon k duchovnímu a zasvěcenému životu. Dokonce tam na chvíli vstoupila do nějaké mariánské kongregace (dnes se již přesně neví do které), ale brzy musela řeholní život zase opustit a vrátit se domů do Nisy, aby pečovala o svoji nevidomou sestru.
Řeholní sestřičkou – věrnost v malém
Až 30. března 1937 vstoupila definitivně do Řádu svaté Alžběty v Nise. Po absolvování postulátu byla obláčkou 3. října 1938 přijata do noviciátu jako sestra Maria Paschalis. Po roce v řádu se stala 19. října 1939 juniorkou. Od roku 1939 do roku 1942 pracovala postupně v řádových konventech v Kreuzburgu a v Leobschützu ve Slezsku. 13. dubna 1942 byla opět povolána do Domu sv. Alžběty v Nise, kde vařila a ošetřovala staré a nemocné sestry. Pozn. redakce: Takové práce se někomu mohou zdát jako málo důležité, nevýznamné. Ale nezapomeňme na jasná Ježíšova slova, že co jsme udělali pro toho nejposlednějšího, udělali jsme pro Něho (srov. Mt 25,40). A časem se mělo i v životě Marie Paschalis ukázat, že kdo je věrný v maličkostech, bude jednou věrný i ve velké věci... (srov. Lk 16,10).
Z osvoboditelů šel strach
Dramatické završení jejího života se začalo naplňovat v březnu 1945, na sklonku války, kdy Rudá armáda postoupila až k Nise. Z německého Slezska utíkaly před sovětskými vojsky tisíce uprchlíků. Jejich vyprávění vzbuzovalo strach i na územích, kterými procházeli. Ještě před vstupem Rudé armády do Nisy byla sestra Maria spolu s další řeholní sestrou Marií Fides poslána matkou představenou na severní Moravu, která zatím nebyla válkou příliš dotčena.
Prozíravá představená
Hned z několika důvodů je toto rozhodnutí představené zvláštní. Vždyť v Sobotíně ani ve Velkých Losinách, které jsou také uváděny jako působiště obou sester, žádné alžbětinky před jejich příchodem nebyly a neměly zde ani žádné své dílo.
Když byla Nisa 24. března 1945 dobyta Rudou armádou, nacházelo se v ní asi 2000 lidí (v roce 1939 mělo město přes 35 000 obyvatel). Z toho bylo přes 200 řádových sester pečujících o nemocné, raněné a staré lidi, kteří zůstali ve městě.
Lze bez nadsázky říci, že kdo mohl, odešel ještě před příchodem sovětských vojsk. Za takové situace byla potřebná doslova každá ruka, proto se rozhodnutí sestry představené zdá poněkud nejasné. Roli snad sehrál i nesporný půvab a mládí obou sester. A také nebezpečí znásilňování ze strany Rusů. Ale víme, že se každopádně jednalo o výjimečné opatření – naprostá většina sester zůstala. Ukázalo se však, že matka představená jednala prozíravě, vždyť hned první den po obsazení města rudoarmějci byly zabity dvě řeholnice – sestry alžbětinky.
Sestry si práci našly hned
Sestry Maria Paschalis a Maria Fides sdílely tehdy osud mnoha dalších uprchlíků. Dobové zdroje se zmiňují, že obce jako Velké Losiny, Sobotín a Petrov nad Desnou měly na sklonku války i dvojnásobný stav obyvatelstva než před válkou, tak byly přeplněny uprchlíky.
Sestry po odchodu z Nisy působily patrně nějaký čas ve Velkých Losinách. I tam se nacházelo velké množství uprchlíků ze Slezska a Východního Pruska, také lidí z Porúří postižených bombardováním a útulek pro kojence a děti atd. Na některém z humanitárních programů pro tyto potřebné se mohly sestry podílet. Není známo, jak dlouho se v Losinách zdržely.
Ošetřování starých lidí
Obě po jisté době přešly do Sobotína, kde se připojily ke skupině řeholnic, které ve školní budově ošetřovaly staré lidi. Sobotínská farní kronika konkrétně zmiňuje, že v obci působily dva takové útulky. O jeden z nich, který sem byl přestěhován z Osoblahy, pečovaly sestry františkánky, druhý, přestěhovaný z Langenbrücku (dnes Mostowic), vedly šedé sestry. Alžbětinky se patrně zapojily
do práce v některém z těchto starobinců, možná spolupracovaly na obou charitativních dílech. Františkánky a šedé sestry se stejně jako alžbětinky řídí řeholí svatého Františka z Assisi, proto mohlo být jejich soužití zcela přirozené – jejich spiritualita je velmi podobná.
Rudoarmějci přinášejí spoušť
Situace pracovně přetížených a v provizorních podmínkách pracujících sester se zásadně změnila příchodem Rudé armády do obce. Rudoarmějci, kteří se na německých územích chovali velmi nevybíravě k místnímu obyvatelstvu (a Sobotín byl jako sudetské území připojen již v roce 1938 k Říši), dorazili do obce Sobotín po silnici od Skřítku 7. května 1945. Již v prvních hodinách „osvobození“ docházelo k rabování a výtržnostem, které vyvrcholily 8. května popravou šestnácti Sobotínských a vypálením jejich domů. O dva dny později, 10. května, byla napadena a znásilněna jedna z šedých sester. Obě alžbětinky původně bydlely ve vsi u rodiny Thielových, ale poté co přišli Rusové, se přestěhovaly k ostatním sestrám do „štětínovské“ školy č. p. 54.
„Patřím Kristu!“
V pátek 11. května projížděl kolem jeden ruský voják na kole. Zastavil a vstoupil do budovy. Sestra Maria Paschalis chtěla právě sejít ze schodů. Vyděšená vběhla zpět do místnosti, kde se zdržovali staří lidé, část z nich ležela na postelích. Rudoarmějec rozrazil dveře a požádal mladou sestru, aby ho následovala. Klidně řekla: „Já patřím Kristu,“ a ukázala na svůj kříž na růženci. Rudoarmějec ji uchopil za paži, ona se mu však vytrhla a ukryla se za stůl. Voják vystřelil do stropu. Když ji znovu vyzval, aby s ním šla, odpověděla rozhodně: „Zastřelte mě, Kristus je můj ženich, jen jemu patřím!“ Poklekla, vzala do ruky kříž, políbila ho a modlila se: „Prosím všechny o odpuštění, jestli jsem jim ublížila. Můj Ježíši, dej mi sílu zemřít.“ – Rus vystřelil. Sestra padla dozadu. Byla na místě mrtvá.
Dobové svědectví
Podrobný popis této tragické události pochází z dobového písemného svědectví tehdejšího sobotínského faráře P. Bruna Esche. Ten je prý uložil do farního archivu, poslal na pražskou kurii a také nakonec publikoval v krajanském tisku v Německu.
Je ovšem jisté, že Esch nebyl přímým svědkem mučednické smrti sestry Paschalis a zaznamenal jen svědectví přítomných chovanců a možná i sester.
Svědectví farní kroniky
Druhým hodnověrným dobovým zdrojem, který zmiňuje smrt sestry Paschalis, je sobotínská farní kronika. Do roku 1941 psal kroniku sám pater Esch, potom záznamy doplňoval někdo další, buďto kaplan Georg Heiny, nebo kostelník Engelbert Prosig. Kronika je v popisu události mnohem střízlivější. Uvádí, že „... Rusové zastřelili sestru Paschalis. Jeden ruský voják ji chtěl znásilnit. Ona se však vzpírala, uchopila kříž a vzkřikla: Já patřím Kristu, ne vám. Nato ji zastřelil.“
Nejasnosti kolem místa pohřbu
O místě pohřbu jsou různé zprávy. Pater Bruno Esch píše, že sestru Paschalis pohřbil u hřbitovní zdi naproti vchodu do sakristie. Toto místo je dnes opatřeno litinovým křížem a označeno nápisem a vzhledem ke svědectví patera Esche, který ji pohřbíval, je možné považovat toto místo za spolehlivě doložené.
Záznamy z farní kroniky tuto skutečnost a místo posledního odpočinku Marie Paschalis potvrzují.
Na stránkách farnosti sv. Jana Křtitele v Nise je uvedeno, že sestra Paschalis byla pohřbena ve Velkých Losinách za přítomnosti tří kněží, sester a mnoha věřících.
Tato informace však není nijak podložena a neobjevuje se ani ve vzpomínkách posledního německého faráře ve Velkých Losinách dr. Adolfa Schindlera. Je nepravděpodobné, že by zapomněl ve vyprávění, protkaném řadou podrobností, uvést takovou událost.
Po letech...
V kontextu poválečného dění v Československu i v Polsku byly smrt i příběh německé řádové sestry zapomenuty a v samotném Sobotíně o nich až na výjimky nikdo nevěděl.
Až v 90. letech 20. století, 50 let po její smrti, se na sobotínském hřbitově začaly objevovat skupinky věřících i sester z Nisy, kde příběh o mučednické smrti sestry Marie Paschalis nezapadl. Z tohoto „soukromého kultu“ se díky sestrám alžbětinkám stalo národní hnutí.
V roce 2009 bylo započato shromažďování dokumentů a informací o mučednické smrti sestry Marie Paschalis Jahnové. Do beatifikačního procesu bylo zahrnuto dalších devět sester z Řádu svaté Alžběty v oblasti Nisy. Na prvním místě je však jmenována nejmladší z nich, sestra Paschalis. Samotný proces blahořečení byl zahájen v pátek 25. listopadu 2011 v Nise vratislavským arcibiskupem Marianem Gołebiewským.
Až bude celý proces blahořečení doveden ke zdárnému konci, půjde o další blahoslavenou, a časem snad i svatou s velmi těsným vztahem k naší zemi.
Již nyní ji ale můžeme prosit o přímluvu.
Převzato z časopisu Milujte se!, č. 40, str. 24-27, autor Richard Jašš
