Úvaha o každodenním boji za spásu duše a mučednictví pro víru je aktuální i dnes...
Křesťané nemohou žít na světě
v pokoji, protože pokoj,
o který prosí v modlitbě Beránku
Boží, není pokojem tohoto světa.
Pokoje tohoto světa nepožívá ani Bůh,
který neustále putuje z vyhnanství do vyhnanství,
vždy o něco dříve, než si může
na některém místě odpočinout, neboť
ďábel ho všude vyslídí a pronásleduje,
a ďábel je nepřítel nekonečně vytrvalý
a zavilý. S ďáblem není možné ani chvilkové
příměří, nejsou žádná pravidla boje,
ďábel nezná rytířské zákony a rytířskou
čest, neboť jako býval kdysi jedním z nejvyšších
a nejjasnějších andělů, samým
Světlonošem, tak nyní je ohavou, jejíž
mrzkost nemůže obsáhnout žádná lidská
představa. Ač jeho zbraně jsou strašlivé
a jeho bojové umění znamenité, přece
bojuje s nepředstavitelnou zbabělostí,
přepadá svou kořist nejraději nahou, spící,
v mrákotách, ve stavu, kdy je nejméně
schopná obrany; vyhýbá se pokud možno
boji tváří v tvář; je-li přece poražen či
aspoň odražen a nemůže-li ztracené bojiště
vyplenit, aspoň je znečistí. Chová se
jako tvor, který nemůže nic ztratit, protože
již všechno ztratil, především čest.
Mstí se za útrpnost, kterou vzbuzuje při
veškeré své moci. Mstí se Bohu, na nějž
plivá, do něhož kope.
Nemohou tedy ani křesťané žít na
světě v pokoji; pokoj světský by byl znamením
velikého nebezpečí pro křesťanstvo,
neboť kde je Bůh, tam chodí
i ďábel,a kdyby ďábel přestal přicházet,
bylo by to známkou, že tam již není
ani Bůh. Ďábel ovšem též často čeká,
až jeho kořist doroste a dozraje. To se
stává v životě jednotlivců i v životě národů.
Požívá-li některý jednotlivec, některá
rodina, některý národ třebas několikaletý
pokoj, nutno předpokládat,
že ďábel čeká, až bude větší a bohatší
úroda, a dá si pak tím více záležet, aby
tuto úrodu rozchvátil nebo zničil. Proto
ti, kteří zůstávají třeba i mnohá léta
ušetřeni větších úkladů ďáblových, mají
vlastně očekávat tím větší bouři a tím
větší nebezpečí, zvláště proto, že ďábel
často čeká až na děti jako na kořist největší,
aby pak jediným úderem porazil
několik generací.
Tato válka je věčná a neplatí pro ni žádné
mírové snahy. S ďáblem nemůže být
smír ani mír. To si mají uvědomit všichni
křesťané, aby nepodlehli klamu. Naše
časná práce je neustále ohrožována,
žádná pojišťovna, žádná
koalice, žádné mezinárodní
zřízení nemůže zaručit jakous
takous bezpečnost, neboť způsoby
ďáblova boje jsou tak
mnohé, že na podrobná opatření nestačí
ani síly celého světa. Jediný platný příkaz
opatrnosti je ten, abychom byli připraveni
na všechno, tedy především na to, že můžeme
ztra tit všecko, úplně všecko, co je
časné, tedy jmění, světskou čest, svobodu
i život, a že tedy musíme hájit na prvním
místě svou víru. Ztratíme-li všechno a víru
si zachováme, zvítězili jsme.
V našem prostředí, kde je tolik věcí
zmateno, nutno jednou ukázat na to, že
právě ta cesta, která téměř zcela zarostla
trním a bodláčím, je jedinou cestou skutečné záchrany. Když před lety kdosi vydal
heslo, že nepotřebujeme mučedníky,
netušilo se, kolik zla toto zdánlivě rozumné
heslo způsobí. Na aktivní náboženský
život se teď pohlíží jako na přepjatost
podezřelých lidí, kteří, nemohou-li se jinak
uplatnit, chtějí aspoň kalit
vodu. A to má za následek
pokračující vzrůst vlažnosti
a zbabělosti ve věcech víry.
I když bylo a je vždy nutno
bránit lidem, aby se nedopouštěli
neuvážených zbrklostí, ke kterým
bývají puzeni spíše temperamentem
a ješitností než moudrostí víry, přece jen
nelze dosti znova a znova zdůrazňovat, že
hlavním úkolem křesťanů je, aby byli vždy
připraveni k hrdinské oběti, bez zbrklosti
ovšem, ale zato pevně a rozhodně. Výsledkem
hesla, že nepotřebujeme mučedníky,
je pak to, že už pouhé pomyšlení na oběti,
které žádá nebo může žádat víra, vzbuzuje
v přemnohých katolících odpor tak
nepřekonatelný, že jsou ochotni přistoupit
spíše k jakémukoliv sebenebezpečnějšímu
kompromisu s tímto světem, než by
připustili, že tento zákon víry může celou
svou tíží dopadnout v nečekané chvíli také
na ně. Ovšem, někdo staví dům, jiný si
ještě neuložil peníze v bezpečí, jiný chce
vdát dceru, jiný čeká, až syn přejme živnost,
každý by se rád nejprve dočkal zabezpečení
výsledků své práce, a pak, pak
už by se snad také nebránil položit hlavu
na špalek. Ale takto se počítat nedá.
Hodina může udeřit právě ve chvíli, kdy
se to nejméně hodí, třeba cestou do lázní,
třeba večer před svatbou, třeba uprostřed
porodních bolestí. Nevíme kdy, ale
máme být připraveni a tato příprava má
být obsahem všeho našeho duchovního
života, obsahem modliteb, kázání, promluv,
výchovy dětí. Jen tak můžeme být
silní, jen tak můžeme doufat, že budeme
bojovat statečně a že třebas v poslední
chvíli s pomocí Boží zvítězíme nejen nad
ďáblem, ale i nad světem.
Jen z popletenosti je možné, že se
u nás jaksepatří nectí hrdinské oběti víry,
o nichž v posledních letech tak často
čteme. Tisk se zmůže jen na protesty z jakési zdánlivé povinné slušnosti, a o věcech,
o kterých by se mělo rozjímat na
kolenou, mluví a píše s politickým rozhořčením.
Máme na mysli krvavé oběti, které
v posledním čase přinesli pro víru katolíci
v Mexiku a ve Španělsku. Věřící katolík
vidí v takové oběti vzrůst slávy Boží.
V dřívějších stoletích se došlé zprávy
o smrti mučedníků pro víru oslavovaly
děkovnými bohoslužbami a slavnostním
procesím. Tehdy ovšem katolíci, i když žili
životem třebas i velice světáckým, byli
přístupni doteku Ducha a poznali, že mučedníků
pro víru nelze litovat, ale že se
sluší spíše jim závidět jejich slávu a že
v každém případě je nutno je ctít a oslavovat.
Což nedávná krveprolití v severním
Španělsku a všecka ohavná zvěrstva mexické
vlády neslouží přímo slávě církve
a slávě Krista ukřižovaného? Což nemáme
být pyšni na ty biskupy, kněze, řeholníky
a jeptišky, štvané z místa na místo,
vězněné, bité, mučené a zabíjené? Což ty
ztýrané a zmučené děti nedosáhly zaživa
nejvyššího vyznamenání a nejvyššího
šlechtictví, které může udělit jen Kristus
sám? Jak ohavná je tu každá sentimentalita
na místě, kde se mají prsa dmout pýchou
nad tím, jak živý, mocný a krásný
je strom církve, ke které máme čest patřit,
a jak skvělé ovoce vydává. Naše srdce
má být s nimi a v nich, v našich srdcích
má být pro ně připraven příbytek nejprvnější,
oni jsou naším vzorem, předvojem,
nadějí a pýchou, oni nám ukazují a usnadňují
cestu. Litovat jich může jen ten, kdo
v Boha nevěří a kdo je následovat nechce,
kdo hledá vytáčky a úskoky, kdo chce jen
slovy obalamutit Boha i sebe.
Ne, toto není příležitost k rozhořčení
a protestům, jako nelze protestovat proti
tomu, že se Kristus potí krví. Nedívá se
na nás Kristus s lahodným obličejem, jaký
je na krucifixech, vypulírovaných zlatníky
a stojících v salonech jemnostpánů,
ale Kristus se svou pravou tváří, zkrvácenou,
pošpiněnou a poplivanou. A ptá se
jednoho každého z nás: Půjdeš se mnou?
Vyšlo v časopise Světlo 27. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK