Každý křesťan má povinnost být apoštolem,
a to bez ohledu na svoje povolání.
Apoštolát
Každý křesťan má povinnost být apoštolem,
a to bez ohledu na svoje povolání.
Vyplývá to ze svátosti křtu, kterým jsme se
stali údem Kristova tajemného těla, a z daru
víry, který jsme zadarmo od Boha dostali
a který nesmí zůstat pouze naším osobním
darem, ale musíme se o něj podělit
s bratry a sestrami. Svatý Pavel řekl: „Podobně
i my mnozí tvoříme pouze jediné
tělo v Kristu a přitom každý sám o sobě
jsme údem jeden druhému.“ (Řím 12,5)
V těle se každý úd zajímá o dobro ostatních,
jak čteme: „Trpí jeden úd? Všechny
údy trpí spolu s ním. Jednomu údu se prokazuje
úcta? Všechny údy se spolu s ním
radují. Vy pak jste Kristovo tělo a každý
sám jste údem.“ (1 Kor 12,26–27) Z toho
plyne, že každý křesťan je povinen zajímat
se o dobro druhých, o dobro svých
bratří a sester.
Svatý Jan Zlatoústý to vysvětluje takto:
„Když se nám do paty zapíchne trn,
celé tělo to cítí a snaží se co nejdříve trn
odstranit. Hřbet se sehne, ruce natáhnou,
aby jej vytáhly, hlava se skloní a oči se velmi
starostlivě a pozorně dívají.“ Hřbet, ruce,
hlava a oči nezanedbávají dobro nohy.
Neřeknou si: „Co je mi po tom?“ ale
každý svým způsobem utíká na pomoc trpícímu
údu. Tak ani křesťan nemůže nestarat
se o svého bratra, ale je povinen
pracovat podle svých možností pro dobro
jeho duše. Zavazuje ho k tomu svátost
křtu a dar víry. Svátostí křtu se stáváme
údy tajemného Kristova těla, a tím také
zodpovědnými za ostatní údy mystického
těla Kristova. Dobro bližního je tedy
i naším dobrem a zlo bližního je i naším
zlem. Vůbec si neplní svoji křesťanskou
povinnost ten, kdo zanedbává spásu svého
bližního. Nemůže mít Krista za Hlavu,
kdo nechce mít nic společného se
svým bratrem a se svojí sestrou, kteří patří
do téhož mystického těla, jehož Hlavou
je Kristus. Pro křesťana je apoštolát
natolik přísná povinnost, že ten, kdo si
ji neplní, nemůže být pravým křesťanem.
Některé si Ježíš zvlášť povolává pro
apoštolát. Pro ně se apoštolát stává povoláním.
Tak jako si on sám vyvolil dvanáct,
tak si on sám povolává i další apoštoly,
což vyplývá z jeho slov: „Ne vy jste
si vyvolili mne; ale já jsem vyvolil vás.“
(Jan 15,16) Ale ne každý apoštol je stejně
horlivý. Horlivost apoštola je odvislá
od jeho lásky k Bohu a k nesmrtelným
duším. Je-li horlivost apoštola malá, znamená
to, že rovněž jeho láska k Bohu je
malá. Vždyť je to nemožné, aby někdo velmi
miloval Ježíše, a nemiloval jeho bratry
a sestry, kteří jsou předmětem Ježíšovy
lásky a horlivé péče. Můžeme říci, že
lidské duše jsou Božím pokladem. Stvořil
je úkonem lásky ke svému obrazu a podobě
a úkonem ještě větší lásky je vykoupil
krví svého jednorozeného Syna: „Neboť
Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného
Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul,
ale měl věčný život.“ (Jan 3,16)
Kdo pronikl aspoň trochu do tajemství
Boží lásky k lidem, ten nemůže zůstat
lhostejný k jejich osudu. Svatý Jan Zlatoústý
tvrdí, že na tomto světě není nic tak
studeného jako křesťan, který se nestará
o spásu bližního. Tento chlad je následkem
velmi slabé anebo žádné lásky. Zažehněme
ve svém srdci lásku a zapálí se
v nás horlivost o spásu duší. Tehdy apoštolát
již nebude pouhou povinností, ale
stane se požadavkem naší lásky k nesmrtelným
duším. Tak jako plamen je pouze
tam, kde je oheň, tak také horlivost o spásu
nesmrtelných duší může být jen tam,
kde je velká láska. Pouze láska je důvodem
velkých činů, jichž je schopný apoštol.
V tomto měsíci vzpomínáme na apoštoly
Slovanů a spolupatrony Evropy, svaté
bratry Cyrila a Metoděje. Také je k našim
předkům přivedla velká láska. Láska
k Bohu a k nesmrtelným duším. Vždyť
když sledujeme jejich život na Velké Moravě
a jejich činnost spojenou s tolikerými
těžkostmi a oběťmi – a přitom se nenechali
odradit od díla, které započali
– máme jen jedno vysvětlení jejich počínání:
Byla to jejich velká láska nejen
k Bohu, ale i k duším našich předků. Proto
vzpomínka na ně v nás vyvolává nejen
vděčnost za jejich horlivost v apoštolátu,
s jakou pracovali mezi našimi předky, ale
také otázku: Co dnes děláme pro záchranu
a spásu svých bližních my? Co děláme
my křesťané, kteří jsme svátostí křtu
povoláni k apoštolátu? A co my, které si
Pán přímo povolal za apoštoly?
Dnešní doba velmi potřebuje apoštoly,
a to horlivé. Náš národ je velmi poznamenám
předcházejícím režimem, který svými
ateistickými snahami silně deformoval
vědomí i svědomí našich lidí. Duchovní
deformace a nebezpečí, které hrozí jako
její důsledek, musí všechny křesťany burcovat
k horlivosti v apoštolátu. Kromě toho
praktický materialismus a sekularizace
pronikají hluboce do všech vrstev našeho
národa. Dalším nebezpečím, jež ohrožuje
naši dobu, jsou bludy, které mají otevřeny
dveře dokořán. Pravda a morální
zásady jsou častokrát odmítány, protože
dnešní člověk chce pravdu a morálku
přizpůsobit svým choutkám. Právě proto
je dnes církev velmi kritizována, neboť
stojí na straně Božích zákonů. Musíme
si otevřeně říci, že dnes není doba
odpočinku, ale doba, jež vyzývá k horlivé
práci pro záchranu nesmrtelných duší.
Nevymlouvejme se jeden na druhého,
kněží na laiky, laici na kněze. Na každém
z nás velmi záleží. Tak jako laici nemohou
v některých záležitostech zastoupit
kněze, podobně ani kněz někdy nemůže
vykonat práci, kterou může udělat laik.
Mnohdy se kněz nemůže dostat do určitého
prostředí, v kterém křesťanští laici
přímo žijí. Tam mohou být apoštoly jen
oni. Svatý otec Jan Pavel II. vyzýval laiky
těmito slovy: „Křesťané – laici jsou
jako »synové a dcery zaslíbení« povoláni
k tomu, aby ve světě dosvědčovali velikost
a plodnost té naděje, kterou nesou
v srdcích. Naděje založené na učení a díle
Ježíše Krista, jenž zemřel a vstal z mrtvých
ke spáse celého světa.“ (27. 1. 1994)
Apoštolát může být uskutečňován různým
způsobem a láska vybírá vždy ten
nejvhodnější pro dané prostředí, v jakém
se apoštol nachází. Může to být slovo,
ale to slovo nemusí být vždy přijato. I to
nejvhodnější slovo může být bez účinku.
To, co v apoštolátu vždy přináší užitek, je
apoštolát modlitby, oběti a osobního příkladu
pravého křesťanského života. Tyto
způsoby apoštolátu nezklamou a pro každého
křesťana jsou vždy přístupné. Ne
každý umí říci vhodné slovo, ale modlit
se, obětovat se a žít vzorným křesťanským
životem může každý křesťan, který
má o to zájem.
Nikdy nesmíme zapomenout, že povolání
laiků k apoštolátu je spojeno s jejich
účastí na životě církve, s důsledným
a důvěrným společenstvím se samotným
Kristem. Pro všechny křesťany platí Kristova
slova: „Zůstávejte ve mně jako já ve
vás ... neboť jste-li mimo mne, nemůžete
dělat nic.“ (Jan 15,4–5) Tedy ne my obracíme
duše, ale Ježíš skrze nás. A duší
apoštolátu je láska k Ježíši a k nesmrtelným
duším, které byly tak draze vykoupeny
předrahou krví našeho Spasitele Ježíše
Krista. Čím větší je láska, tím větší
je i apoštolská horlivost. Dnešnímu světu
mohou pomoci jen horliví apoštolové.
Proto se mnoho modleme a prosme
o velkou lásku k Ježíši a k bližním, abychom
byli horlivými a plodnými apoštoly.
Takové nás potřebuje Bůh, církev, náš
národ i dnešní svět.
Panno Maria, Matko Boží a Matko
naše, přimlouvej se za nás, abychom byli
takovými apoštoly, jaké potřebuje současná
doba!
Vyšlo v časopise Světlo 26. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
