V těchto svatých postních dnech jsme zváni,
abychom rozjímali o ponížení Ježíše, Slova a Syna Božího.
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo
u Boha a to Slovo byl Bůh. Bylo na počátku u Boha. Vše bylo skrze ně a bez něho nebylo nic. Co bylo v něm, byl život
a ten život byl světlem lidí...“ (Jan 1,1–4)
Silou svého Slova povolaného k životu
– to Slovo je Ježíš Kristus – stvořil Bůh
z ničeho všechno jedním činem věčné lásky.
Každý z nás je tedy dílem Stvořitelova
Slova, to znamená podivuhodným plodem
třikrát svatého, Duchem Svatým oživeného vyjádření.
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…
Bůh řekl: »Budiž světlo,« a bylo světlo.“
(Gn 1,1–3)
To není všechno. Existujeme jenom na
základě láskyplného zájmu, který nám Bůh
prokázal. Kdyby se jen na okamžik od nás
odvrátil, zmizeli bychom. Zdroj našeho života
nespočívá ani v přirozenosti, ani v našich osobních schopnostech. Jenom Bůh
Stvořitel dovoluje, že jsme.
„A jak by něco mohlo přetrvat, kdyby
sis to nebyl přál? Nebo jak by se uchovalo,
co bys nebyl povolal?“ (Mdr 11,25)
Tato nezměrná tajemství, která nám byla
nebem zjevena, neunikají satanovi, jehož
vztek neustále roste od té doby, kdy
Stvořitel zařídil převahu lidské přirozenosti
nad přirozeností andělů v osobách Ježíše a Marie, Krále a Královny viditelného a neviditelného vesmíru.
„Nikdy se nepokořím před nějakou tělesnou bytostí, i kdyby to byl Bůh, a ještě méně před jeho Matkou, já, největší
z andělů,“ řval ďábel do tváře Nejvyššímu předtím, než byl svržen do pekel. Jeho
nenávist vůči lidstvu pochází od onoho
strašného dne, kdy se satan ve svém
odmítání Božích cest jednou provždy zřekl
milosti a stal se na věky zoufalým. Není
se čemu divit, že udělal všechno, aby lidi,
kteří jsou Pánu tak milí a drazí, zničil
a uvedl do záhuby. Jeho vztek proti Slovu,
které se stalo člověkem, dosáhl vrcholu ve
dnech pašijí. Zradit, obvinit, zatknout, odsoudit,
zesměšnit, mučit a nakonec zabít!
To byl jeho v dějinách stvoření dosud nikdy
nevídaný plán. Ale v těchto dějinách
– nepředstavitelných, jaké kdy mohly být
vymyšleny – potřeboval jako spolupachatele
ještě jiná „spřízněná stvoření“: Jidáše, zákoníky a starozákonní kněze, krvelačný
dav, vojáky… Byli to skutečně lidé,
kteří Krista zabili – lidé, jejichž lásku Bůh
na oplátku očekával!
Tím, že satan vnukl tento nanejvýš krutý
čin, podepsal svoji porážku, protože touto
obětí všech obětí způsobil vykoupení
božských rozměrů, které bylo schopné vykoupit
všechno tvorstvo. Ukřižovaný navždy
porazil jeho pekelnou moc!
„Nyní je soud nad tímto světem; nyní
bude kníže tohoto světa vyvržen ven; a já,
až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny
lidi k sobě.“ (Jan 12,31–32)
Ukřižovat Slovo! Ukřižovat Slovo, které
se stalo člověkem!
Když člověka Ježíše, Slovo života, přibili
na hanebnou šibenici kříže, obětovali
své dokonalé zaslepenosti pramen všeho
bytí v pokusu jej odstranit.
Nepřátelé Kristovi si nebyli vědomi dosahu
svého konání a učinili jím útok na Původce, na Stvořitele a Dárce všeho dobra,
od něhož dostali své bytí a jímž byli zachováni,
ale také na jediný, věčný a jistý
původ lidské naděje a smysl všech věcí!
A kdyby byl Ježíš skutečně zahynul, přestalo
by v tom okamžiku stvoření existovat.
V každé etapě pašijí, při každé nové
ukrutnosti, jež mohla být vnuknuta jenom
ďáblem, byl zasazen úder nějakému
atributu božské existence, a tento úder se
projevil také na jeho pronásledovatelích,
kteří zničili milosti, jež Bůh velkodušně
vlil do duší lidem dobré vůle.
Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda
a život. Nikdo nepřichází k Otci, leč skrze
mne.“ (Jan 14,6)
Je Kristus takovou cestou, že nikdo nepřijde
k Otci jinak, než skrze něho? Pak
ho zatkněme, spoutejme řetězy a vláčejme
ho po cestě, kterou jsme pro něho vybrali,
po cestě jeho odsouzení! My jsme
pány jeho osudu stejně jako svého.
Je Kristus osvobozující pravda? (srov.
Jan 8,32) Přivažme ho ke kůlu, bičujme
ho až do rozedrání, protože tuto pravdu
nechceme.
Je Kristus život, Alfa a Omega každého bytí? Zabijme ho, pak uvidíme, kdo
zůstane: jestli on, nebo my!
Ježíš říká, že je Synem Otce v nebesích?
Osvoboďme místo něho Barabáše,
opravdového syna zcela skutečného otce
naší společnosti – bar-abbas znamená
„syn otce“! Dejme přednost „synu otce
tohoto světa“ před tím, který tvrdí, že
je Synem Božím!
Ježíš jim řekl: „Vy jste zdola, já jsem
shůry. Vy jste z tohoto světa; já z tohoto
světa nejsem.“ (Jan 8,23)
To vše je ještě dnes úmysl popíračů
Krista, těch, kteří nevěří, „jejichž chápání zaslepil bůh tohoto světa, aby neviděli
zářit evangelium slávy Krista, jenž je obrazem
Božím“. (2 Kor 4,4)
Kdo z těch, kteří ho obviňovali, si byl
vědom toho, že se uskutečňuje slovo za
slovem proroctví Izaiášovo, a jsou účastni
na nejvyšší oběti, na oběti Beránka Božího, který byl vydán pro naši spásu? A kdo
z těch, kteří se považovali za tak silné, třeba
jen tušil, že by neměli žádnou moc nad
Synem Božím, kdyby jim nebyla dána shůry? (srov. Jan 19,11)
„...přináší svůj život jako smírnou
oběť… a jím se naplní Hospodinova vůle.“ (Iz 53,10)
Ale toho ještě nebylo dosti. Pomsta satanova
nebyla ještě dokonalá, dokud vtělené Slovo nebylo uráženo všemi.
„Svlékli ho a oděli mu šarlatový plášť,
potom spletli korunu z trní, vložili mu ji
na hlavu a do pravé ruky mu dali rákos.
A poklekali před ním, vysmívali se mu a říkali: »Buď zdráv, židovský králi!« A plivali
na něho, vzali ten rákos a bili ho po hlavě.“
(Mt 27,28–30)
Proto musela Věčná Spravedlnost být
vydána zrádcem, aby byla odsouzena falešnými
svědectvími. Aby se Král králů
objevil v oděvu jako loutka a dostal nejpotupnější
a nejkrutější korunu ze všech!
Proto byla moc Boha, který se stal člověkem, vybavena posměšným žezlem! Tím
byla moudrost zesměšněna brutálními lidmi
a svatá tvář Pomazaného Božího byla
pokryta hnusným pomazáním plivanci.
„Ježíš tedy vyšel ven, měl trnovou korunu
a purpurový plášť; a Pilát jim říká:
»Ejhle, člověk!«“ (Jan 19,5)
Dokonalý člověk, který přišel, aby nám
předal naši důstojnost jako dědicům Otce,
byl vystaven na odiv po bičování, které ho
úplně znetvořilo, takže se mnohých „zmocnil
děs – neboť on už neměl lidskou podobu
a už nevypadal jako člověk.“ (Iz 52,14)
Kníže pokoje se měl stát obětí rozvášněného davu. Kdo by ještě věřil, že je „základem světa“, když ho viděl tak žalostně
padat k zemi pod tíží kříže?
On potvrdil, že „z Jišajova kmene vzejde
výhonek“ (Iz 11,1): Dřevo mělo být
nástrojem jeho umučení! A jeho ruce,
o nichž se říkalo, že působí zázraky, měly být přibity údery kladiva.
Vojáci a přihlížející volali: „Jsi-li Boží
Syn, sestup z kříže!“ (Mt 27,40)
Při žádné etapě božského umučení netušil
žádný z těch, kteří se Ježíši posmívali,
mimořádný dosah toho dění: Ukřižovaný
měl „svou smrtí učinit bezmocným
toho, jenž má moc nad smrtí, to je ďábla.“
(srov. Žid 2,14)
„Ale on byl proboden za naše zločiny,
zdrcen za naše provinění. Trest, jenž nám
vrací pokoj, spočívá na něm a v jeho ranách
nacházíme uzdravení. Všichni jsme
bloudili jako ovce, každý si šel vlastní cestou
a Hospodin dal, že na něho padla provinění
nás všech.“ (Iz 53,5–6)
Tak byl „Pastýř národů“, který procházel
našimi ulicemi, aby hledal zbloudilé
ovce, přibit na kříž s rozepjatýma rukama
v proměňujícím objetí světa. On je
pramen živé vody a dostal jako jediný nápoj žluč a ocet.
A protože on je Láska, muselo být
zmučeno také jeho nekonečně svaté srdce.
Tu uviděl satan zděšeně, jak z rány jeho
boku tryskají prameny klíčící církve,
jejíž božská moc rozdrtí jeho hanebnou
hlavu: voda křtu a drahocenná krev, která
dává život věčný.
Tím bylo všechno dokonáno podle Písma
svatého. „Když nadešla šestá hodina,
po celé zemi se zatmělo až do deváté hodiny.“
(Mk 15,33) Lidé zabili Boží Slovo,
Světlo světa!
„On smazal na úkor zákonných nařízení náš dlužní úpis, jenž byl proti nám;
zrušil jej tím, že jej přibil na kříž. Oloupil
Knížectva a Mocnosti a veřejně je vystavil
na odiv tím, že je nutí jít ve svém triumfálním
průvodu.“ (Kol 2,14–15)
Z Maria heute 3/2018 přeložil -mp
Vyšlo v časopise Světlo 10. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
