„
V duchu synovství a poslušnosti neuposlechnu, nevyhovím, vzpírám se.“ Tato smělá a zároveň paradoxní slova řekl anglický biskup papeži ve 13. století, ale dobře vystihují napětí, které čas od času panuje uvnitř Katolické církve dodnes.
Uznáváme a ctíme papeže a zavazujeme se k poslušnosti. Zároveň však rozpoznáváme elementy v jeho působení, samozřejmě mimo závazné výroky
ex cathedra, které mohou být v mírném či větším nesouladu s apoštolskou tradicí.
Je tento postoj „uznávej, cti a můžeš i neposlechnout“ opravdu katolický? Nejprve si vyjasněme pojmy.
Výraz „
uznávej“ je jasný: znamená, že stoupenci tohoto tábora uznávají, že v Církvi je hlavou římský pontifex, panující jako papež, a jako takový má legitimní autoritu nad
církví, jak to konkrétně definuje 1. vatikánský koncil.
Tím se „
uznávej, cti a můžeš i neposlechnout“ liší od tří dalších skupin, které mohou mít zásadní problém s katolictvím:
(1) od těch, kdo se domnívají, že žádný aktuálně platný papež teď není (sedesvakantisté),
(2) od těch, kteří si myslí, že papež zastává tento úřad materiálně, ale ne formálně (sedeprivacionisté),
a (3) od těch, kdo např. nyní věří, že platným a jediným papežem je stále živý papež Benedikt XVI. (beneplenisté).
Výraz „
neuposlechnout“ je definován šířeji. V podstatě znamená při vší věrnosti hlavě církve vidět problémy v nějaké části programu, vizi některého z papežů, který může např. přijímat převládající postoj jemu soudobých politických či kulturních elit.
Když jsme si tedy jakž takž vyjasnili, co je míněno pod označením „
uznávej, cti a můžeš i neposlechnout“, vyvstává jedna důležitější otázka:
Je legitimní, aby katolík zaujímal takový postoj? Vždyť jedním ze základních principů katolictví je právě papežství; jak tedy může být
„
neposlechnout“ věrné člověku, kterého uznáváme jako nositele tohoto úřadu?
Jako jeden z tábora „
uznávej, cti a můžeš i neposlechnout“ si toto paradoxní napětí uvědomuji. Když jsem se před necelými třiceti lety stal katolíkem, bylo pro mě nepředstavitelné, že bych někdy trávil čas četnými diskusemi o tom, že se papež mýlí v základních katolických
otázkách, jako je účel liturgie či morálnost trestu smrti. I když mě tehdy moji katoličtí přátelé ujišťovali, že i papež se může mýlit, vůbec mě nenapadlo, že by to, jak ale vidíme z historie, tak opravdu mohlo být.
„
Uznávej, cti a můžeš i neposlechnout“ znamená prožívat Velký pátek, nikoli Velikonoční neděli. Přesto
někteří tvrdí, že hnutí „uznávej, cti a můžeš i neposlechnout“ svou podstatou odporuje tradici, neboť je, jak se zdá, v rozporu s papežskými spisy, zejména z konce
19. a začátku 20. století, o úloze papeže v životě katolíků. Být katolíkem podle tohoto názoru znamená oddaně přijímat veškeré názory současného papeže, potažmo vlastně i biskupů. Tento názor však nepočítá s celou tradicí, trvající dvě tisíciletí. Předchozí generace katolíků nepohlížely na papeže jako na katolické vydání delfské věštírny; vnímaly ho (stejně jako sebe) jako nedokonalého člověka, povolaného však do důležité a nezbytné role. Neměli problém mu vzdorovat, pokud jednal v rozporu s přijatou tradicí, ale zároveň uznávat jeho důstojný úřad.
Základ postoje „
uznávej, cti a můžeš i neposlechnout“ vychází samozřejmě z Písma svatého. V Galatským 2,11 nám sv. Pavel říká, že když sv. Petr, náš první papež, chybně odmítl společenství s neobřezanými věřícími, Pavel se „
postavil... otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu“.
Apoštol pohanů neodmítal Petrovu autoritu jako předního mezi
apoštoly, ale když se Petr zachoval v rozporu s evangeliem, vystoupil proti němu.
Další historický příklad postoje „
uznávej, cti a můžeš i neposlechnout“ pochází
ze života Roberta Grossetesta, který byl ve 13. století biskupem v anglickém Lincolnu. Grosseteste byl velikán své doby, a i když nikdy nebyl svatořečen, mnozí katolíci ho po jeho smrti uctívali jako svatého a jeho nebeským přímluvám byla připisována řada zázraků. Nebyl to však jen svatý muž – byl předním myslitelem tehdejší doby a Roger Bacon byl jeho žákem.
V roce 1253 papež Inocenc IV. nařídil, aby uvolněný úřad kanovníka dostal jeho synovec. Biskup Grosseteste tento příkaz odmítl. Napsal papežskému nunciovi dlouhý dopis, ve kterém své rozhodnutí vysvětloval; stálo v něm:
Je dobře známo, že jsem připraven poslouchat apoštolské příkazy se synovskou láskou a veškerou oddaností a úctou, ale proti tomu, co odporuje apoštolským příkazům, se ve své horlivosti pro čest svého rodiče stavím i já... V duchu synovství a poslušnosti neuposlechnu, nevyhovím, vzpírám se (filialiter, et obedienter non obedio, contradico
et rebello).1
Ta poslední věta – „
V duchu synovství a poslušnosti neuposlechnu, nevyhovím, vzpírám se“ – dobře shrnuje postoj „
uznávej, cti a můžeš i neposlechnout“.
Zaujímat ho je synovské a poslušné, protože zastává učení a praktiky víry, které nám jsou předávány už od apoštolů.
Uznává papeže jako legitimního otce, ale mohou nastat vzácně i situace, kdy poslechnout nelze, a znovu říkám, toto není legitimní ve věci závazné nauky Magisteria.
(V pozdějších stoletích se někteří protestanti snažili tvrdit, že Grosseteste patřil k nim, ale jak uvádí Katolická encyklopedie z roku 1910, „
to, že ze všech sil odporoval nekalým praktikám papežské vlády, je jisté, avšak studium jeho dopisů a spisů mělo už dávno vyvrátit mýtus, že
zpochybňoval plena potestas papežů“.)
Grosseteste však nepředstavuje jediný historický příklad takového postoje k papežskému úřadu.
Sv. Dunstan, slavný arcibiskup canterburský z 10. století, jednou exkomunikoval šlechtice, který pak šel do Říma, aby jeho exkomunikace byla zrušena, a nejspíš pomocí úplatku toho opravdu dosáhl. Když se tento šlechtic vrátil do Anglie, sv. Dunstan papežovo zrušení exkomunikace prostě ignoroval 1
Citováno v knize The English Church: From the Norman Conquest to the Accession of Edward I od W.R.W. Stephense (Macmillan and Co., London, 1909), str. 242.
a místo toho nařídil, aby zůstala v platnosti. Sv. Dunstan uznával papežovu všeobecnou autoritu, ale tomuto jejímu neoprávněnému projevu vzdoroval.
Někteří mohou tvrdit, že tyto příklady z historie nám už dneska nic neřeknou, neodpovídají naší době. Myslím si
však, že tento princip platí dál. Ve středověku nebyly politika a náboženství oddělené entity – pokud se člověk stavěl proti
tomu, co bychom označili jako papežovy
„politické“ příkazy, klidně mohl být exkomunikován a jeho věčná duše by se tak
ocitla v ohrožení. Politika a náboženství
byly ve středověkém myšlení těsně provázané, a tak odporovat papeži, byť kvůli
něčemu, co dnes vnímáme jako politickou záležitost, představovalo teologické
vyjádření.
Ano, postoj „uznávej, cti a můžeš
i neposlechnout“ má i svá úskalí. Vzdorování papeži může snadno přerůst v jeho
odmítání a pak by šlo o faktické protestanství. Nemůžeme ze sebe dělat individuální papeže, kteří určují, co je a není
legitimní katolická nauka a praxe. Zároveň však máme tradici proto, abychom
mohli vědět, co nám bylo předáno od
apoštolů. Pokud nějaký církevní představitel – včetně papeže – jedná nebo učí způsobem, který tradici odporuje, katolický pohled byl vždy takový, že takové mu jednání či učení je možné a potřebné vzdorovat.
Na praktické úrovni bych však řekl, že pro většinu laiků by lepší postoj byl “
uznávej, cti a věrně dělej svou práci“. Koneckonců právě takové stanovisko katolíci zaujímali před příchodem moderních komunikačních technologií. Středověký anglický rolník neznal papežovy názory na každou otázku a ani se o ně nezajímal – prostě žil svůj pracovní, rodinný, modlitební a svátostný život v kontextu svého místního farního kostela. Žít prostě jako věrný katolík dnes může a mělo
by představovat způsob fungování většiny katolíků.
Eric Sammons
One Peter Five
Přeložila Alena Švecová
Časopis Monitor 2/2022, ze kterého je článek převzat,
najdete zde.