Obvykle je na těchto stránkách autorem článků na téma koncilu Karol Dučák. Nyní nabízím zamyšlení z pera George Weigela, spisovatele a autora knihy
Svědek naděje: Život Jana Pavla II. Poukazuje na zajímavý paradox - ironii dnešních dnů ...
Arcibiskup Arthur Roche, prefekt vatikánské Kongregace pro Boží kult, nedávno poslal biskupům celého světa pokyny upravující místní používání tradiční latinské mše. Tyto pokyny byly určeny k zavedení papežova motu proprio z roku 2021,
Traditionis Custodes (strážci tradice), kterým přísně omezil slavení mše podle Římského misálu z roku 1962.
Traditionis Custodes se prezentuje jako obrana autority a integrity II. vatikánského koncilu - na který, jak se tvrdí, útočili liturgičtí tradicionalisté.
Arcibiskup Roche v několika rozhovorech zdůraznil, že obhajoba koncilu byla důvodem jak
Traditionis Custodes, tak i podrobných nařízení jeho kongregace.
Stojí však za to položit si otázku, jestli pokyny arcibiskupa Rocheho drasticky nenarušily jeden z hlavních úspěchů Druhého vatikánského koncilu, kterým bylo zdůraznění a oživení autority místního biskupa.
Kromě definování papežovy neomylnosti, když učí o víře a morálce za pečlivě definovaných okolností, První vatikánský koncil učil, že Římský velekněz má „
primát jurisdikce“, který se vztahuje na disciplínu a řízení Církve na celém světě. Tento „
primát jurisdikce“ se často chápe jako vrchol „ultramontanismu“, tedy zvýšený důraz na nejvyšší papežskou autoritu, který vedl nadšence, jakým byl anglický katolický publicista z poloviny 19. století WG Ward, aby řekl, že „
každé ráno k snídani vedle deníku Times by chtěl novou papežskou bullu.“ Jak však přesvědčivě tvrdil Russell Hittinger,
učení I. Vatikánského koncilu o univerzální jurisdikci papeže bylo především odpovědí na pokus moderního státu podřídit si Církev tím, že bude mít kontrolu nad biskupy. Ne, řekl I. vatikánský koncil - biskupové patří Církvi, ne státu, a univerzální jurisdikce papeže je garantem této pravdy.
Díky francouzsko-pruské válce
I. Vatikánský koncil skončil předčasně, aniž doplnil své učení o papežské autoritě paralelním učením o autoritě biskupů. A tak během následujících devíti desetiletí formoval katolickou představivost domnělý
ultramontanismus – pyramidová představa o Církvi, v níž byl papež vrchol pyramidy a považován za hlavního výkonného ředitele gigantické globální korporace, přičemž biskupové jsou manažeři místních úřadů. V tomto obraze Církve všechna iniciativa proudí shora dolů a iniciativy z nižších úrovní pyramidy se odrážejí.
Něco v tom nebylo namístě a tak bylo potřeba napravit to. Druhý vatikánský koncil tak učinil.
Jak napsala ne menší autorita než Joseph Ratzinger, patnáct let po Koncilu, že II. vatikánský koncil „
znovu vložil do Církve jako celku doktrínu [papežského] primátu, který je nebezpečně izolován,“ čímž napravil nerovnováhu v sebechápání katolíků částečně způsobenou náhlým ukončením I. vatikánského koncilu v roce 1870.
Druhý vatikánský koncil to učinil ve své dogmatické konstituci o Církvi učením, že místní biskup je skutečným zástupcem Krista s pravomocí učit, posvěcovat a řídit/vládnout ve své místní církvi. Podle definitivního učení Druhého vatikánského koncilu tedy místní biskup není manažerem pobočky společnosti Katolicismus sro, vykonávající pouze pokyny z římského ústředí. Má mnohem větší autoritu a nese mnohem větší zodpovědnost než jen to.
Přestože ultramontanismus ovládl předkoncilovou katolickou představivost, nikdo si nepředstavoval, že by papež uplatnil svou „
univerzální jurisdikci“ určováním časů nedělních mší ve farnostech diecéze XY nebo přesunutím pastýře A do farnosti D v diecézi Y.
Papežská „univerzální jurisdikce“, se chápala jako mimořádná pravomoc, která se má vykonávat na místní úrovni jen tehdy, nejsou-li k dispozici žádné jiné opravné prostředky. Druhý vatikánský koncil zase umístil papežský primát do komplexnějšího a jemnějšího chápání autority v rámci Církve, čímž vyvrátil obvinění – obvykle z protikatolických stran – že katolíci považují papeže za autokrata, který si může dělat, co se mu zachce a za orákulum, kterého každý výrok nese učitelskou autoritu Petrova úřadu.
Zdá se, že pokyny arcibiskupa Rocheho, vydané se souhlasem papeže Františka, zbavují místní biskupy značné autority nad diecézním liturgickým životem až do takové míry, že vnikají do nejmenších detailů tím, že definují, které rozvrhy mší mohou být vytištěny ve farních sděleních.
Ironií je, že
tak arogantní mikromanažment se nebezpečně blíží podkopávání učení o biskupské autoritě, které stanovila samotná rada
Traditionis Custodes i arcibiskup Roche, kteří vlastní učení, podle jejich slov, hájí.
Kromě ironií v tomto konkrétním ohni je však třeba doufat, že takové dění neposkvrní jeden z velkých úspěchů Druhého vatikánského koncilu. Proto, aby pomohli novému progresivnímu katolickému ultramontanismu, když ho nedokázali přesvědčit, rozhodli se nyní použít zaťatou pěst.
Překlad: Vladimír Repka, 18.2.2022
201146S p1t6l66nedl0mh ·
Převzato z
FC - Vladimíra Repky,
článek ze 18. 2. 2022 naleznete
zde.
Poznámka::
Montanismus, montanisté
- heretické hnutí poloviny 2. století, rozšířené především v Malé Asii a severní Africe. Zakladatelem byl Montanus, kterého v jeho činnosti podporovaly dvě ženy - Maximilla a Priscilla. V hnutí se kladl důraz mj. na přísnou askezi, extatické a prorocké projevy a hnutí bylo v opozici ke vznikající hierarchické církevní struktuře. Tímto heretickým hnutím byl ovlivněn Tertulián († cca 220).
(
https://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=149)
