Zamyšlení nad evangeliem 7. neděle v mezidobí- cyklus C
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zase vám.“ (Lk 6,27-38)
Ježíšovo poselství nepodléhá přirozeným reakcím lidského srdce: odpovědět nepřátelům nenávistí.
Existují situace, kdy nám připadají Ježíšova slova jako nereálná. V roce 1994 bylo odhaleno průzkumem veřejného mínění v Sarajevu, že skutečné smíření mezi muslimy, Srby a Chorvaty bude trvat přinejmenším jednu celou generaci. Aby došlo k pozitivnějším vztahům mezi lidmi v bývalé Jugoslávii, musí tedy jedna generace lidí vymřít. Podobně jsou na tom kmeny a národy v Africe, např. ve Rwandě a také na území bývalého SSSR, např. v Čečensku. Křivdy a bezpráví jsou tak veliké, že mluvit lidem o lásce k nepřátelům, kteří je vyhnali ze země, obrali o všechno, způsobili smrt blízkých, by asi způsobilo, že hlasatel evangelia by mohl mít velké obtíže ze strany postižených. V roce 1994 vyšla zpráva, že ze Sarajeva bylo násilím vyhnáno 350 tisíc katolíků. Na rwandsko – zairských hranicích žijí v desetitisících bezdomovci, kteří byli násilím vyhnáni. A do této negativně – emotivní skutečnosti zní Ježíšovo poselství: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí, žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.“ Je to vůbec možné?
Ježíšovo poselství nepodléhá přirozeným reakcím lidského srdce: odpovědět nenávistí a zlem vůči viníkům. Ježíšova nauka je skutečně odlišná od běžného lidského uvažování. Konkrétně to znamená: dobro se nedá zastavit ani před realitou špatných činů. Křesťan napodobuje božské jednání. Ježíš sám nepronesl ani jedno zlé slovo vůči těm, kteří ho odsoudili a pak ukřižovali. Křesťané tedy mají být jiní v reakcích na tvrdou realitu zla.
Je nutno odlišit v požadavcích Ježíše citovou a volní stránku u toho, kdo usiluje o lásku k nepřátelům. Milovat nepřátele neznamená zapomenout a jednat tak, jako by se nic nestalo, dokonce jako by se neměl požadovat trest za spáchané násilí či zločiny. Láska k nepřátelům neznamená pozitivní emotivní ladění k násilníkům. Láska k nepřátelům neznamená nebránit se.
Světový katechismus katolické církve dokonce říká v čl. 2265, že obrana není jen právem, ale i závažnou povinností pro ty, kteří jsou odpovědni za život druhých, za společné dobro rodinné nebo občanské. Láska k nepřátelům se projevuje dobrým jednáním, je-li nepřítel v nouzi a potřebuje pomoc. Tato pomoc může být velmi rozmanitá a stává se projevem odpuštění. Proč však máme milovat nepřátele? Proč nám Ježíš tuto povinnost ukládá?
U Boha je láska silnější než zlo ve světě. Bůh miluje i špatně jednající lidi, jsou to jeho děti. Když křesťan miluje své nepřátele, svědčí tím o Boží lásce, která je větší než lidské zlo, hřích. Láska je silnější než hřích a smrt. O tom svědčí i řada prvních křesťanských mučedníků, kteří umírali se slovy odpuštění vůči svým mučitelům – jako náš Pán.
Jsme si všichni vědomi toho, že se snadno o tomto Ježíšově příkazu poučuje, mohli bychom se ale obávat našeho selhání. Proto se i v modlitbě „Otče náš“pravidelně a denně modlíme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Dostali jsme od Pána nesnadný úkol, pro některé naše současníky je to úkol dlouhodobý. Odpuštění je forma Božího jednání. Proto i my žijeme v důvěře, že Pán jako soudce nás bude posuzovat s velkým pochopením a odpouštějící láskou. Boží láska vůči nepřátelům se stává velkou útěchou pro okamžik naší smrti.
Výchova k odpuštění a smíření mladých lidí je nanejvýš aktuální. Pokud chceme vytvořit civilizaci lásky, nikoli smrti, pak výchova ke smíření je nutná. Smíření se učíme nejdříve v rodině, pak i mimo ni. Je nutno se bránit přijetí mentality z různých filmů, kdy msta je vlastně projevem hrdinství. V mnoha národech panuje mínění, podle kterého krevní msta není zločinem. Tento způsob myšlení zjevně odporuje chování v demokratickém státě, ale tabetickým křesťanským požadavkům.
Ve chvílích touhy po odplatě bychom si měli připomenout Ježíšova slova: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“
