Kdo potkal P. Władysława Bukowińského nebo četl jeho „Dopisy“ a „Vzpomínky
z Kazachstánu“, neměl pochybnost, že beatifikace tohoto kněze byla jenom otázkou
času. Jeho duchovní postoj vyzařoval do okolí a nepřestává imponovat ani dnes.
Nejdůležitější slovo
„Velikost P. Władysława Bukowińského
spočívala především v tom, že podobně jako
veliký patriarcha Abrahám svěřil celý
svůj život Prozřetelnosti,“ řekl během pohřební
mše svaté kardinál Karol Wojtyła.
Tehdejší metropolita krakovský znal osobně
P. Władysława a obdivoval na něm „hlubokou
víru, moudré slovo a neochvějnou
důvěru v Boží moc“. Ten poslední rys se
stal hlavním ukazatelem duchovní velikosti
P. Bukowińského, slovo „Prozřetelnost“
zase výrazem, který se nejčastěji objevuje
v jeho korespondenci.
To z ní se dozvídáme, že P. Władysław
viděl díla Boží Prozřetelnosti ve všem,
dokonce i v prožívaném pronásledování
a nespravedlnostech. Domníval se, že
když Bůh ty těžké situace v jeho životě
dopouští, tak ony mají hluboký smysl. Je
zapotřebí jejich významu rozumět, je třeba
„jenom“ je pokorně přijmout a v těch
podmínkách pracovat pro Boží království.
Během cesty na desetileté vyhnanství plný
důvěry psal: „Teď jedeme do Kyjeva a potom
jistě ještě mnohem víc dál na východ.
Tam na východě je moje životní budoucnost.
Z vůle Boží Prozřetelnosti. Abych ji
řádně naplnil.“
„Životní budoucnost“ P. Bukowińského
mnohokrát zaskočila, byla totiž psána
Božím prstem a ne jeho, ale jak opakoval
– „tak je to jistě nejlepší“. Rok před svou
smrtí, kdy mu zdravotní stav nedovoloval
vydat se na misijní cestu do hloubi Kazachstánu,
P. Władysław přiznal: „To není má
vůle, ale vůle Prozřetelnosti – je sladké jí
naprosto důvěřovat. A dokonce to v takovém
případě není těžké, protože břemeno
je lehké a jařmo sladké.“
Zmužilost den co den
P. Bukowiński trpělivě a beze slova postěžování
snášel utrpení. Ve vězeních i v sovětských
lágrech strávil více než 13 let,
o hladu, v zimě, v těžké fyzické práci,
v nemoci a ponižování, a nejenom že se
nedal zlomit, ale také imponoval přátelům
v nouzi svým duchovním postojem.
Franciszek Kaszyński, který byl na jedné
cele s P. Władysławem, vzpomíná: „Byl silný
mráz (-35 °C), strašně nás bolely nohy.
Nikdy jsem neviděl, že by P. Bukowiński
byl smutný nebo si stěžoval na situaci, v jaké
se octl. Vždycky měl pozitivní, klidný
pohled na skutečnost.“ Z úst kněze – což
zdůrazňují svědkové – nikdy nevypadlo ani
jedno nepěkné slovo vůči pronásledovatelům.
Zajímalo ho především, jak dobývat
z lidí dobro, a ne jak zdůraznit zlo. Modlil
se také za obrácení Ruska. „Domnívám
se,“ přiznal po letech, „že jsem se nikdy
nenechal otrávit jedem nenávisti a že láska
k nepřátelům nebyla jen pěkná teorie
v mém životě na Východě.“
Statečnosti si vyžadovalo také plnění
kněžské služby v podmínkách proticírkevního
pronásledování v republikách Sovětského
svazu. I zde příklad kněze formoval
věřící. S. M. Klara Teresa Bitz připomíná
dramatickou situaci, kdy příslušníci milice
vytáhli z domu P. Bukowińského, který se
v ten den připravoval s věřícími na mši svatou.
Žena takto podává zprávu o dalších
událostech: „Když odešli, P. Bukowiński
přišel k nám a řekl: »Nesmím sloužit mši
svatou a mám vám přikázat, abyste se rozešli.
Ale přesto budu sloužit. Kdo chce
odejít, ať jde, kdo chce zůstat, ať zůstane.«
Nikdo neodešel. Když se kněz nebál, tak
jsme se ani my nebáli.“
Dobrý pastýř
P. Bukowiński si s překážkami a s obtížemi
dokázal poradit nejenom nezlomným
duchem, ale i dvěma – jak je označoval –
„léky“: trpělivostí a důvěrou. Nehledal také
jinou životní cestu. Byl naprosto přesvědčený,
že Bůh ví, co je pro něho nejlepší, a že
když někdy dělá něco prostřednictvím ateistů,
ukazuje mu místo a způsob, kterým má
naplnit kněžské poslání. Takto vysvětloval
blízkému řeholníkovi: „V celé úplnosti doceňuji
dobré srdce milovaného Otce, s jakým
mi radí snadnější život. Zdá se mi, že
se nemýlím, že Boží vůlí pro mne je život
ne lehčí, ale obtížnější, kdo ví, zda ne taktěžký, jaký jsem nedávno prožil. Dal bych
si i já líbit určité ulehčení v životě, kdyby
nebylo potřeb fidelských [tj. věřících], extrémně
velikých.“
P. Władysław ostatně považoval odříkání
za věc pro kněze úplně normální.
Když v roce 2001 v Astaně (Kazachstán)
Jan Pavel II. světil seminář a diecézní centrum
pojmenované po P. Bukowińském, připomenul
slova blahoslaveného o tom, že
kněz musí být připraven se nešetřit, a je-li to třeba – dát i život za Kristův ovčín.
V dopisech přátelům kněžím apoštol Kazachstánu
psal: „Vznešený pojem dobrého
pastýře je prakticky nerozlučně spojen
s obětí a s utrpením »za svoje ovce«.
(…) Právě my (kněží) máme jít životem
cestou »těsnou a strmou« a svítit dobrým
příkladem všem, co »jsou v tom domě«,
a nepřímo i v zemi.“
„Nejsem sám“
Milostí kněžského povolání P. Bukowińského
bylo i to, že ačkoliv žil den co den
vzdálený od vlasti a od společenství kněží,
necítil se osamocený. Těšil se z korespondence
s blízkými a chtěl ji, ale nezpůsobovala
to, že ho osamocenost netrápila.
Vysvětloval spřáteleným manželům: „Jako
Vy, milí Wackovi, nejste sami, protože žijete
spolu, tak ani já nejsem samotný, poněvadž
– když užiju slov sv. Pavla – »nežiji
už já, ale žije ve mně Kristus« – můj Božský
Mistr a můj Spasitel, který mě navštěvuje
ve Svatém přijímání.“ Z Eucharistie
P. Władysław čerpal sílu realizovat životní
misi. Mše svaté sloužil také v táborech
a ve vězeních, i když tak riskoval vlastní život.
O jeho radikalismu a úctě k Eucharistii
svědčí fakt, že byl schopný vypít Krev
Kristovu včetně vši, která spadla z pryčny
do kalichu, aby nezmarnil ani kapku Spasitelovy
Krve. Dennodenně se odevzdával
do Boží Prozřetelnosti v modlitbě a do
ochrany Matky Boží. Nebylo náhodou, že
zemřel s růžencem v ruce.
Ideál „maličkosti“
Těžká práce pastýře duší vzdáleného
od vlasti, bez věhlasu a ocenění, vyžadovala
od kněze, jemuž předpovídali skvělou
kariéru v církvi, nejenom velikou lásku
k jemu svěřeným ovečkám, ale také
pokoru. A té se, jak přiznal, musel učit:
„Tenkrát (v mládí) jsem se do určité míry
domníval, že to já prokazuji Bohu milost,a nyní bez přehnaných iluzí týkajících se
vlastní osoby vidím, jak velikou milost mi
Bůh prokázal a nadále prokazuje. To se
týká i toho, že jsem tady. (…) Ano. Mám
za co děkovat Prozřetelnosti!“ V podobném
duchu psal P. Antonínu Chomickému:
„V posledním dopise jsi mi přál veliké
pocty (…). Pocty nejenom proto, že jsou
nereálné, ale byly by dokonce děsivé (…).
Víc mě přitahuje ideál maličkosti než to,
co mě v životě minulo a k čemu jsem přinejmenším
nedorostl.“
Ten ideál se projevoval rovněž v asketickém
a skromném životě P. Bukowińského.
Nehledal pohodlí a neshromažďoval
materiální věci. Celý jeho majetek představovaly
knihy a malý kufřík, ve kterém přechovával
liturgické náčiní. Kromě tohoto
vlastnictví si ponechával prakticky jenom
věci potřebné k životu a o zbytek se dělil
s potřebnými. Případ farnice Františky
Balické, které P. Władysław předal celou
sbírku ze mše svaté „na mléko pro dítě“,
nebyl ojedinělý. Jeho dobrota a štědrost
byla totiž všeobecně známá mezi věřícími
v Kazachstánu. Pomáhal lidem bez ohledu
na jejich náboženství, kulturu, národnost
nebo světový názor. „Jeho svědectví
se jeví jako přehojnost činů milosrdenství
pro duši i tělo,“ shrnul působení kněze papež
František.
Apoštolova radost
Svědkové uvádějí, že P. Bukowiński si
nejenom nestěžoval na těžké podmínky
života a pastýřské práce, ale přijímal je
s radostí. Samotný pobyt v Karagandě nazval
v jednom z dopisů „milostí převyšující
všechny nejsmělejší představy, a dokonce
i touhy“. Mnohokrát zdůrazňoval, jak
je Bohu vděčný za svou životní cestu, a že
by ji neměnil za žádnou jinou. „Daleko od
rodných končin,“ psal, „nejsem ani trochu
zarmoucený a vůbec se nepovažuji za nějakou
oběť osudu. Úplně naopak, děkuji
Bohu za všechno. Myslím, že po celou tu
dlouholetou dobu života jsem vždycky byl
a jsem dosud správným člověkem na správném
místě.“ Za duchovní závěť blahoslaveného
kněze Władysława Bukowińského
je možné považovat slova: „Abychom
do konce poctivě plnili vůli Prozřetelnosti
v přesvědčení, že to je v našem životě nejlepší
a nejvíce hodno touhy.“
Z Miłujcie sie! 5/2016 přeložila -vv
Vyšlo v časopise Světlo 25. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK