Rozhovor s liturgistem Štefanem Fábrym o požehnávání lidí i věcí, ale také o tom, jak „správně zlikvidovat“ požehnané předměty
„
Když kněz požehnává růženec, ve skutečnosti vyprošuje požehnání pro ty, kdo se ho modlí. Když požehnává auto, neznamená to, že by se ono stalo amuletem, že by obsáhlo nějakou nadpřirozenou schopnost, ale v modlitbě požehnání kněz prosí za ty, kteří auto používají,“ říká liturgista Štefan Fábry.
V rozhovoru přibližuje, co je vlastně požehnání, na čem závisí jeho účinek, zda má větší váhu požehnání biskupa než kněze i kdy může požehnávat laik. Vysvětluje, jak uchovávat požehnané předměty i co s nimi dělat, pokud již neslouží svému účelu.
Vzpomíná, že se setkal i s tím, že někteří mají dokonce problém zlikvidovat Katolické noviny, které se jim doma hromadí. „
Přece nebudou mýt okna s fotkou Svatého Otce nebo loupat brambory na „Božské srdce“. Tehdy jsem si uvědomil, že pokud má někdo úzkostlivější svědomí, opravdu může mít i takovou potíž," říká v rozhovoru Štefan Fábry.
V čem spočívá význam požehnání?
V první řadě bychom měli rozumět tomu, co vlastně znamená výraz požehnání. Tímto slovem, které původně není naše, překládáme nejčastěji latinské slovo
benedictio. Jsem však přesvědčen o tom, že takový překlad je velmi zúžený a často i nepřesný.
Latinské
benedicere doslova znamená
dobrořečit, tedy nejen „
vyprosovat dobro“, ale také
velebit, slavit, vzdávat díky. Je to ekvivalent řeckého
eulogein, hebrejského
barek, které byly do církevně-slovanského jazyka překládány jako
blagosloviti.
Může mít překlad slova vliv na to, čím je vlastně pro věřící požehnání?
Slovo požehnávat ve významu, v jakém bylo převzato do češtiny, souvisí s německým
segnen a latinským
signare. Znamená označit něco nebo někoho nějakým znakem, obyčejně křížem, což byl průvodní znak udělování požehnání ve vztahu k osobě nebo věci.
Výraz
benedictio je však širší a jen v kontextu s hebrejským
beraka se ukáže jeho skutečný význam. Toto hebrejské slovo znamená dar, čímž se naznačuje oboustranný vztah: dárce a obdarovaný. Bůh je pramenem všech dobrých darů a milostí a člověk příjemce Bohu dobrořečí, zvelebuje ho, chválí a slaví, ale i vyprošuje Boží dary.
Podstata požehnání tedy nespočívá v tom, že vyprošujeme dobro pro nějakou osobu nebo označujeme znakem kříže nějaký předmět, ale že vzdáváme Bohu vděk?
Každé požehnání je duchovní skutečností, která v první řadě vyjadřuje dobrořečení, velebení Boha, dárce všech dobrých darů, a zároveň je spojeno s modlitbou, prosbou o jeho posilu, ochranu, dary potřebné pro zbožný život. Požehnání je tedy modlitbou, mostem mezi Bohem a člověkem. Nejdokonalejším požehnáním je osoba Ježíše Krista, o kterém svatý Pavel napsal, že „
v něm nás Bůh požehnal veškerým nebeským duchovním požehnáním“ (Ef 1, 3).
Je důležité poznamenat, že
„požehnanými“ se nestávají věci, ale lidé. Přijímatelem duchovních darů, tedy Boží milosti, je vždy jen člověk. Pokud kněz požehnává růženec, ve skutečnosti vyprošuje požehnání pro ty, kdo se ho modlí. Když požehnává auto, neznamená to, že by se ono stalo „amuletem“, že by obsáhlo nějakou nadpřirozenou schopnost, ale v modlitbě požehnání kněz prosí za ty, kteří auto používají.
Stejně tak je nesprávné mluvit o „požehnávání domů“, protože příjemcem požehnání není stavba, ale rodina, která v ní bydlí. V Benedikcionálu najdeme obřad „
Každoročné požehnání rodin v jejich domech“. To je to, co u nás nesprávně nazýváme „
požehnání domů“.
A co tedy znamená, že je věc požehnaná? Známe přece požehnanou vodu, požehnaný kříž...
Hovoříme-li o požehnání věcí, naznačujeme tím dvě skutečnosti.
Za prvé, jde o vynětí věci z profánního používání a její „zasvěcení“ pro Boha. Například požehnání liturgického roucha naznačuje, že tento oděv se bude používat jen při bohoslužbě a na nic jiného. Požehnání nějakého místa, hřbitova nebo parcely, na které má být postaven kostel, znamená, že na tomto místě se už nebude konat nic jiného, než pohřbít těla lidí nebo v chrámu slavit liturgie. Analogicky můžeme mluvit i o jiných věcech.
Za druhé, požehnáním získali věci novou orientaci, zprostředkovaly nový pohled na Boha, tvůrce všech věcí.
Pokud bychom chápali požehnanou věc jako magický předmět, dehonestovali bychom vládu Boha nad věcmi i osobami a přímluvu Církve i jednotlivce jejím jménem.
Jaký je však rozdíl například mezi tím, když máme doma požehnanou hromniční svíci nebo nějaký talisman na ochranu? Nebo mezi nošením škapulíře a kamínků štěstí?
Kdybychom věřili, že věci jsou nositely duchovních darů a samy o sobě zaručují nějaký účinek, bylo by to pohanské.
V křesťanské teologii se na rozdíl od takového vnímání spojují dvě skutečnosti. To, že i požehnání věcí je vždy zaměřeno na osoby, a to, že i věc, předmět, nám může připomínat skutečnosti, které nás posvěcují. Například znamení kříže je vyjádřením víry, pohled na něj nás přivádí k rozjímání o Kristově utrpení, růženec je pomůcka při modlitbě, škapulař je symbolem duchovního oděvu, kterým se zahalujeme, svíce je symbolem Krista, který o sobě řekl, že je světlem světa.
Liturgie je spojena s gesty, postoji těla, rukou, hlavy, ale i s mnoha symboly, předměty, které nejsou „zázračné“, i když jsou požehnané, ale poukazují na duchovno.
Duchovní užitek tedy nepochází přímo z těchto předmětů.
Vychází z úmyslu a modlitby Církve. A především z pravé víry těch, kteří tyto předměty používají. V tomto je rozdíl mezi svátostmi, které působí samým jejich vykonáním, a takzvanými svátostinami, mezi které požehnání zařazujeme.
Čili účinek požehnání závisí na tom, jak velká je víra toho, kdo požehnání přijímá?
Účinek požehnání pramení z modlitby Církve, avšak je zčásti závislý na osobní zbožnosti vysluhovatele. On je přece přednášetelem modlitby a na jeho osobní dispozici závisí, nakolik bude taková modlitba milá Bohu.
Nebál bych se zde použít také analogii se slovem „orodování“. Nemusíme ho používat jen ve vztahu ke svatým, ale ke každému, kdo vyprošuje Boží požehnání. A
síla orodování, přímluvy, je tím větší, čím více je s Bohem spojen ten, kdo se modlí (oroduje, přimlouvá).
Přijímatel požehnání musí být rovněž duchovně disponován pro přijetí Božích darů. Obrazně bychom mohli říci, že Bůh nikomu nic nevnucuje násilím. Nabízí a dává tomu, kdo je ochoten přijmout. A ano, víra je velmi potřebná. Sám Ježíš při mnoha uzdraveních nemocných zdůraznil: „
Tvá víra tě uzdravila“ (Lk 17, 19 nebo Mk 5, 34).
U svátostí to takhle nefunguje?
Je velmi důležité uvědomit si rozdíl mezi svátostmi a požehnáními. Svátosti jsou oficiální úkony Církve, které zprostředkují Boží milost, Boží dary. Působí samým jejich vykonáním, vysloužením, a to silou Ježíše Krista, neboť on je ustanovil a on v nich působí. Církev již dávno potvrdila, že
účinek svátostí není závislý na osobní svatosti jejich vysluhovatele. Je však třeba zdůraznit, že svátosti lze přijmout pouze ve víře. Ta „otevírá dveře“ jejich působení.
Svátostiny, požehnání, jen doprovázejí přijímání svátostí a jejich účinek je dán modlitbou Církve. Mohli bychom říci, že jsou modlitbou, kterou Církev přednáší Bohu.
V praxi se setkáváme s různými pojmenováními: požehnání, posvěcení, vysvěcení. Jaký je mezi těmito výrazy rozdíl?
Co se týče pojmů, v Římském misálu najdeme několik důležitých výrazů.
Vysvěcení (lat.
ordinatio) se týká přijetí svátosti posvátného stavu, a to jak u biskupa, kněze, tak i diakona.
Zasvěcení (lat.
consecratio) se týká životního stavu trvalého panenství (zasvěcení panen).
Posvěcení (lat.
dedicatio) používáme ve spojitosti s kostelem a oltářem.
Požehnání (lat.
benedictio) se týká nejvyšších mnišských představených, opatů a opatek.
Tento čtvrtý pojem zároveň vyjadřuje i udělování svátostin, proto hovoříme o požehnání dětí, manželů, nemocných a podobně. Zároveň by se těmto pojmům dalo vyjádřit i přijetí ministérií, tedy ustanovení akolytů, lektorů a katechetů. Přijetí této služby je totiž spojeno s modlitbou požehnání, kterou přednáší biskup.
Zmínil jste, že posvěcení se používá ve spojitosti s kostelem a oltářem. Čili když slyšíme o požehnání kostela či oltáře, je to nesprávné vyjádření?
Rozlišujeme posvěcení a požehnání kostela a oltáře. Posvěcení vyjadřuje trvalé zasvěcení. Požehnání kostela a oltáře zase poukazuje na dočasné, přechodné určení ke slavení Eucharistie, například pokud ke slavení mší svatých slouží nějaký dočasný prostor nebo kostel menšího významu, kaple. Oltář, který není trvalý a pevný, má být alespoň požehnaný.
Může se požehnat cokoli a kdokoli?
Pokud jde o osoby, je možné požehnat všechny lidi, protože Církev chce všem zpřístupnit prostředky spásy.
Pokud jde o věci, na prvním místě by měly být požehnávány ty, které souvisejí se svátostmi. Mnohé svátostiny jakoby byly doplňkem svátostí, je to vidět v doprovodných obřadech jejich vysluhování. Jsou v jejich službě, neboť připravují člověka k jejich přijetí, ale také pomáhají šíření milosti prostřednictvím viditelných znaků.
Například křtu předchází požehnání křestní vody, křtitelnice, olejů katechumenů i chrizmy. Předem požehnaný olej se používá i při vysluhování svátosti biřmování, pomazání nemocných, svátosti posvátného stavu. Svátost manželství je například doprovázena požehnáním prstenů (u nás někdy i kříže, na který manželé skládají manželskou přísahu), Eucharistie je slavena v požehnaném prostoru, s požehnanými liturgickými nádobami či rouchy.
Požehnání takto buď připravují k přijetí milosti, nebo uzpůsobují ke spolupráci s ní. A tak se prostřednictvím svátostí a svátostin posvěcují Boží milostí téměř všechny události a významné mezníky života člověka.
Na jaká požehnání byste zaměřili pozornost, která nejsou možná až tak známá?
Určitě je zajímavé požehnání, které doprovází člověka v některých jeho životních situacích, například požehnání nemocných, požehnání ženy před porodem, požehnání starých lidí nebo požehnání manželů při výročí přijetí svátosti manželství.
Má-li věřící o požehnání zájem, má o to požádat svého kněze?
Kněží požehnávají své věřící v závěru každé mše svaté. Na to se možná trochu zapomíná, neboť nám zevšednělo, vnímáme ho jako součást závěrečného obřadu mše svaté. Ale v principu je to silná prosba adresovaná Bohu, aby naplnil svou milostí ty, kdo se sešli na slavení Eucharistie nebo jiné liturgie. Je to zpečetění duchovních darů přijatých během slavení.
Kromě požehnání, která souvisejí s vysluhováním svátostí, jsou i jiná, která se tradičně spojují s jistými svátky během roku a tehdy se i udělují. Zmíněné požehnání rodin v domácnostech se u nás koná v období Zjevení Páně, v jiných zemích ve Velikonočním období, požehnání hrdla na liturgickou památku svatého Blažeje, svící na Hromnice. Požehnání nové úrody se koná přirozeně v té části roku, kdy dozraje.
Pokud jde o požehnání devocionálií, tedy předmětů určených k náboženským cílům, o to můžeme požádat kdykoli.
Církev zná i požehnání budov, které je spojeno s jejich postavením, například požehnání nové školy, nemocnice, úřadu, pracovních prostředků, domu. Opět však připomínám, že adresátem požehnání jsou lidé, kteří v těchto budovách pracují, bydlí nebo využívají jejich prostory.
Jak se projevuje síla požehnání? Když si dáme požehnat dům, je to záruka toho, že se nám tam bude dobře bydlet, a když si ho nedáme, může se nám špatně vést?
Můžeme mluvit o tom, že požehnání domu vyjadřuje prosbu o sílu, zdraví a další Boží dary, které jsou potřebné pro klidný a radostný život těch, kdo v něm bydlí. Avšak nelze říci, že když o požehnání nepožádáme, onemocníme nebo určitě zažijeme něco špatného.
Požehnání je posilou, vyjádřením vztahu s Bohem, a to je zárukou toho, že například nemoc lépe a snadněji zvládneme, přijmeme, než kdybychom na všechno „zůstali sami“.
Požehnávat může nejen kněz, ale také laik. V jakých případech?
Jelikož požehnání (svátostiny) jsou úředním působením Církve, Církev má právo rozhodovat i o jejich vysluhovateli. Katechismus Katolické církve říká, že
svátostiny pocházejí z křestního kněžství. Tedy každý pokřtěný je povolán, aby byl požehnáním a aby požehnával. Proto laici mohou udělovat některá požehnání. Čím více se požehnání týká ekleziálního a svátostného života, tím více se jeho udělování vyhrazuje vysvěceným služebníkům – biskupům, kněžím nebo jáhnům.
Není-li přítomen klerik, mohou akolyté, lektoři a jiní laici na základě křestního kněžství a s pověřením ordináře předsedat těm slavením, která jsou sestavena pro ně a která výslovně dovolují příslušné směrnice. Například požehnání rodiny v domácnosti může vykonat i otec nebo matka, jak jsme k tomu i v tomto roce vyzvali věřící, když kněží, vzhledem k pandemii, uznali za vhodné nenavštěvovat domácnosti.
Má požehnání jinou váhu, když ho uděluje kněz nebo biskup?
Jde-li o požehnání osob vnímané jako prosebná modlitba, obecně věříme, že
modlitba biskupa (papeže) má větší váhu než modlitba kněze, právě pro jeho spojení s Církví a s plnější účastí na Kristově kněžství.
Používání devocionálií je však spojeno s možností
získat odpustky. A tady je třeba rozlišovat. Pokud někdo předmět požehnaný papežem nebo biskupem nábožně používá v den slavnosti svatých Petra a Pavla, může získat úplné (plnomocné) odpustky. Pokud jde o předměty požehnané knězem nebo jáhnem, jejich nábožné používání je spojeno s možností získat částečné odpustky.
Někdy můžeme v kostelech vidět, že když kněz například požehnává vodu, věřící se při tom přežehnají. Má to tak být? Není to „chyba“?
Takové jednání bych nepovažoval za chybu, ale viděl bych tu stejnou analogii. Při vyslovování jména Nejsvětější Trojice, jména Ježíše Krista, Panny Marie nebo světce, na jehož počest se slaví mše, děláme při liturgii úklon hlavy. Je to gesto vyjádření úcty.
Někteří věřící se spontánně přežehnají, když kněz požehnává vodu nebo jiné předměty a činí znamení kříže. Lze v tom vidět náznak přijetí požehnání, vyjádření toho, že udělované požehnání je určeno jim.
Není nutné takové gesto dělat, ale pokud ho někdo dělá - vidíme to zvláště u starší generace -, neodsuzoval bych ho.
Jak pečovat o požehnané předměty?
Tato otázka je pro mnohé problematická. Obecně řekněme, že požehnané věci máme mít v úctě, zejména pokud jde o náboženské symboly nebo obrazy.
Co to konkrétně znamená?
Mít v úctě požehnaný předmět znamená to, že jej uchováváme na důstojném, vhodném místě, používáme ho jen k tomu, k čemu byl určen, a chráníme ho před znehodnocením.
Zajímavá poznámka je uvedena v
Enchiridionu odpustků, který pro jejich získání uvádí, že požehnaný předmět určený k náboženským účelům se má používat zbožně, nábožně. To by zajisté mohlo znamenat, že takový předmět používáme při modlitbě (pokud jde například o knihy nebo růženec) nebo k rozjímání, k prohloubení víry nebo naší odevzdanosti Bohu (pokud jde o kříž, obrazy, sochy, medailony a podobně).
A když už neslouží svému účelu, jak je zlikvidovat, například adventní věnec či požehnanou vodu?
Pokud již neslouží tomu, k čemu byly určeny, je třeba je zničit tak, aby nedošlo k jejich zneuctění. Když se dají spálit, je třeba je spálit, když ne, tak uložit do požehnané země, například na hřbitov. Požehnanou nebo křestní vodu vylít na místo, po kterém se nechodí. Ve starých kostelích se často nacházelo takzvané sakrárium, otvor v podlaze poblíž oltáře, do kterého se vylévala požehnaná voda, aby vsákla do země pod chrámem.
Jako pikanterii k tomuto tématu zmíním jednu paní, která mi nedávno řekla, že odhlásila Katolické noviny, protože neví, co s nimi. Má jich doma obrovskou spoustu a překáží. Vtipně jsem poznamenal, že jestli nemyje okna. Do novin také může loupat brambory nebo něco zabalit. Vždyť nejde přece o modlitební knihu nebo Písmo svaté. I kvalita tisku a použitého papíru nasvědčuje, že noviny mají jen krátkodobý informativní charakter.
A zamlouvalo se té paní takové řešení jejího problému?
Ona mi na to odpověděla, že to takhle nejde, vždyť na každé straně je nějaký svatý obraz. Přece nebude mýt okna s fotkou Svatého Otce nebo loupat brambory na „Božské srdce“. Tehdy jsem si uvědomil, že má-li někdo úzkostlivější svědomí, opravdu může mít i takovou těžkost.
Osobně však nevidím problém s tím, aby byly i Katolické noviny nebo náboženské knihy předány do sběru papíru a použity k recyklaci. V současnosti takto kněží předávají do prodejen Spolku svatého Vojtěcha staré misály. (pozn: od 1. 1. 2022 používají na Slovensku nové misály)
Má použití požehnané vody účinky exorcismu? Může se požehnat příbytek, pokud se v něm dějí zvláštní věci, případně pokropit vodou osoby, které se trápí v těžkostech?
Použití požehnané vody je symbolem očištění a připomenutím křtu. Doprovází i požehnání budov, místností a naznačuje prosbu o to, aby Bůh nedovolil působit zlému duchu na těchto místech.
Obřad exorcismu se koná jen ve spojitosti s lidmi, ne prostory, a je oficiální liturgií, kterou Církev prosí o to, aby osoby, které jsou ovládány zlým duchem, byly osvobozeny zpod jeho vlivu, posíleny na duchovní cestě a aby otevřely svá srdce k přijetí Boží milosti.
Součástí obřadu exorcismu je také požehnání vody a soli. Při požehnání vody zazní prosba: „
Ať je všechno, co tato voda pokropí na místech, kde přebývají věřící, osvobozena od škody, ať tam nesídlí zlý duch, ať zmizí nástrahy skrytého nepřítele.“
Exorcismy v jednoduché formě, takzvané menší exorcismy, jsou součástí křestního obřadu, přesněji katechumenátu, tedy období přípravy na křest.
Proč požehnáváme jídlo? Je v tom záměr jídlo exorcizovat, aby nám neuškodilo?
Obsahem modlitby nad jídlem je především vyjádření díků Bohu za dary, které nám ve své štědrosti dal. Určitě nemůžeme říci, že cílem modlitby je to, aby nám například zkažené jídlo neuškodilo. Ačkoli nemůžeme popřít, že Ježíš i toto uvádí jako projev úplné odevzdanosti jemu, když říká: „
A ty, kdo uvěří, budou doprovázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět zlé duchy… a pokud něco smrtonosného vypijí, neuškodí jim“ (Mk 16 , 17–18).
Oslavu Boha a jeho chválu vyjadřují i požehnání ostatních věcí, které člověk přijímá. V církevní tradici známe požehnání léčivých bylin na slavnost Nanebevzetí Panny Marie, požehnání vína na svátek svatého Jana, požehnání velikonočních pokrmů, ale i oliv, oleje, medu, jak to zmiňuje svatý Hypolit Římský.
Podobně to platí i u ostatních předmětů: požehnání vozidla nemá za cíl zajistit to, aby se nezkazilo, požehnání domu nepřináší to, aby neprotekla střecha, požehnání obchodu nesměřuje k tomu, aby byly dobré tržby.
Mluvili jsme o požehnaných předmětech, o požehnání osob, ale může být požehnaný Bůh? V nejnovějším vydání Římského misálu bylo totiž svolání „Zvelebený Bůh navěky“ nahrazeno slovy „Požehnaný Bůh navěky“.
Právě v této vaší otázce se ukazuje to, co jsem řekl na začátku, že latinské slovo
benedicere je širší než slovo požehnávat. Vzhledem k etymologii slova požehnávat já osobně tuto změnu nepovažuji za šťastnou a myslím si, že není správná.
Slovo „požehnat“ v jeho původním významu (z německého
segnen) znamená poznačit osobu nebo věc znakem kříže, zasvětit ji Bohu a přitom prosit o Boží přízeň (v germánských a severských jazycích najdeme množství obměn tohoto slova, například:
segnon ve staré saštině,
zegenen v holandštině,
segnian ve staré angličtině). Všechna tato slova souvisí s latinským pojmem
signum, což znamená znamení, znak, ve slovesném tvaru
signo, signare, které vyjadřuje označit něco nějakým znakem.
V takovém kontextu určitě člověk nepožehnává Boha a ani Bůh sám není požehnaný (
signare).
Jaký by tedy měl být přesnější slovenský překlad?
Latinský výraz „
Benedictus (es,) Deus“ je vhodnější přeložit slovy "
Si zvelebený, Bože“ nebo „
Dobrorečíme ti, Bože". Tím se naznačuje, že v tuto chvíli velebíme Boha, chválíme ho a děkujeme mu za dary chleba a vína, které mu obětujeme.
Pojem „
požehnaný Bůh“ by mohl být použit, ale jen ve významu, že on je blažený sám v sobě, je ten, kdo vlastní všechny dary, duchovní i hmotné. Ne však v kontextu díkůvzdávání (což nakonec znamená řecký pojem
eucharistia) za přijaté dary. Zde by bylo správnější použít slova „
jsi zvelebený, chválený; jsi ten, kterému dobrořečíme“.
Při přijetí obětních darů a jejich předložení Bohu totiž nejde o vyjádření toho, že Bůh je blažený sám v sobě, ale o díkůvzdávání, které mu přináší Církev.
Proto i mnohé jiné slovenské texty správně překládají slovo
benedictus pojmem (z)velebený. Je tomu tak v liturgii hodin, v křestních obřadech, v obřadu pomazání nemocných i v textech Písma svatého.
Jana Zlatohlávková
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 3. 2. 2022 naleznete
zde
S tématem souvisí:
SÍLA ŽEHNÁNÍ 1 (Kněžské požehnání...)
https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=sila-zehnani-1-knezske-pozehnani&cisloclanku=2014010029
SÍLA ŽEHNÁNÍ 2 (žehnání laiky, rodičovské požehnání...)
https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=sila-zehnani-2-zehnani-laiky-rodicovske-pozehnani&cisloclanku=2014010050
