Proč nám skrze média vlivní lidé a významné instituce vzkazují, že je tradiční rodina nežádoucí
přežitek? To zkoumá v novém románu
Holky z nezisku spisovatel Martin Nezval a Markus
Cohen. Aby mohl hrdina knihy zůstat otcem, musí vzdorovat moci, kterou nad jeho životem mají
neziskové organizace, směrnice Evropské unie i globální politické síly. ...
„
Pro mě je rodina věc
boží, nikoliv věcí císaře, jak se praví v bibli. Takže systém do ní nemá zasahovat,“ říká Martin
Nezval, který dílo s názvem
Holky z nezisku věnoval s nadsázkou Georgi Sorosovi.
I TA NEJLEPŠÍ MATKA JE MIZERNÝ OTEC,
A I TEN NEJLEPŠÍ OTEC JE MIZERNÁ MATKA
JE NEPŘÍTEL SYSTÉMU
Text: Jana Jochová
Název vaší knihy Holky z nezisku evokuje píseň Ondřeje Hejmy Evropanka Blanka, která si dělá legraci z feministických neziskových organizací a ukazuje paralely dneška s režimem před sametovou revolucí. Bere tohle téma váš román Holky z nezisku vážněji?
Svět se zbláznil, takže ho rozhodně nesmíme brát vážně. To byste světu ublížila. Blázna taky neberete vážně. Žijeme v nejbláznivějším desetiletí, co kdy svět zažil. Absurdita a grotesknost se staly nedílnou a nerozbornou součástí života.
Jak byste stručně popsal, o čem Holky z nezisku jsou?
Holky z nezisku jsou metaforou současnosti. Tu knihu je možné chápat jako manuál, jak se sebou nenechat ze strany systému orat a zároveň si nenechat od systému přerazit páteř. Oč je tahle doba s celou svou pokrokovostí tragičtější, o to je i komičtější.
Hrdinou knihy je židovský americký hejsek Abraham z dobré rodiny, který musel opustit USA kvůli své politické nekorektnosti. V Praze se ožení, jenže při rozvodu se dostane do konfliktu s českými aktivistkami, neboť trvá na tom, že dceru bude po rozvodu vychovávat systémem střídavé péče.
U Abrahama ovšem aktivistky, na které se matka obrátila, narazí. Jeho kreativita a belmondovské komediantství je na takové úrovni, že si osvojí pokroková dobová hesla, a začne systém destruovat
jeho vlastními frázemi. U soudu, kde mu chtějí odebrat dceru, se například prohlásí za gaye. Zároveň představí svého budoucího manžela, černošského hudebníka, který je zároveň muslim.
Vzhledem k tomu, že jsou v soudní síni přítomni novináři, které zařídil pochopitelně Abraham, uvede soud ve zmatek.
Zvláště poté, kdy Abraham prohlásí: „
Mám za to, že soud nesmí rozhodovat s předsudečnou homofóbností, ani rasisticky, ani s nenávistí vůči Islámu. A pokud ano, ať to prohlásí zde, před očima tisku.“ Pochopitelně tím soud zcela vykolejí. Zvláště, když Abraham veřejně přednese svou vizi, že bude dceru vychovávat s Hasanem v duchu evropských hodnot. Vzhledem k pokračujícím intrikám obou táborů je Abraham nakonec donucen unést své vlastní dítě z dětského domova, kam ho umístil soud. Mimochodem – v EU dochází ročně v průměru ke 1 200 únosům
dětí vlastním rodičem. Policisté, kteří ho honí, sice ví, že plní nesmyslné příkazy, ale co mají dělat, když by přišli o výsluhy. Tragičnost i komičnost je přítomna v každém momentě.
A katarze? Že lidé, a zvláště pak rodiče, se musí domluvit, jinak je systém zničí. Systém je totiž mnohem drsnější než si dovede většina lidí představit. Nějaký Franz Kafka o tom hodně věděl. Proto se systému nejvíc bojí ti, kdo ho sami představují. A tím jsem i vysvětlil, proč se o tomhle románu nikdy nedozvíte z mainstreamových medií.
Co byste chtěl, aby si čtenáři z románu odnesli?
Román má smysl jen tehdy, pokud odhalí neznámou stránku naší existence.
A co nového román Holky z nezisku odhaluje?
Nového nic. Jen připomíná to, co lidstvo zapomnělo a na co by si mělo co nejrychleji vzpomenout. V Bibli je psáno:
Co je císařovo císaři, co je božího Bohu. A pro mě je rodina věc boží, do které nemá systém zasahovat, pokud se v ní neděje něco extrémního. V tomto smyslu
chybí systému pokora, přičemž si přisvojuje právo rozhodovat o věcech, kterým nemůže nikdy plně porozumět. Systém je nastaven diskriminačně a v rozporu s právy dětí i otců.
Máte na mysli slova bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu a místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové, která považuje za chybu, že o rodinných záležitostech nerozhoduje více mužů. Podle Wagnerové ženy zejména v rodinných záležitostech mohou sklouznout do sentimentálnosti. Otcové se cítí ukřivdění a zhrzení tím, že jejich případy dostávají do rukou
jenom ženy. Mají pocit, že jim soudkyně nerozumí. Podobný názor má i ústavní soudkyně Kateřina
Šimáčková.
Tahle slova považuji za obrovskou sebereflexi české justice, nicméně v nižších patrech tahle sebereflexe rozhodně není samozřejmostí. Systém je velmi shovívavý k otcům, kteří se vzdají podstatné části svých rodičovských práv a souhlasí s tím, že dítě bude po rozvodu svěřeno do výchovy matky. Takovým otcům vyměří často systém povinnost platit výživné jen na samé spodní hranici.
Problém ovšem nastává, když otec usiluje o své právo vychovávat dítě rovnoměrně s matkou, respektive se snaží hájit ústavně zaručené právo dítěte na výchovu od obou rodičů. Pakliže matka z nějakého iracionálního důvodu nesouhlasí se střídavou péčí, nastává mazec, kdy otec je sofistikovaně dehonestován, přičemž se rozhodně nedá mluvit o rovnosti pohlaví.
Systému nápadně často nedochází – a čest výjimkám -, že i ta nejlepší matka je mizerný otec, a i ten nejlepší otec je mizerná matka. Dítě zkrátka potřebuje oba rodiče. A když už oba rodiče selhali,
a fakticky zradili jistoty svých dětí, je střídavá péče to nejlepší ze všech špatných řešení.“
A vás by bavilo se jako dítě neustále stěhovat s batůžkem na zádech?
Ten batůžek na zádech je to nejmizernější klišé, které odpůrci střídavé výchovy používají. Já sám jsem střídavou péči zažil, když ještě nic takového v zákoně nebylo. Prostě jsme se tak s bratrem
jako děti rozhodly, a rodiče byli alespoň v tomhle natolik vyspělí, že nám v tom nebránili. A tak jsme zažily nepodmíněnou lásku mámy, která rozvíjí empatii, i podmíněnou lásku otce, která nutí
chápat určitý řád. Z praxe vím, že pokud jsou oba rodiče dostatečně lidsky vyspělí, děti se střídavou péčí nemají problém.
Ale naopak mají velký problém, pokud se matka v rámci rozvodu snaží rozbíjet obraz otce a otec obraz matky.
Myslíte, že rodina přežije tohle století?
Rodina byla první. Teprve později přišly státy.
Každá diktatura se snažila rodinu rozbít. Brala ji jako svou největší konkurenci. Bolševici chtěli po Velké říjnové revoluci rodinu zrušit, a to s tím, že děti patří státu, tedy je má vychovávat stát. Nacisté s jejich lebensborny měli také zvláštní vztah k rodině. Rodiny měly být líhní, jejíž povinností je produkovat vojáky pro říši. Ideálně čtyři vojáky na rodinu.
Diktaturám se rodinu zničit nepodařilo. A
dnes se o to pokouší globální svět. Má to logiku.
Když je člověk sám, je v krizi plně závislý na systému, nemá se o koho opřít. A s takovým člověkem se pak lépe manipuluje. Stejně tak ho snadněji přestěhujete, pokud se vám pracovně hodí jinde.
Proto ta snaha zglajchšaltovat rodinu, kdy smyslem rodiny prý už není rodit děti. Nedávno jsem
šel kolem jakési demonstrace, kde nějaká žena pronesla větu, která mě zaujala: „Děti přece
nejsou domácí mazlíčci, aby je stát přiděloval rodinám nového typu.“
Co říkáte snahám, které chtějí umožnit jednopohlavním párům adoptovat děti?
Z uměleckého světa, v němž jsem se dřív díky otci od dětství pohyboval – otec byl ředitelem
divadla – jsem znal dost gayů i leseb. Byli to přátelé, jejichž orientace byla známá, avšak neznám jediný případ, že by touto svou orientací někoho obtěžovali. A to ani společensky, ani nijak jinak. Pokud tito muži měli z někdejšího manželství děti, tak se o ně starali, i když s nimi nežili. Zároveň věděli, že dítě potřebuje otce i matku. I když žili v jednopohlavním páru, nebrali nemožnost adoptovat dítě jako diskriminaci. Ale jak říkám, šlo o velmi kultivované jedince, kteří ve svém oboru něco dokázali, a kteří si byli vědomi složitosti života, tedy i nutnosti ženského a mužského prvku ve výchově. Mám za to, že ani dnes by nešli do žádného rozjařeného průvodu. A pokud vím, tak ani dnes nepodepisují žádné aktivistické petice.
Zdroj: příloha emailu Jany Jochové - Aliance pro rodinu
Rozhovor vyšel v časopisu Naše Rodina
Více o knize, možnost objednání např. na:
https://www.kosmas.cz/knihy/290561/holky-z-nezisku/
