Kde je tvoje hromnička? Leží zaprášená někde v nejvzdálenějších koutech skříně? Nebo ji už prostě nemáš? Protože máte na střeše hromosvod, dobrý zámek na dveřích, a protože je to „trapné“…?
2. únor je ten nejlepší den, abychom se vrátili ke světlu hromničky.
Tato jedinečná svíčka je s námi v nejdůležitějších chvílích našeho života. Poprvé se objevuje při křtu, podruhé ji máme zapálenou při prvním svatém přijímání, je s námi i v den naší svatby a nakonec nás její záře doprovází do věčnosti.
Ale světlo, kterým nás hojně obdarovává, by nás mělo doprovázet i tehdy, když se „blíží hromy a blesky“. A to nejen ty fyzické přicházející z nebe, ale i tehdy, když se doma rozbouří situace, kdy začnou vítězit špatné emoce a když se lidé začnou na sebe dívat jako vlci.
Zářivé světlo vycházející z hromničky chrání nejen před vnějšími nebezpečími, která na nás číhají ve tmě, ale také před těmi, která jsme si sami vypěstovali.
Proto je třeba sáhnout po hromničce, kdy je vytí vlka ještě sotva slyšitelné. Není třeba čekat, až nás obklíčí celá smečka, zejména proto, že predátoři, kteří nás ohrožují, jsou rok od roku chytřejší a jejich jednání je stále dokonalejší.
Hromničku však nesmíme považovat amulet, talisman, díky kterému jsme v bezpečí a naše přání se plní. Takhle to zcela jistě nefunguje! Vždyť hromnička je znakem plného křesťanského života naší vroucí víry. Její záře nám připomíná, že „Bůh je s námi“. Při pohledu na svíci však děkujme Stvořiteli především za dar ochrany Panny Marie, pod jejíž plášť se můžeme utíkat každý den.
Hromnička postavená v okně také symbolizuje svět, který se bohužel před našima očima stává minulostí. Svět, ve kterém víra v Boží Prozřetelnost, která bdí nad člověkem, nebyla považována za „středověkou pověru“ a láska k
Bohorodičce naplňovala katolická srdce.
Svět, ve kterém se čas měřil podle liturgického kalendáře a rytmus každodenního života určovaly po sobě následující svátky a liturgické vzpomínky. Je to svět, kde první pozdravy jsou jako Kristovo vyznání: „Buď pochválen…“
Určitě tu a tam existují kousky tohoto světa, jako souostroví uprostřed oceánských vod. Nejde však o to, abychom tyto „staré zvyky“ pouze udržovali. Je třeba, aby svět o nich slyšel, viděl je a obdivoval. Nesmíme totiž držet „světlo pod měřicí“.
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
