Mše svatá

Předobrazy a odkaz Pána




V tomto článku se budeme zabývat biblickými základy oběti mše svaté. K tomu je potřeba říci nejprve krátkou definici mše svaté: Mše svatá je nekrvavým svátostným zpřítomněním oběti Ježíše Krista na kříži, kterou přinesl jednou provždy jako věčný Syn Otci z poslušné lásky, aby nás, hříšné lidi, znovu smířil s Bohem.

Už ve Starém zákoně nacházíme předobrazy pro oběť mše svaté. Ábel přinášel Pánu oběť ze svého stáda ovcí a „tu Hospodin příznivě přijal Ábela a jeho obětní dar“ (Gn 4,4). Ábel měl oproti Kainovi čisté smýšlení, což je základem při každé oběti. Je důležité, abychom v lásce uznali absolutní svrchovanost Boha a zcela se jemu darovali tím, že odložíme svoji svévoli. Jemu vděčíme za všechno, bez něho nejsme ničím. Bůh je čisté dobro a čistá láska. Melchizedech, kněz Nejvyššího Boha (Gn 14,18;Ž 110,4) přináší jako obětní dary chléb a víno (Žid 5–7). Souvislost se mší svatou je zřejmá: obětní dary chleba a vína se promění v Ježíšovo Tělo a Krev. Abrahám je připraven přinést jako oběť svého jediného syna Izáka, čemuž ale Bůh zabrání (Gn 22). Bůh sám uskuteční tento skutek lásky ve svém jediném Synu Ježíši Kristu (Jan 3,16), aby nás osvobodil z našich hříchů.

Před svátkem Paschy porážejí Židé obětní beránky na upomínku osvobození z egyptského otroctví. Beránek Paschy musí být bezvadný. On dává svůj život za vysvobození lidu a stává se tak předobrazem Ježíše Krista, který byl ukřižován v hodině porážky velikonočního beránka a odevzdal svůj život za vykoupení lidstva. V knize Leviticus sděluje Pán Bůh Mojžíšovi předpisy pro přinášenou oběť, to je starozákonní kněžství a bohoslužba (Lv 1–8). Prorok Malachiáš prorokuje z příkazu Božího nikdy nekončící, čistou oběť (Mal 1,10n), která nachází své naplnění v Kristově oběti kříže a v mešní oběti. Jenom on je schopen jako věčný Syn se dokonale vydat Otci v Duchu Svatém, protože Bůh je Láska (1 Jan 4,8.16). Oběť kříže nachází svoje věčné pokračování v nebi a je založena ve věčné trojjediné božské lásce. Zjevení Janovo píše o zabitém beránkovi (Zj 5), což se vztahuje na Ježíše Krista, Beránka Božího a jeho oběť na kříži.

Ježíš sám zvěstuje stále znovu své utrpení, svoji smrt a své zmrtvýchvstání (srov. Lk 9,22–27; Mt 20,17–19) jako oběť za mnohé na odpuštění hříchů (Mk 10,45). K tomu přijdeme ještě podrobněji. Příklad pro mši svatou v Novém zákoně nacházímenacházíme v zázračném rozmnožení chlebů (Mt 14,15–21; 15,32–38).

Nikdo, kdo k Ježíši přistoupí s upřímným srdcem a lítostí nad svými hříchy, nebude odmítnut. Ve své eucharistické řeči (Jan 6,48nn) označuje Ježíš sebe jako Chléb života, jehož požívání přináší věčný život: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,54) Tato Ježíšova slova vyzývají a vyžadují absolutní víru. Ježíš plní svůj slib daný při Poslední večeři, na kříži a ve mši svaté.

V dosud uvedených svědectvích Písma stojí oběť ve středu jako Bohem přinesený dar s čistou láskou. Z lidské strany si musíme všimnout, že tento dar dáváme nazpět z darů, které jsme přijali z jeho dobroty už předtím, přičemž nám překáží naše pýcha a tvrdost. Malé děti to mají jednodušší. Ty připravují s radostí svým rodičům malé dárky, které vybírají z věcí, jež dostaly od svých rodičů. Ve mši svaté přináší kněz, Církev a věřící Ježíše Krista Otci v Duchu Svatém jako živou oběť lásky. Na rozdíl od oběti na kříži, ke které se vztahuje každá mešní oběť, je toto odevzdání nekrvavé. Kristus je obětním darem, obětujícím knězem – zastoupeným jemu zasvěceným knězem – a obětním oltářem (srov. Žid 7–9). Proto se naše oltáře slavnostně posvěcují a stále uctívají kadidlem při mších svatých.

Při mších svatých je mnoho podobností v obřadu s židovským chrámovým kultem. Roztržením chrámové opony, zahalující to nejsvětější, při Ježíšově smrti (Mt 27,51) přechází židovská bohoslužba v chrámu do oběti Ježíše Krista na kříži a při mši svaté. V modlitbě hodin (v breviáři), která je zaměřena ke mši svaté, se modlíme starozákonní žalmy jako apoštolové v chrámu jeruzalémském, dříve než byl zničen Římany. Místa v Písmu svatém u Pavla (Řím 1,25), která se vyjadřují proti kultu, se vztahují na pohanskou modloslužbu.

Nyní se budeme zabývat ještě blíže dobrovolnou obětí Ježíše Krista na kříži, která se zpřítomňuje ve mši svaté. „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal.“ (Jan 10,17) Ježíš tedy není nechtěnou obětí velekněží a Římanů.

Ještě v Olivové zahradě padli pochopové k zemi, když jim Ježíš řekl: „Já jsem to.“ (Jan 18,6) „Já jsem to“ je překladem Božího jména Jahve, které Ježíš jako pravý Bůh, který je jedno s Otcem (Jan 10,30), právem použil. Ježíš umírá dobrovolně z lásky, jako smírná oběť za naše hříchy (Řím 5,8; 1 Kor 15,3). Bůh tímto smířil svět se sebou ve svém Synu Ježíši Kristu z čisté lásky (2 Kor 5,19): Kristus bere všechny tresty za hříchy lidí na sebe svojí smrtí na kříži jako zástupce lidského pokolení. Tady se zjevuje nekonečná láska a milosrdenství Trojjediného Boha.

Oběť Ježíše Krista na kříži se zpřítomňuje ve svatém proměňování: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ (Lk 22,19) „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi za vás prolévané.“ (Lk 22,20) Další biblická podání slov proměňování najdeme u Mt 26,26–28; Mk 14,22–24; 1 Kor 11,23–25. Tato souhlasí s malými nepodstatnými odchylkami také se slovy proměňování, používanými v různých ritech. V Boží věčnosti se spojují vtělení jeho věčného božského Syna Ježíše Krista s jeho vydáním při poslední večeři, při jeho oběti na kříži a při mši svaté. Tato oběť pokračuje jako věčné obětování Syna Otci v Duchu Svatém a spočívá ve věčné lásce Boží, jak už bylo shora uvedeno. Do tohoto věčného života jsme byli přijati my, hříšní lidé, skrze Trojjediného Boha jako jeho děti ve křtu. Tím jsme byli postaveni do situace, že se můžeme s užitkem zúčastnit mše svaté, která je zpřítomněním oběti Ježíše Krista. Po dobré svaté zpovědi můžeme dokonce přijímat Ježíše Krista v proměněné Hostii s jeho Tělem a Krví, v jeho božství a lidství do svého srdce, jako záruku věčného života. Když máme nekonečného Boha, máme všechno! Za to mu chceme poděkovat:

„Děkuji Ti, Pane Ježíši Kriste, že jsi za mě umřel. Prosím, ať se tvá krev a tvé utrpení u mne neztratí. Amen.“

Z Der Fels 11/2016 přeložil -mp- (Redakčně upraveno)

„Jahve řekl Kainovi: „Proč jsi rozjitřený a proč se tvá tvář zkormoutila? Jsi-li dobře naladěn, což nepozdvihneš hlavu? Nejsi-li však dobře naladěn, nestojí u tvých dveří hřích jako skrčené zvíře, které po tobě prahne; budeš je umět zkrotit?“ (Gn 4,6–7) Kain ale neposlouchá hlasu Božího a zabíjí svého bezbranného bratra Abela. Oběť Ábelova ukazuje na oběť Ježíšovu na kříži a na pronásledování bezbranných křesťanů všech dob, zvláště pak v současnosti.

Bůh nechce žádné lidské oběti. V této scéně je zobrazeno 5. přikázání: „Nezabiješ.“ Izrael nezná žádné lidské oběti, zatímco všechny národy okolo Izraele přinášely svým božstvím lidské oběti. Oběť Bohočlověka Ježíše Krista, který se stal obětí života krutým mučením a vraždou od svých bližních, stala se obětí života za všechny lidi a tato oběť se podle jeho vůle proměnila v nekrvavou oběť Církve ve mši svaté.




Vyšlo v časopise Světlo 24. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK