Zamyšlení nad evangeliem 4. neděle v mezidobí- cyklus C
Ježíš promluvil v synagóze: „Dnes se naplnilo Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?“ Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady, ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ Dále řekl: „Amen, pravým vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónu. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“
Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál. (Lk 4,21-30)
Když otevřeme noviny nebo časopisy, upoutají nás nadpisy článků. Podle nich se zaměřujeme na obsah. To ví už každé dítě, které chodí do školy, že nadpis je velmi důležitý.
Jaký nadpis po vyslechnutí Božího slova dnešní neděle dáme my své úvaze? Myslím, že bychom se shodli na tomto nadpisu: BŮH STAVÍ ČLOVĚKA PŘED ROZHODNUTÍ.
Každý člověk, který je Bohem stvořen, je povolán, aby splnil určitý úkol. Musíme se pro něj svobodně rozhodnout. Někoho Bůh volá a pověřuje úkolem otce, matky, vychovatele. Někdo je vedoucí, někdo je podřízený. Tam, kde stojíme a co děláme, to je vůle Boží. Jde jen o to, abychom ji přijali a vzorně plnili. Tak to můžeme vidět a vnímat i v dnešní bohoslužbě slova. Mluví se zde o Božím povolání, poslání a jeho plnění. Kdo je povolán, aby ve světě hlásal Boží slovo, je vybrán mezi ostatními lidmi, je posvěcen k této službě, je zasvěcen Bohu. Takový člověk bývá v okamžiku plnění úkolu sám. Sám mezi lidmi, i když je s ním Bůh. Musí proto počítat s odporem. A to i s odporem ve vlastním nitru.
Viděli jsme proroka Jeremiáše. Zalekl se úkolu, zalekl se překážek a odporu. A ještě více se zalekl možnosti vyhnout se volání Božímu. V hodině svého povolání je Jeremiáš mladý. Bůh z něho udělá bronzovou zeď, bude bořit a stavět. Narazí na silný odpor. Má však jednu jistotu, že poslání splní. Protože Bůh řekl Jeremiášovi: „Jsem s tebou.“ Proto se Jeremiáš rozhodl pro Boha.
Také Ježíš vystoupil s posláním, které měl od Otce. I on narazil na odpor. Přišel se svým poselstvím nevhod. Nejprve oči všech v synagoze na něho hleděly se zalíbením, divily se… jakmile začal mluvit pravdu o svém poslání, o evangeliu, došlo ke zlomu. Lidé žasnou, jsou najednou nejistí, cítí se postaveni před rozhodnutí:
„Dnes se naplnilo toto Písmo…“ to se týká právě mě. Věřit evangeliu, znamená věřit v Ježíše Krista. „Tobě máme věřit, vždyť jsi syn Josefův“? Proto uslyšeli z Ježíšových úst, jaký bude důsledek nepřijetí. Židé slovo nepřijmou a tak bude předáno pohanům. To vyvolalo hněv a nenávist až k smrti. Vlečou ho na sráz hory, aby ho srazili dolů.
Boží slovo je mocné, nedá se srazit, nedá se zamačkat ani zahodit, není spoutáno a nelze ho zničit. To platí stále až do dnes. Stále platí, že Ježíše nemůže nikdo s konečnou platností usmrtit. Můžeme ho sice odmítnout, ale pak se stane hrozná věc. On projde naším odporem, naším hněvem, v nejlepším případě naší lhostejností a bude se „ubírat dál“.
Dejme tomu, že nejsme tak zlí, abychom jej vlekli na sráz hory. Naše odmítnutí má jemnější odstín. Vymluvíme se na to, že není třeba spěchat. Jenomže to slovo zní jasně: dnes se musíš rozhodnout… Člověk se musí probudit ze sladkého spánku, kdy sní „satanův sen“. Máme se dobře, máme tolik starostí, aby nám přibývalo a narůstalo, tak proč bychom měli na sobě hned teď něco měnit?
Kdosi napsal takové vyprávění o třech ďáblových učednících. Měli jít na zem, aby se doučili. Jejich mistr satan chtěl vědět, co budou na zemi dělat. Jak budou pokoušet a ničit lidi. První z nich mu řekl: Půjdu a řeknu lidem, že Bůh neexistuje. Satan mu odpověděl? To mnohé neoklame, oni vědí, že Bůh je, i když navenek budou tvrdit opak.
Druhý učeň řekl: Půjdu a budu lidem našeptávat, že není peklo. Satan na to: Ani ty neuspěješ, protože lidé dobře vědí, že za zločiny a hříchy se přichází do pekla.
Nakonec přišel ten třetí učeň a říká: Namluvím lidem, že mají dost času. No běž, řekl mu satan, ty mnohé svedeš a zničíš jich na tisíce.
Je tomu tak, že největším nebezpečím pro člověka je mínění, že má dosti času v nejzávaznějších otázkách života. Které to jsou?
Rozejít se se zlem, přestat nenávidět, závidět, žít jen pro blaho tohoto světa.
I když dnes musíme s hrůzou konstatovat, že je mnoho i těch, kdo nevěří v Boha. Je mnoho i těch, kteří popírají peklo, i když mají víru v jakousi Nejvyšší bytost. Dnes jsme došli příliš daleko.
Dnes jsme postaveni před skutečně vážné rozhodnutí. Přijmout Boha a jeho slovo v plnosti. Nezavírat uši, ale slyšet je, nehněvat se, když nám říká pravdu o našem špatném životě. Pokorně ji uznat. Uvěřit Ježíšovu evangeliu a zatoužit po jeho království.
