V koncentračním táboře Ravensbrücku o Vánocích 1942
napsala Anna Kvapilová Ravensbrückou štědrovečerní romanci.
Světlo 51-52/2013 najdete ZDE
Na loži svém na třeťáku
protírá si Maří oči.
Jak by ji někdo volal!
Hbitě dolů z lůžka skočí.
Božínku, snad nezaspala!
Dneska musí první vstávat,
první musí do kuchyně,
oheň v kotlích rozdělávat.
Rychle klouzá do sukének.
Cosi jako stříbra znění
slyšet zvenku. Vzpomíná si,
že je Boží narození.
Měsíček jak rybí oko
oknem dovnitř nakukuje,
jak si Maří samým spěchem
čepec křivě posazuje.
A už vrzly dveře bloku.
Po sněhu, jenž měkce leží,
Maří celá udýchaná
rychle ke kuchyni běží.
Vidí dveře otevřené –
kuchyň celá světlem září –
před ní stojí řady postav.
Leknutím se chvěje Maří.
Bože, to je kaféholen –
já nešťastná! – Co teď říci? –
Tohle bude pěkný meldung! …
Váhavě se strachem v líci
klopýtá po schodech vzhůru,
vidouc se už ve štráfbloku.
Však co vidí? – Úžasem a
podivením vázne v kroku.
Ani stopy po vaření,
kotle vychladlé tu stojí
a nad nimi v rajské záři
andělíčci poletují.
Prostřed síně na jesličkách
tvář svatého Jezulátka,
vedle něho nachýlená
tiše klečí svatá matka.
Maří nechce očím věřit
hledíc na šat Marje Panny,
jak tu volně na zem splývá…
je jak její – pruhovaný.
A – nastojte! Svatý Josef,
Maria i s andělíčky,
Jezulátko na košilce –
vinkl mají politický.
Tváře všech jsou plny jasu,
oči svatým mírem svítí,
když zří na heftlinků řady,
jež se jim jdou pokloniti.
První jako vždy, je revír;
a jak u jeslí postává,
jedna z dívek ostýchavě
Matce Boží cos podává.
„Beř!“ dí tiše, klopíc oči,
líčko ruměncem jí chytá –
„je to živočišné uhlí,
věc pro lágr důležitá.“
Za ní angorazucht stojí;
a když blíže přistupuje,
jedna v řadě ze kbelíku
bílý chomáč vytahuje.
Obrací se k Ježíškovi,
jenž se na ni libě směje:
„Králíčka ti tady nesu,
vidíš, jaký líbezný je?“
Kuchařky v škrobených
čepcích,
ze šelky a z personálky
po řadě tu přistupují,
každá nese svoje dárky.
Tuřín, cibul, kousek mrkve,
potom něco pod pokličkou:
„Svatá Panno, není libo
zahřáti se polívčičkou?“
„Božínku, jen já nic nemám!“ –
ulekne se Maří naše,
a již běží uvařiti
pro Ježíška trochu kaše.
Také kantina sem spěchá
poklonit se Boží slávě.
„Máme jenom kmín a šneky,“
omlouvá se zajíkavě.
Náhle vzduchem zavonělo
čistotou a pachem mýdla.
Pradlenky tu poklekají,
přinášejí místo jídla
košilky pro Jezulátko,
zástěry a čisté šátky,
samy pěkně nažehlené
jako o veliké svátky.
Stále nové kolednice
do pětic se venku řadí.
Panna Marja usmívá se,
svatý Josef vousy hladí.
Teď přichází kunstgewerbe.
Dvě tu vystupují z řady,
Polka, Češka: „Proše paní,
více daly bychom rády,
však ta naše úřednička
nás jak ježibaba střeží;
sabotáží ze šťoteček
pár jen zrobily jsme stěží.
Popatř jenom, jaké ladné!“
K Panně Marji přiklekává,
zvířátka a medajlonky
do klína jí vysypává.
A již přikleká k ní druhá
podávajíc svoje dárky,
sladce mluví:
„Svatá Panno,
nesu slaměné sandálky
pro tebe i tvého chotě,
a ty malé pro Ježíška,
měkce se v nich bude chodit. –
A tu ještě veršů knížka.“
Náhle venku hluk se vzmáhá
až se otřásají krovy.
Panna Marja starostlivě
obrací se k Josefovi.
V tom už řady Ukrajinek
vtrhly dovnitř jedním rázem,
hlavy v šátcích zachumlané,
hlučně poklekají na zem.
„Kriste Pane, Matko Boží,
pověz, čím tě uctít máme?
Jsme tak chudé! – My ti aspoň
zatancujem, zazpíváme.“
A již ruka k boku letí,
noha ryčně o zem pleská.
Ježíšek se nahlas směje,
ručičkama v taktu tleská.
Matka Boží milostivě
všechněm svatou rukou kyne.
„Děkuji vám, moji drazí,
vidím, láska nezahyne
tam, kde Slovan nohou vkročí.
Půjdu prosit k svému Synu,
aby z vás sňal utrpení
a napravil velkou vinu.“
