Bojová umění – to není jenom sport

Východní bojová umění, to není jenom sport. Za karate, kung-fu nebo aikido se skrývá celý systém flosoficko-duchovní, který je cizí křesťanské kultuře...





Článek z časopisu Světlo 2/2013 najdete ZDE


Moderní bojová umění
Dominik Chmielewski se začal učit východním bojovým uměním ve svých 14 či 15 letech, v polovině 80. let. Nejdříve hledal možnosti, jak „se nebát na ulici“, protože byl drobný a slabý chlapec, ale po absolvování prvních tréninků usoudil, že se karate může stát jeho celým životem. Začal se věnovat i dalším bojovým uměním, zdokonaloval se také v aikido a jiu- -jitsu, trénoval u těch nejlepších polských mistrů, navázal kontakt s mistry v USA.

Rychle získal mistrovský stupeň – první dan. Snil o výchově mladých právě prostřednictvím bojových umění. Pod vlivem filmů s Brucem Lee, který se stal idolem mladých, se do Evropy dostal v 70. letech minulého století zájem o východní bojová umění. Ale příčina jejich rostoucí popularity byla víceméně pragmatická: byly to mediální zprávy o stále častějších agresivních činech.
Strach vedl ke hledání možnosti obrany před agresí. „Dnešní útočníci na ulici jsou velmi agresivní a brutální, proto také podoby sebeobrany a bojových umění, které se nacvičují, jsou rovněž velice agresivní.
Každodenní trénink, to je nácvik vydloubávání očí, lámání rukou, úderu na tepnu, škrcení, kopnutí do slabin, velmi bolestné páky – čili prostě velmi brutální a bezohledný zápas,“ líčí Chmielewski. Takový boj vyžaduje jistou fyzickou přípravu. Je zapotřebí i „duchovní trénink, při kterém si představuji, jak vydloubávám oči, lámu ruce, rvu genitálie. Techniky, které musí agresora zadržet, způsobují to, že po mnoha letech takového tréninku, nebo dokonce už i po několika letech se moje psychika mění.“ Během tréninku si cvičící musí co nejrealističtěji představit, že se nachází na bojišti, obklopený protivníky, jejichž jediným cílem je zabít ho. Taková představa může mít negativní vliv na psychiku adeptů východních bojových umění: protože jsou „zvyklí“ na agresi, vidí na ulici v každém chodci, který je míjí, potencionálního útočníka. Někteří ani nedokážou mluvit s lidmi, poněvadž každou chvíli očekávají útok.

Nejenom sport
Východní bojová umění, to není jenom sport. Za karate, kung-fu nebo aikido se skrývá celý systém filosoficko-duchovní, který je cizí křesťanské kultuře. Podle předpokladu by to měla být dynamická forma meditace. Východní mistři neznají rozdíl mezi hmotou a energií; podle nich všechno existuje díky výměně energie mezi jin a jang. Během několika tisíc let lidé Východu zaměřovali veškeré způsoby meditace na dosažení osvícení a nalezení bodu rovnováhy, ve kterém není rozdílů a protikladů a dobro i zlo jsou dvě strany jednoho celku.
„Současně začínají nabývat sil, kterými se řídí vesmír. Jsou to vlastně schopnosti, které my považujeme za paranormální, za okultistické čili tajemné moci: chůze po ostří nožů, po žhavých uhlících, ležení na rozbitém skle, bodnutí ostrými předměty, které nezanechávají na těle žádnou stopu, nemožnost odtlačit jednoho člověka dvaceti lidmi. Je to něco, co jde mimo racionální myšlení. Mistři dokážou skočit na krabičku zápalek, aniž by ji pomačkali; je to schopnost uplatnit vnitřní energii specifickým způsobem. Dokážou lámat předměty, které zjevně zlomit nejdou. Dostávají určitou moc uzdravovat.“ Lidé, kteří provozují bojová umění, se vědomě nebo nevědomě stávají rovněž vyznavači určité spirituality.
Mistr Morihei Ueshiba, tvůrce umění aikido, tímto způsobem objasňoval, v čem je jeho objev: „Aikido, které praktikuji, má místo pro každého z osmi milionů bohů tohoto světa a spolupracuje s nimi.
Nestačí uctívání relikvií a svatyně. Učiň sám sebe obrazem Buddhy. Všichni musíme být proměněni v bohy nebo ve vítězné Buddhy. Aikido je náboženství, které není náboženstvím. Zdokonaluje a doplňuje všechna náboženství. V každé chvíli a v každé době musíme sledovat božskou cestu reiki.“

Skutečné pohanství
Východní bojová umění jsou často nejpopulárnější reklamou panteistických a monistických spiritualit. Jejich cílem je dosažení absolutní sebejistoty. „Tvoje skutečná síla záleží pouze na tobě,“ tvrdil mistr karate Masutatsu Oyama. Otcové pouště zase říkali, že satanovo vítězství závisí na naší pýše: čím více sami sobě připadáme dokonalejší, tím více jsme ovládáni.
Uctívání mečů nebo portrétů mistrů, přítomné v rituále spojeném s východními bojovými uměními, se zcela jistě dá označit za modloslužebnictví, ale ještě horší je zbožštění energie zhin. Otevřenost vůči ní může u člověka způsobit vznik parapsychologických, okultistických dovedností typických pro působení démonických sil.
Dominik Chmielewski popisuje, že v důsledku východních meditací zen a jógy, které provozoval přes deset let, zažíval neočekávané útoky agrese a vzteku: „Hodně kamarádů, se kterými jsem trénoval, říkalo, že přes den jsem velmi klidným rozesmátým a ohromným mladým člověkem a kamarádem, přítelem, ale v zápase jako bych se změnil v démona. Báli se se mnou zápasit. Říkali: »Člověče, ty máš v očích něco, co dělá, že se tě bojím. Ty mě v boji zabiješ.« Samozřejmě vnitřně jsem nic necítil, ale oni to pociťovali velice výrazně – jakousi moc, která jistě nepocházela od Boha, ačkoliv jsem se denně modlil, chodil jsem do kostela a přistupoval ke svátostem. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. (Flp 3,7)“

Dominik Chmielewski byl katechetou a zároveň fanatikem karate. Každou volnou chvíli trávil na tréninku. Během devíti let získal třetí dan a stal se nejmladším technickým ředitelem v Polském svazu bojových umění v Bydhošti. Byl přesvědčen, že prostřednictvím bojového umění bude učit mládež životu. „Velice mi záleželo na vychování mladých lidí, na vedení jejich života.“
Přitom většina adeptů karate, které Chmielewski vedl, neměla vůbec žádný zájem o sebezdokonalování nebo o vzdělávání. „Mezi těmi kluky bylo opravdu málo těch, které zajímalo něco jiného než technika zabíjení. Šlo jim většinou o to, aby se naučili úspěšně se bránit na ulici, čím brutálněji, čím bezohledněji, tím lépe.“
V jisté chvíli Dominik poznal, že cesta, kterou zvolil, nikam nevede. Byl horlivým katolíkem, jel tedy do Medžugorje a svůj život svěřil Matce Boží. Pocítil tehdy jasně, že se má bojových umění vzdát, že jeho povoláním, samozřejmě, je vedení mládeže, ale ne prostřednictvím karate. Poslechl Pannu Marii, vzdal se místa instruktora a ředitele v Polském svazu bojových umění, odmítl zkoušku na čtvrtý dan, přestal se všemi tréninky a začal studovat v salesiánském semináři. Bojová umění se ukázala být „neslučitelná s duchem lásky, pokoje, milosrdenství, který vyzařuje z evangelia, vyzařuje z Ježíše“.
V Dominikovi ten starý člověk zemřel a on současně v sobě znovu objevil své povolání. Dnes je knězem. Slouží v salesiánském výchovném ústavu, „v Polsku jediném výchovném ústavu bez mříží, bez dozorců, bez psů, bez celého systému kontroly mladého člověka, kontroly, která omezuje jeho svobodu. Je to pro chlapce, kteří by jinak skončili v polepšovně, nebýt našeho zásahu.“

Kromě toho šíří pravdu o možném vzniku posedlosti praktikováním bojových umění: mluví o tom, že „člověk, jenž se řadu let věnoval energii, kterou považoval za energii kosmickou, bezosobní, je potom přesvědčen, že se ta energie mění v nějaké inteligentní bytí, od věků v ní ukryté. Dopadá to tak, že to bytí, inteligentní bytí, kontroluje už jeho rozum do té míry, že se člověk cítí zotročený nějakou cizí existencí, která je mnohem inteligentnější než on.“

Svatý Petr varuje: „V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení.“ (2 Petr 2,1–2)


Nedejme se svést naukami, které nás vzdalují od Boha.

Podle materiálu z nahrávky „Viditelné a neviditelné“ zpracoval Daniel Rucki
Z Miłujcie się 4/2012 přeložila -vv-