Děkan a první prelát Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla a bývalý dlouholetý generální vikář brněnské diecéze Mons. Jiří Mikulášek oslaví 5. února 2022 své osmdesáté narozeniny. Pamatuje na něj v modlitbě.
Při této příležitosti jsme otci Jiřímu Mikuláškovi položili několik otázek:
Otče, Jiří co považujete v současné době za nejdůležitější?
Abychom jako církev dokázali nabízet společenství církve jako domov, kde se všichni cítí být přijati.
Kdo byl pro Vás v životě největším vzorem?
Největším vzorem pro mne byl a je svatý Jan Bosko. A také několik dobrých kněží, které jsem poznal a díky kterým jsem si postupně vytvářel obraz, jak by měl kněz žít a působit. Hodně mi dal příklad otce Františka Vavříčka, ke kterému jsem byl ustanoven jako novokněz, a prožil jsem s ním v Jedovnicích pět kaplanských roků.
Na co ze svého sedmadvacetiletého působení ve funkci generálního vikáře nejčastěji vzpomínáte?
Jako generální vikář jsem byl připraven o pravidelný život s konkrétní farní rodinou. Chyběly mi zvlášť děti v náboženství a na dětských mších, a také příprava snoubenců. Rád vzpomínám na světová setkání mládeže, kterých jsem se rád zúčastňoval a kde jsem se tak trochu cítil jako jeden z nich. Protože v té době ještě nebyl v Brně pomocný biskup, uděloval jsem častěji svátost biřmování ve farnostech. Pravidelně jsem se při tom ptal biřmovanců, jakého patrona si zvolili, a proč. Většinou se otevřeli a dali před společenstvím farnosti nahlédnout do své duše. Bylo to často jejich první veřejné svědectví. Občas jsem se dozvěděl i něco nového. Jedna dívka si zvolila za patronku Veroniku, protože ráda fotí, a Veronika je patronkou fotografů. To mě nikdy nenapadlo, ale teď to šířím. Popřál jsem jí, aby Pán Ježíš vtiskl svoji tvář do její duše.
Mají to dnes mladí kněží těžší než v době Vašich začátků?
To se asi nedá srovnávat, protože jde v první řadě o tajemství, o důvěrný vztah mezi Ježíšem a tím, koho On volá. Tento vztah pokračuje i po vysvěcení, je to příběh, který se nedá vysvětlit ani pochopit světskou logikou úspěchu a kariéry. Je to opakování příběhu učedníků, kteří „opustili všechno a šli za ním“. V evangeliu můžeme číst: Ježíš na ně pohlédl s láskou a řekl jen: „Pojď za mnou“. A oni nechali všeho a šli za ním do nejistoty a do neznámé budoucnosti, protože jejich jistotou byl Pán. Důležité však je prožívat svůj kněžský život pevně zakotvený ve společenství církve, vedeném nástupci apoštolů, protože církev se svými pastýři je viditelným znamením Kristovy přítomnosti ve světě. Hodně záleží na tom, k jakému faráři přijde na začátku své kněžské dráhy a jestli najde kněžské společenství, ve kterém by našel své zázemí.
Otče Jiří, děkujeme za rozhovor.
Životopis Mons. Mgr. Jiřího Mikuláška
Jiří Mikulášek se narodil 5. února 1942 v Brně, kde také maturoval na Průmyslové škole elektrotechnické a poté byl osm let zaměstnaný jako technik v brněnské Zbrojovce. Od roku 1968 studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a v roce 1973 přijal v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla kněžské svěcení.
Jako duchovní pak působil v řadě farností brněnské diecéze (Jedovnice, Ostrov u Macochy, Blansko, Hovorany, Brno-dóm), v letech 1992 – 2019 byl jejím generálním vikářem.
V roce 1994 byl jmenován druhým prelátem Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně, v roce 2008 byl zvolen jejím děkanem a I. prelátem. V Jubilejním roce 2000 jmenoval Svatý otec Jan Pavel II. Jiřího Mikuláška "prelátem Jeho Svatosti". Při příležitost 225. výročí založení brněnské diecéze ocenil generálního vikáře brněnský biskup Vojtěch Cikrle udělením medaile sv. Petra a Pavla za obětavou kněžskou službu.
Jiří Mikulášek je také autorem řady knih - např. Kde by se vzalo to dobro? (1999), Stříbrné vteřiny (2000), Sejdeme se v nebi (2003), Přichází král (2005), Sešívané srdce (2007), Někdo tě má rád (2015) - v nichž přináší čtenářům krátké příběhy pro povzbuzení na jejich cestě k Bohu. Namluvil také dvě CD – „Všem“ a „Ke tvé chvále zpívám“, která doplňují další příběhy a malá životní ohlédnutí.
