Další z článků Karola Dučáka se zabývá otázkou, jaký postoj měla a má Katolická církev k marxistickým totalitním systémům. Zodpovídá, proč Druhý vatikánský koncil - jako takový - ateistický komunismus neodsoudil, ale jasně dokládá jeho odsouzení v dokumentech papežů, zvláště v jejich encyklikách ...
Katolická církev
během Druhého vatikánského koncilu
ateistický komunismus odsoudila!
Již velmi dlouhou dobu se s naléhavou pravidelností objevují v médiích články, věnující se militantní kritice Druhého vatikánského koncilu. V poslední době se mezi odpůrci koncilu rozpitvává mimo jiné i neúspěšný pokus části koncilních otců o odsouzení ateistického komunismu Druhým vatikánským koncilem. Třeba říci, že koncil opravdu neodsoudil ateistický komunismus. Je však nutné připomenout jednu velmi důležitou skutečnost. Návrh na odsouzení komunismu neměl většinovou podporu koncilních otců, takže se nelze divit, že nakonec nebyl akceptován. Předložilo ho – jak uvádí jeden zdroj – „
téměř čtyři sta padesát koncilních otců, tedy přibližně jedna pětina.“
(
https://www.christianitas.sk/preco-druhy-vatikansky-koncil-neodsudil-komunizmus/)
Důvodů, pro které Druhý vatikánský koncil neodsoudil ateistický komunismus, bylo více.
Především papež Jan XXIII., iniciátor Druhého vatikánského koncilu, během svého pontifikátu upustil od „zákopové války“ s ateistickým komunismem. Tento postoj měl své objektivní i subjektivní příčiny, z nichž nejdůležitější bylo úsilí papeže Jana XXIII. zajistit účast na koncilu i katolickým církevním hodnostářům ze zemí střední a východní Evropy. Navíc chtěl Jan XXIII. prostřednictvím koncilu přiblížit ke Katolické církvi i nekatolíky, především pravoslavné křesťany. Jeho záměr mít na koncilu pozorovatele z Ruské pravoslavné církve, zejména z Moskevského patriarchátu, se neobešel bez obětí ze strany Katolické církve.
Aby Jan XXIII. získal od představitelů Sovětského svazu a zemí ve sféře mocenského vlivu SSSR souhlas s přítomností představitelů Ruské pravoslavné církve a katolických biskupů ze zemí střední a východní Evropy na Druhém vatikánském koncilu, musel dělat kompromisy. Nejdůležitějším byl příslib, že koncil neodsoudí ateistický komunismus. Papež nakonec za cenu ústupků dosáhl svého cíle a na koncilu se mohli zúčastnit jak katoličtí církevní hodnostáři ze zemí střední a východní Evropy, tak i pozorovatelé z Ruské pravoslavné církve.
Právě během pontifikátu Jana XXIII. se podařilo dosáhnout pozoruhodného průlomu ve vztazích Katolické církve s křesťanským Východem. Tak jako nejednou v historii, i ve druhé polovině 20. století první iniciativa na zlepšení vzájemných vztahů mezi Římem a Konstantinopolem nevyšla od papeže, ale od ekumenického patriarchy Athenagora, „
který kondoloval při příležitosti úmrtí papeže Pia XII. a gratuloval u příležitosti zvolení Jana XXIII. v říjnu 1958. Avšak nedělo se to přímo, ale přes tiskové zprávy, které však v Římě pozorně sledovali. Ze strany Vatikánu se ledy prolomily vánočním poselstvím Jana XXIII. v prosinci 1958. V něm se nacházejí pozoruhodná vyjádření o závazku sjednocení křesťanů, přičemž zvlášť vyzdvihovány byly pravoslavné církve.“
(
https://www.postoj.sk/8918/paetdesiate-vyrocie-odvolania-exkomunikacii-z-roku-1054)
Dalším významným milníkem na cestě k „dialogu lásky“ (jak byl katolicko-pravoslavný ekumenický dialog nazván) bylo
zřízení Sekretariátu pro jednotu křesťanů dne 5. července 1960 papežem Janem XXIII. V té době se intenzivně vyměňovaly dopisy a přímá poselství, „
v prosinci 1961 i dary. Novou dimenzi kontakty nabyly ohlášením ekumenického koncilu.“
(
https://www.postoj.sk/8918/paetdesiate-vyrocie-odvolania-exkomunikacii-z-roku-1054)
Během Druhého vatikánského koncilu, 5. ledna 1964, došlo v Jeruzalémě k přelomové historické události:
setkali se nejvyšší představitelé západního a východního křesťanství: papež Pavel VI. a ekumenický patriarcha Athenagoras. Objetí a bratrský polibek Pavla VI. a Athenagora, především však
odvolání exkomunikací z roku 1054, k nimž došlo 7. prosince 1965 současně v Římě a Konstantinopoli, vytvořilo příznivou půdu pro zintenzivnění katolicko-pravoslavného ekumenického dialogu.
Tato návštěva papeže Pavla VI. však „měla posloužit i jako
morální podpora pro ekumenického patriarchy. V důsledku pronásledování, vyhánění a šikanování Turky se počet řeckého křesťanského obyvatelstva v někdejší Konstantinopoli snížil na několik tisíc věřících. Přežití křesťanských společenství v Istanbulu se jevilo jako ohrožené, když od první kyperské krize v roce 1964 ankarská vláda zacházela s řeckými pravoslavnými křesťany jako rukojmími dobrého chování kyperského prezidenta a zároveň arcibiskupa Makária III. vůči kyperským Turkům. Ankarská vláda preventivně nařídila odsun dvou řeckých biskupů a desítek tisíc věřících do Řecka, vyvlastňování chrámů, zakázala oficiální patriarchální týdeník
Apostolos Andreas a všechny kandidáty na kněžství, kteří nebyli tureckými státními občany, vyhnala z teologické vysoké školy na Chalki na jeden ostrov v Marmarském moři.“
(
https://svetkrestanstva.postoj.sk/25780/od-historickeho-stretnutia-pavla-vi-a-patriarchu-atenagora-uplynulo-polstorocie)
V této kritické situaci akutní existenční hrozby pro křesťany v Turecku konstantinopolský patriarcha naléhavě potřeboval morální podporu Říma a té se mu díky papežům Janu XXIII. a Pavlovi VI. také dostalo.
Papež
Jan XXIII. nehodlal odsoudit ateistický komunismus i kvůli přesvědčení, že prostřednictvím dialogu a na bázi zdůrazňování nezbytnosti lásky k bližnímu lze získávat komunisty pro katolické učení mnohem efektivněji než militantním bojem proti všem, kteří z jakýchkoli důvodů odmítají vstoupit do jedině pravé apoštolské Katolické církve. Hlásal, že
Církev musí rozlišovat mezi bludem a bloudícím, tedy je správné odsuzovat blud, ale ne bloudící. Takové je v principu poselství jeho encykliky
Pacem in terris z roku 1963.
Papež v této encyklice vycházel i ze zkušeností, nabytých během
kubánské raketové krize. Dne 15. října 1962 získali Američané důkazy o umístění sovětských raket na Kubě. Prezident J. F. Kennedy zareagoval a vyhlásil námořní blokádu. V ultimátu bylo uvedeno, že pokud Sovětský svaz nestáhne rakety z Kuby do 48 hodin, Spojené státy použijí sílu. Sovětský svaz však odmítl ustoupit a tak
se svět ocitl na pokraji jaderného konfliktu. Jelikož Kennedy věděl o sympatiích nejvyššího sovětského představitele N. S. Chruščova k papeži, rozhodl se jich využít pro záchranu světového míru. Prostřednictvím svého důvěrníka Cousinse, jehož vyslal do Říma, požádal papeže o zprostředkování. Jan XXIII. napsal naléhavé mírové poselství J. F. Kennedymu i N. S. Chruščovovi s plamennou výzvou: „
Naléhavě prosím hlavy států, aby se neuzavíraly před výkřikem lidstva: Mír, mír. Udělejte prosím vše, co je ve vaší moci, abyste zachránili mír. Takto zabráníte hrůzám války, jejíž strašné následky si neumí nikdo představit. Vyjednávejte prosím dál.
“ (citováno podle: Knopp, G.:
Vatikán – moc pápežov. Bratislava: Ikar, 2003. ISBN 80-551-0524-3, s. 128)
Úsilí papeže bylo korunováno úspěchem. 24. října přišla souhlasná odpověď od Chruščova a v neděli 28. října Chruščov ujistil Kennedyho, že rakety budou z Kuby staženy. Tím byl světový mír definitivně zachráněn. Později se sám Chruščov vyjádřil: „
To, co udělal papež pro mír, vejde do dějin.“ (citováno podle: Knopp, G.:
Vatikán – moc pápežov. Bratislava: Ikar, 2003. ISBN 80-551-0524-3, s. 130)
Právě papež Jan XXIII. přispěl významným dílem k tomu, že se konflikt, hrozící zničením lidské civilizace, skončil mírovou cestou.
Papež nabyl přesvědčení, že dialog je jediná účinná forma nastolení světového míru a odstranění existenčních hrozeb pro Katolickou církev i pro celé lidstvo. Tento poznatek ještě více utvrdil papeže v přesvědčení, že nová vatikánská
Ostpolitik (východní politika) otevírá Katolické církve velké možnosti do budoucnosti.
Podle Jana XXIII. nastala doba nezbytnosti oteplení vztahů Katolické církve s Moskvou. Jak ukázala pozdější praxe, tento proces přinesl Katolické církvi mnohá pozitiva, ale, jak to již v takových případech bohužel bývá, i mnohá negativa.
Kritici koncilu z ultrakonzervativního tábora Katolické církve obecně kritizují
Ostpolitik jako neúspěch a chybnou cestu Katolické církve. Takové jednostranné, neobjektivní hodnocení však neodpovídá skutečnosti. Pravdou je, že ta
takzvaná východní politika Vatikánu přinesla Katolické církvi nemálo negativ, avšak kritici koncilu i papeže Jana XXIII. jednostranně poukazují pouze na tato negativa. Je smutné, že „
pražsky arcibiskup kardinál Josef Beran se stal smutnou obětí vyjednávání Vatikánu s komunistickým režimem v Československu, kdy papež přistoupil na to, aby tento režimu nepohodlný hodnostář vycestoval do Říma a nesměl se už nikdy vrátit zpět. Ještě hůře dopadl maďarský kardinál-primas Jozsef Mindszenthy. Maďarská komunistická vláda souhlasila v roce 1971 s jeho odjezdem do zahraničí. Papež Pavel VI. jej roku 1973 vyzval, aby rezignoval na svou funkci ostřihomského arcibiskupa a maďarského primase, jak požadovala maďarská vláda. Když Mindszenthy odmítl, Pavel VI. mu 18. listopadu téhož roku písemně sdělil, že jej sám odvolává z úřadu.“
(
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no25/327-333.pdf)
Je taky pravdou, že Vatikán přistoupil „na požadavky komunistických režimů obsadit biskupské stolce povolnými duchovními, kteří nebudou protestovat a přizpůsobí se jejich proticírkevní politice... De Mattei to dokládá mj. i tím, že v Československu byli v roce 1973 dosazeni na biskupské stolce na základě dohody Svatého stolce a československé vlády celkem 4 členové prorežimního kněžského sdružení
Pacem in terris…
Rovněž v Maďarsku většina nově jmenovaných biskupů na základě dohody vlády s Vatikánem
pocházela z řad prorežimní organizace duchovenstva. Jen polská hierarchie pod vedením kardinála-primase Stefana Wyszyńskeho se držela jednotně a Ostpolitik vzdorovala.“
(
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no25/327-333.pdf)
Objektivní kritik koncilu však registruje nejen negativa, ale také výrazná pozitiva východní politiky Vatikánu. Právě
Jan XXIII. se stal katalyzátorem procesu zmírňování mezinárodního napětí, díky kterému pominula akutní hrozba jaderné apokalypsy. I jeho výraznou zásluhou došlo k radikální změně zahraniční politiky SSSR. Pro sovětskou politiku v éře Chruščova už nebyla nezbytnou cestou k vítězství komunismu válka a lepší mezinárodní vztahy mohly být pro Sovětský Svaz dokonce výhodou.
Zlepšování vztahů mezi Vatikánem a Sovětským svazem signalizovalo mnoho událostí. Díky němu rozhodl Chruščov, který cítil k Janu XXIII. jistou náklonnost, že po dlouholetém vězení v pracovních táborech bude propuštěn na svobodu metropolita Slipyj, hlava Řeckokatolické církve na Ukrajině, s podmínkou, že navždy opustí svou vlast. Chruščov se veřejně vyjádřil, že tento krok vykonal proto, aby udělal radost papeži Janu XXIII., o kterém se mimo jiné vyjádřil: „
Tento papež je světec.“
(citováno podle:
https://www.noveslovo.sk/node/32229)
Východní politika Vatikánu, kterou začal realizovat papež Jan XXIII., přinesla vedle negativ i mnoho pozitivního pro pronásledovanou Katolickou církev v mnoha zemích světa. Pro slovenské řeckokatolíky začala přinášet ušlechtilé ovoce již od roku 1964, kdy tehdejší československý socialistický režim podmíněně propustil do domácího vězení vladyku Vasila Hopka, pomocného prešovského biskupa. Od té doby nastalo oživení v podzemní Řeckokatolické církvi, které vyvrcholilo jejím obnovením v roce 1968.
(Srov. https://svetkrestanstva.postoj.sk/32719/od-znovuzrodenia-greckokatolickej-cirkvi-uplynulo-50-rokov)
*******************
Excelentním vykonavatelem vatikánské
Ostpolitik se stal papež Jan Pavel II. Díky ní mohl první slovanský papež v dějinách Církve již před rokem 1989 poměrně často navštěvovat Polsko a osobně přispět k pádu totalitního režimu v této zemi. Vždyť zásluhy za vznik Solidarity v roce 1980 se připisují přímo první návštěvě Jana Pavla II. v jeho vlasti v roce 1979. Vzmáhající se polský disent umožnil také aktivizaci slovenských a českých disidentů.
I v případě hodnocení východní politiky Vatikánu tedy platí, že události nelze objektivně posuzovat přes růžové, ale ani přes černé brýle. Je třeba osvobodit se od emocí a politických vlivů a historii hodnotit jen a jen na základě historických faktů. Jenže předmětem tohoto článku není rozbor východní politiky Vatikánu. Tato problematika je mimořádně komplikovaná a vyžaduje samostatný rozsáhlejší článek.
Jak vyplývá z předchozího textu, Druhý vatikánský koncil ze závažných diplomatických i jiných důvodů neodsoudil komunismus, přestože část koncilních otců vyvíjela iniciativy v tomto směru. Tato skutečnost svádí různé církevní pseudohistoriky k tvrzením, že od Druhého vatikánského koncilu se Katolická církev zřekla kritiky ateistickému komunismu, což ovšem není pravda. Je totiž třeba konstatovat, že
Katolická církev v době trvání Druhého vatikánského koncilu i po něm opakovaně odsoudila ateistický komunismus, i když se tak nestalo přímo na koncilu, ale v encyklikách papežů.
Poprvé tak učinil ještě během trvání Druhého vatikánského koncilu papež
Pavel VI. ve své encyklice
Ecclesiam suam z 6. srpna 1964. Papež v ní mimo jiné odsuzuje ideologické systémy, popírající Boha a utlačující Církev, mezi nimi zvláště ateistický komunismus. (Srov.
Ecclesiam suam, č. 104)
To znamená, že Katolická církev prostřednictvím papeže Pavla VI. během trvání Druhého vatikánského koncilu odsoudila ateistický komunismus, navazujíc tak na učení předchozích papežů. Prvním z nich byl papež
Pius IX., který 9.11.1846 v encyklice
Qui Pluribus pranýřoval myšlenky socialismu a komunismu jako zvrácené a tento postoj opakovaně prezentoval v dalších svých dokumentech, mezi nimiž je i známy
Syllabus z roku 1864.
Komunismus v marxistické podobě odsoudil i jeho nástupce
Lev XIII. v encyklikách
Quod Apostolici Muneris z roku 1878 a v sociální encyklice
Rerum Novarum z roku 1891.
I další papežové pokračovali v linii svých předchůdců.
Pius X. encyklikou
E Supremi v roce 1903 a
Pius XI. hned několika svými encyklikami. V roce 1924 encyklikou
Nostis Qua Praecipue reaguje na krvavou bolševickou revoluci v Rusku a pranýřuje nelidské pronásledování křesťanů v největší zemi světa. I v sociální encyklice
Quadragesimo Anno z roku 1931 odmítá komunistické a socialistické ekonomické teorie. O rok později v encyklice
Acerba Animi odsoudil krvavé pronásledování katolíků komunistickým režimem Mexika. A nakonec ostrou kritiku ateistického komunismu nacházíme také v jeho encyklice
Divini Redemptoris z 19. března 1937.
Pius XII., poslední předkoncilní papež, podepsal 15. července 1949 dekret Svatého oficia (předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry)
o automatické exkomunikaci všech katolíků, „
kteří jsou členy komunistických stran, dávají jim své hlasy ve volbách, šíří jejich tisk nebo jiným způsobem napomáhají k propagaci jejich ideologie. Toto opatření se týkalo pouze katolíků v tzv. svobodném světě, nikoli v zemích ovládaných komunisty, kde mnozí byli k této činnosti přinuceni hrozbami, násilím nebo dokonce nebezpečím vězeni a smrti.“
(
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no25/327-333.pdf, s. 329)
Pius XII. odsoudil komunismus také v encyklice
Ad apostolorum principis ze dne 29. června 1958. Jeho nástupce,
Jan XXIII., v dubnu 1959 potvrdil platnost dekretu ze 7. ledna 1949 o exkomunikaci katolíků kolaborujících s komunisty.
I v období po Druhém vatikánském koncilu však papežové opakovaně odsuzovali marxistický komunismus. Již zmiňovaný papež Pavel VI. ve své sociální encyklice
Octogesima adveniens, vydané 14. května 1971, upozorňuje na to, že ačkoli jsou v marxismu i umírněnější proudy, přece by bylo „
klamné a nebezpečné zapomínat pro to, jaké vnitřní pouto je v jejich základu spojuje, přijímat prvky marxistické analýzy a nebrat v úvahu jejich vztah k ideologii, podílet se na praxi třídního boje a kladně přijímat jeho marxistický výklad, a přehlížet, že tato praxe vede k násilné a totalitní společnosti.“ (
Octogesima adveniens, č. 34)
Systematicky se této problematice věnoval dnes již svatý papež
Jan Pavel II., který ve svých encyklikách opakovaně odsoudil marxistický komunismus, založený na totálním kolektivizmu. Již v sociální encyklice
Laborem exercens ze 14. září 1981 mimo jiné píše:
„
Je jasné, že když je řeč o protikladu práce a kapitálu, nejde jen o abstraktní pojmy nebo o ‘bezejmenné síly’ působící v hospodářské výrobě. Za jedním i druhým pojmem stojí živí a konkrétní lidé – na jedné straně ti, kteří vykonávají práci a nejsou majiteli výrobních prostředků, na druhé straně ti, kteří jsou podnikateli a majiteli těchto prostředků nebo jsou zástupci majitelů. Proto k tomuto obtížnému procesu od začátku patří problém vlastnictví.
Encyklika Rerum novarum o sociální otázce tento problém rovněž uvedla, když připomínala a potvrzovala nauku Církve o vlastnictví a o právu na soukromé vlastnictví, zahrnujícím i výrobní prostředky.
Totéž činí encyklika Mater et Magistra. Výše uvedená zásada, kterou tehdy církev vyhlásila a které učí i dnes, se radikálně rozchází s programem kolektivního zřízení (neboli kolektivismem), jak ho vyhlásili marxisté...“ (
Laborem exercens, č. 14)
Papež Jan Pavel II. však připomíná, že
Katolická církev neuznává absolutní práva člověka na vlastnictví. Ve své encyklice to vyjadřuje takto:
„
Křesťanská tradice nikdy nehájila toto právo jako absolutní a neporušitelnou zásadu. Naopak, vždycky je chápala v nejširší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření: právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků.“ (
Laborem exercens, č. 14)
Katolická církev přitom
uznává legitimitu nejen individuálního, ale také společenského nebo kolektivního vlastnictví. (Srov.
Quadragesimo Anno, č. 114;
Mater et Magistra, č. 103;
Laborem exercens, č. 14)
Pokud uvádíme, že Katolická církev má kritický postoj vůči ateistickému komunismu, musíme doplnit, že pod palbou kritiky papežů již od dob Lva XIII. byl a stále je také
kapitalismus. Papež Jan Pavel II. to nejednou a velmi důrazně opakoval. Ve své sociální encyklice
Sollicitudo rei socialis ze dne 30. prosince 1987 píše, že se sociální „
nauka Církve staví kriticky jak vůči liberálnímu kapitalismu, tak vůči marxistickému kolektivismu.“ (
Sollicitudo rei socialis, č. 21)
V jiné sociální encyklice
Centesimus annus, vydané 1. května 1991, Jan Pavel II. odmítl marxismus pro materialistické teorie a kritizoval zaniklé komunistické režimy za porušování lidských práv na svobodu, vlastnictví a podnikání.
Papež v encyklice mimo jiné píše:
„
V letech komunistické nadvlády a již i předtím byla… spáchána četná individuální a sociální, regionální a národní bezpráví. Nahromadilo se mnoho nenávisti a hněvu… K morální a hospodářské obnově zemí, které svrhly komunismus, je zapotřebí velkého úsilí. Dlouho byly deformovány ty nejzákladnější hospodářské vztahy. Základní ctnosti hospodářského života jako spolehlivost, poctivost a píle byly zneuctěny. Je třeba trpělivé materiální i duchovní obnovy. Národy vyčerpané dlouholetým odříkáním zároveň požadují na svých vládách hmatatelné a rychlé zvyšování blahobytu a přiměřené uspokojování oprávněných potřeb. Pád marxismu měl přirozeně dalekosáhlý dopad na rozštěpení světa na izolované a žárlivě spolu soupeřící okruhy. Jasněji poukázal na skutečnost vzájemné závislosti národů a rovněž na skutečnost, že lidská práce je od přírody určena k tomu, aby národy spojovala, nikoliv aby je rozdělovala. Mír a blaho jsou statky náležející celému lidskému pokolení. Nelze jich požívat řádně a nadlouho, pokud jsou dosaženy nebo udržovány na úkor jiných národů nebo států, pokud jsou porušována jejich práva nebo pokud se jim brání využívat zdroje blahobytu.“ (
Centesimus annus, č. 27)
A na jiných místech encykliky se píše:
„
Marxismus kritizoval kapitalistické buržoazní společnosti a vytýkal jim zpeněžování a odcizování lidské existence. Tato výtka bezesporu vychází z nesprávného a nepřesného chápání pojmu odcizení, který byl jednostranně odvozován z oblasti výrobních a vlastnických vztahů, to znamená, že mu bylo připisováno materialistické zdůvodnění. Kromě toho byla popírána oprávněnost a kladný význam tržních vztahů v jejich specifické oblasti. Proto marxismus tvrdí, že jen kolektivní společenské zřízení může toto odcizení odstranit. Historická zkušenost socialistických zemí smutným způsobem ukázala, že kolektivismus toto odcizení neodstraňuje, nýbrž ještě stupňuje, protože se v něm slučuje nedostatek nejnezbytnějších věcí a hospodářské selhání.“
(
Centesimus annus, č. 41)
„
Marxistické řešení ztroskotalo, ve světě však nadále existuje vyčleňování ze společnosti a vykořisťování, zvláště v rozvojových zemích, jakož i lidské odcizení, zvláště v průmyslových zemích; proti těmto jevům Církev důrazně pozvedá svůj hlas. Masy lidí stále ještě žijí ve velké materiální a morální bídě. Zhroucení komunistického systému jistě v mnoha zemích odstraní překážky věcného a realistického přístupu k těmto problémům, to však k jejich řešení nestačí. Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která odmítá se o těchto problémech byť i jen zmiňovat, protože se domnívá, že každý pokus vypořádat se s nimi je předem odsouzen k nezdaru, a ve slepé víře přenechá jejich řešení volnému rozvoji tržních sil.“
(
Centesimus annus, č. 42)
Nejdůležitější je, že Katolická církev během trvání Druhého vatikánského koncilu a ani po něm nezměnila svůj nesmiřitelný postoj vůči ateistickému komunismu. Principiální odmítnutí ateismu v každé formě zůstalo v Katolické církvi dodnes platné a musí zůstat platné navždy.
Dnes však Katolická církev postupuje vůči nekatolíkům s větší láskou, tolerancí a menší aroganci. Je zde však skrytá zrada. Příliš velká tolerance je na škodu.
Musíme milovat jinověrce i ateisty, snažit se vést s nimi dialog a inspirovat je ke konverzi na katolickou víru, ale nesmíme se přitom sami vzdát naší jedině pravé katolické víry. Protože pokud naši víru ztratíme, v tom případě tolerance napáchá mnohem více škody než užitku. Na to nesmíme ani na chvíli zapomenout.
Karol Dučák
