Malomocná Veronika, kterou jsme poznali v Evropě v jednom
léčebném centru a jejíž život si chceme připomenout, je jednou
z velkých nemocných a světic, jež tuto strašnou zkoušku přijaly a proměnily ji ve vzácný dar a úplnou odevzdanost.
Kdo je Veronika?
Narodila se po první světové válce na
Karibských ostrovech. Měla dva
roky, když se na jejích zádech
objevila černá skvrna. Diagnóza byla jednoznačná: malomocenství.
Pomocí šokové terapie se tato strašná skvrna rychle ztratila. Ale po třech letech se objevily další po celém těle. Její strýc
ji odvezl do Evropy na léčení.
Pro malé pětileté děvčátko to
znamená vyhnanství:
»Ten den jsem ve své duši pocítila smrt. Po celý život už jako
dospělá jsem nikdy nezažila podobné utrpení.«
Během těchto let je utrpení
neustálým průvodcem Veroničina života. Po několika vyšetřeních ji pošlou do nemocnice pro
malomocné. Tam také navštěvuje školu a je dobrou žačkou. Ve
čtrnácti letech na ní vyzkoušeli
léčebnou proceduru, na kterou
vzpomíná s hrůzou. Její tělo se
proměnilo v jedinou hnisavou
ránu. Veronika už nemá sil. Leží na smrtelné posteli. Matka si
pro ni přijíždí, aby pak nakonec
sama zemřela v Paříži.
Maminka je u ní. To je jediné, co si Veronika přála, aby se
jí vrátila radost ze života. Ale její
rány hnisají v období čtyř a půl
roku každých šest měsíců.
Náhle se dostaví zlepšení
a může dokonce studovat na
pařížské Sorbonně. Po setkání
s vědou, falešnými filosofiemi
a materialistickými ideologiemi Veronika ztratí víru a stává
se militantní ateistkou. Veronika má velkou touhu po lásce.
Navzdory tomu odmítá nabídku k sňatku, protože cítí, že lidé její žízeň po lásce nedovedou
utišit. Neúnavně hledá absolutno: buddhismus, hinduismus, islám – ale nic nedokáže nasytiti její touhu.
Ve věku 35 let cítí v srdci
neodolatelné volání, aby přistoupila ke svaté zpovědi. Hovoří o tom:
»Je to začátek velké lásky. Jak
jen jsem byla šťastná v onen den!
Nevěděla jsem, co si mám radostí počít. Začala jsem milovat tuto
velkou Lásku, která se stala vášní celého mého života.« Veronika není uzdravená od malomocenství, nikoliv, její choroba nezadržitelně postupuje.
Především proto, že je
alergická na všechny léky:»V tom spočívá tragika mého života jako malomocné: všechny léky,
které mi byly předepsány, působily stejně veliké utrpení jako samo
malomocenství.«
Proto musela mnoho času trávit v nemocnici. Veronika chápe
stále lépe, že ukřižovaný Ježíš v ní znovu trpí své utrpení. Nejdříve ztrácí prsty, později necítí absolutně nic,
ani když ruce ponoří
do vřelé vody.
»Z celého utrpení
bylo nejhorší, že jsem ztratila
zrak. Nedokážu popsat slovy,
co jsem cítila. Byly to strašné
bolesti. Myslela jsem si, že přijdu o rozum. Hlavu jsem si držela oběma rukama, strašně mě
bolela. Moje oči byly tmavočervené a tvrdé jako ze železa. Celé hrdlo bylo napuchlé. Moje lebeční kost byla jako v ohni. Ve
spáncích mi to přímo dunělo.
V očích jsem měla hrozný žár.
Bylo to strašné. Myslela jsem,
při té poslední krizi očí, po které jsem úplně oslepla, že se
v tomto utrpení a nouzi zblázním. Teď vypadám velice špatně. Jsem odpuzující, lidé se mě
bojí. Naštěstí se neprocházím
po Champs-Elysées! Všichni lidé by se mi vyhnuli.«
Padesát let života, padesát
let malomocenství získává pro
Veroniku smysl jedině skrze setkání s milosrdným Bohem. Jen
Bůh sám dokáže utišit její žízeň
po absolutnu. A Bůh k ní přišel.
Bůh si ji vyhledal, aby se s ní
mazlil, aby si z ní učinil Veroniku, která se v očích lidí stala obrazem hrůzy.
Veronika zažila Boží přítomnost ve svém životě tak silně, že
ji ani na okamžik nenapadlo dělat Bohu výčitky kvůli své chorobě – Jemu, který ji navštěvoval, aby ji utěšoval. Ona si svou
nemoc nevyhledala. Nechtěla alergii, která dělala její malomocenství ještě strašnějším.
Pokaždé, když přicházela nová krize, osvojila si Kristovu
modlitbu: Otče, je-li možné, odejmi ode mne tento kalich! Ale jako On, i ona se Otci úplně odevzdala. Veronika pociťuje utrpení, ale zároveň i nadpřirozenou
radost. Strašné utrpení – nadpřirozená radost. Aniž by zacházela do podrobností, chválila Boha za všechno, co dostala, i za
svůj život malomocné.
»Můj život byl úžasně naplněný. Ničeho nelituji. Pro mne
jsou dni příliš krátké na modlitbu. Ještě více bych chtěla zkrátit své noci. Chci to dělat především proto, abych se mohla
modlit.«
Veroničina modlitba
Pane, Ty jsi přišel, abys žádal ode mne všechno, a já jsem
Ti všechno dala.
Tak ráda jsem četla, a nyní
jsem slepá.
Milovala jsem procházky lesem, a nyní mám ochrnuté nohy.
Ráda jsem trhala květy na
ranním slunci, a už nemám ruce.
Jelikož jsem žena, milovala
jsem krásu svých vlasů, jemnost
svých prstů, půvab svého těla.
Teď jsem téměř bez vlasů, místo jemných prstů mi zůstaly jen pahýly.
Podívej se, Pane, jak
zničené je moje krásné
tělo!
Ale nevzpírám se. Děkuji Ti. Po celou věčnost Ti
budu vyjadřovat díky, protože až dnes v noci zemřu,
vím, že můj život byl úžasně naplněný. Byla jsem
obdarována mnohem více, než toužilo mé srdce,
protože jsem žila láskou.
Ó můj Otče, jak dobrý jsi byl ke své malé Veronice!
A dnes večer, moje Lásko, prosím Tě za všechny
malomocné celého světa.
Prosím Tě hlavně za ty,
kteří jsou morálním malomocenstvím zbaveni odvahy, mrzačeni a poraženi.
Miluji zvláště je a v skrytosti
se za ně obětuji, jsou mými bratry a sestrami.
Ó moje Lásko, dávám Ti své
malomocenství, aby oni už nepociťovali odpor, hořkost a chlad
svého mravního malomocenství.
Otče, jsem Tvým malým děvčátkem, veď mě za ruku, jako vede matka svoje dítě. Ponoř mě do
hloubky svého Srdce, abych tam
přebývala po celou věčnost spolu
se všemi, které miluji.
Z Víťazstvo srdca
20/2000,
přeložil -lš-