Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle v mezidobí- cyklus C
Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: „Už nemají víno.“ Ježíš ji odpověděl: „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Jeho matka řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte džbány vodou!“ Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: „Teď naberte a doneste správci svatby!“ Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, vino horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“ To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa a zdržel se tam jen několik dní. (Jan 2,1-12)
Jeden spolubratr vypravoval, jak v dětství chodíval brzo ráno - ještě za tmy - do kostela ministrovat. Ani se nebál, protože nikdo venku nebyl. Ale jednou uslyšel za sebou ve tmě kroky. Přidal do kroku a ten druhý zapospíchal také. Zřejmě chlapce ministranta znal, protože ho zavolal: “Ty, počkej, půjdeme spolu.” Šli pak až ke kostelu spolu a libovali si, že ve dvou se to jde lépe. Pak chlapec odbočil do kostela ten člověk šel dál svou cestou.
To vyprávění je obraz manželství: “Ty, počkej, půjdeme spolu, abychom se nebáli - ve dvou se to jde životem lépe.”
Někdy je ta společná cesta životem rozdělena tragicky, náhle, úmrtím. Jeden znenadání zabočí směrem k Božímu domu věčnému. Tomu partneru, co zůstane na další cestu sám, je zle, ale ví, že “nebeské je světlo krásné, - blaze tomu kdo tam vejde.”
Ale někdy se cesty lidského páru děli zbytečně, svévolně. Sedí přede mnou dva mladí manželé. Ani jedno desetiletí netrvala jejich společná cesta. Dvě zdravé čiperné děti mají, ale chtějí se rozcházet. Už je ta společná cesta životem nebaví.
A když kněz lapá po dechu, aby jim vysvětlil, o jak vzácné možnosti se tím rozchodem chtějí připravit:
o možnost jít životem ve dvou, aby žádný z nich nebyl sám na nic, co život přinese;
o možnost budovat sobě a dětem společný domov;
o možnost tvořit dětem domácí hnízdo, kde by vyrůstaly zdravě a bez neurotičnosti, v úplné a
harmonické rodině;
o možnost aspoň dodatečně se naučit spolu normálně žít, když už se to nenaučili hned po
svatbě. - “Rozluka a nové manželství, to je jako přijít o ruku a pořídit si místo ní protézu” -
slyšeli od kněze.
Jak se může něco takového, takové dobrovolné rozbití manželského spolužití přihodit?
Jak je možné, že nenasadí všemožné úsilí, aby přišli na to, čím jdou jeden druhému na nervy. Aby se zbavili té nutkavé představy, že je chytřejší tu společnou cestu rozvrátit?
“Jak je to možné, že jste takhle po letech manželství dopadli” - ptá se kněz těch dvou před sebou.
A tu manžel, který až dosud zarytě mlčel, vybuchne: “Vždyť ono to nestálo za nic už za chvíli po svatbě!”
Tohle by mělo vrtat hlavou nám všem: Dost dětí se stává sirotky pro náhlé úmrtí rodičů. Proč ještě musí být každým rokem o 42.000 dětí víc, které ztratily rodiče a domov proto, že jejich tatínek to nemohl s maminkou vydržet už za chvíli po svatbě.
Nebezpečí rozkolu je tedy skryto už v samém začátku manželského života. V čem je to nebezpečí? Při dnešní příliš krátké a plytké známosti si ti dva ukazují jen své lepší stránky. Teprv po svatbě začnou objevovat, že ten druhý není vždycky takový, jak se choval, když spolu chodili. Oba udělají brzo po svatbě zkušenost, že ten druhý už není tak miloučký, usměvavý, naladěný; že je také utahaný, unavený, mrzutý a ztrápený. Že už nešveholí stále jen slaďounce samé ano, ano, ale že si dovoluje nesouhlasit s názorem druhého, že má svůj názor.
Měl by tu začít proces manželského sžívání, záběhu, ze kterého za nějaký rok opravdu spolehlivé a pevné manželské partnerství teprve vyroste. Ale ti dva místo sžívání začnou se navzájem obžalovávat z nedostatku lásky, cítí se podvedeni, obelháni, a rozvodem si rozbíjejí rodinu.
Buď jim nikdo neřekl, nebo to nechtěli slyšet, že i v manželství má každý právo mít své vlastní mínění, a že je může svobodně povědět. Že každý má právo být unavený, onemocnět.
Měli bychom těm mladým, kteří mezi námi vyrůstají, pomáhat ze všech sil, aby nevstupovali do manželství dětinsky nedospělí. A dospělost, to je právě schopnost tolerantnosti, schopnost unést, že i druzí mají chyby, nejen já.
Měli bychom mladým pomáhat ze všech sil, aby dobu známosti nepromarnili planým mluvením o nicotnostech, ale i rozhovorem, jak si svůj společný život - do všech detailu - představují - představují. Jako první příčina rozvodů se uvádí rozdílnost povah. Co dělali, když spolu chodili, že na to nepřišli včas, než se brali.
Měli bychom ze všech sil pomáhat mladým manželstvím, aby přeměnu lásky milenecké na lásku manželskou trpělivě zvládali. Potíže by se učili řešit a neutíkali od nich hned.
Útěk od všeho nepříjemného, to je totiž vždy to nejsnadnější. To už umějí hned malé děti, když něco vyvedou. Ale není to řešení dospělého života. Tam je řešením jen pokus o nápravu vlastní povahy, pokušením jen pokus nápravu. Pokus o nápravu vlastní povahy, pokus o nápravu vztahu k druhým lidem. To není tak snadné, jako útěk; to je velká námaha. Ale vy všichni, kdo jste tou námahou prošli, kdo jste si pěkný domov na celý život pro sebe a pro děti dokázali vytvořit, vy všichni mi jistě dáte za pravdu, že takhle námaha se vyplatí, že se bohatě vyplatí.
Vyplatí a vydaří se to úsilí tam, kde mladí manželé nezapomenou pít víno ze svatby v Káně.
Když ve 4. století kázal o svatbě v Káně veliký učenec svatý Jeroným, přepočítal, kolik vína těch hebrejských šest věder obnášelo. Na naše míry by to bylo nějak 600 - 700 litrů. Po kázání za ním přišel jakýsi člověk s dotazem, kolik že bylo těch svatebčanů, co tohle víno vypili.
Jeroným mu na to řekl: “Bratře, tohle víno lásky pijí křesťanští manželé dodnes.” - kde se manželé jeden za druhého modlí, kde jdou spolu ke svaté zpovědi a k svatému přijímání, kde spolu pijí víno posvátné manželské lásky, tam zvládají manželské obtíže společně a snadněji a rozcházejí se jen tam, kde je vytvoření zbožného soužití zhola nemožné.
