Svědectví nejstarší sestry klarisky-kapucínky o jejím povolání.
Článek je z časopisu Světlo 30/2013, který najdete ZDE
Narodila jsem se 2. dubna
1925 na venkově v jižních
Čechách. Bylo nás více sourozenců. Moji dobří a zbožní rodiče nás
vedli k životu z víry. Byla jsem určena
k práci v zemědělství, měli jsme hospodářství a práce v přírodě mě těšila.
Ráda jsem se dívala na lány vlnícího se obilí, milovala jsem ticho hlubokých lesů. Naslouchala jsem šumění borovic, zpěvu
drozdů a kosů, cítila jsem tajemnou blízkost Boha – Stvořitele.
Už nevím v kolika letech,
snad též vypěstovaná četbou,
mě začala uchvacovat touha po
duchovním životě, po odříkání, po lásce
k Bohu... Ale touha po řeholním životě
to nebyla. Nikdy mě řeholní život nepřitahoval. Jako jiná děvčata chodila jsem
tancovat v domnění, že tam najdu partnera pro život a toužila jsem, aby byl též
hluboce věřící. Ale takového jsem nepotkala a zamilovat jsem se neuměla. Naše
maminka nás nikdy nenutila, jenom se za
nás modlila, abychom dobře volili... a já
jsem čekala na „toho pravého“.
Až jednou... do naší farnosti byli pozváni misionáři – františkáni. Velice mě
zaujali, jejich život mě přitahoval... cítila
jsem tajemství Bohu zasvěceného života. A tu jako by mě Pán Ježíš oslovil a říká mi: „Pojď také ty a dej mi též svůj život, též na tebe čekám, pojď!“ Byla jsem
ohromena, je to možné, že mě Pán volá? Zkoumala jsem to ještě nějakou dobu, ale bylo to silné volání. Snad mi někdo vyprosil povolání, snad maminka? To
zůstalo tajemstvím. A já jsem byla potěšena (a to říkám jen potichu – v duchu
jsem jásala: nemusím se už vdávat, vždyť
sám Pán Ježíš mi nabídl partnerství). Bylo to ohromné!
Pak ale byla starost: do které kongregace? Do nemocnice jsem nechtěla, musela bych dělat zdravotní školu (tenkrát
dva roky) a v nemocnici je to rušné. Toužila jsem po klášterní samotě. Oklikou
a jistě Božím řízením jsem se doslechla
o řádu mnišek – klarisek v Litoměřicích,
které do Prahy přivedla naše svatá AnežVše se proměnilo v radost
Svědectví nejstarší sestry klarisky-kapucínky
ka Přemyslovna, a já měla její biřmovací jméno. Rozjela jsem se do Litoměřic,
ačkoliv mě varovali, že jako dítě venkova
tu uzavřenost nevydržím. Byla jsem přijata a brzy jsem cítila, že zde je mé místo, že zde je můj apoštolát v časté modlitbě, odříkání za potřeby církve,
bolesti lidstva a všech, kdo nám
svěřují své problémy.
Je též pravda, že po nějakém
čase mě přepadl silný stesk po
volnosti v přírodě, po toulkách
lesem, musela jsem jej hluboko pohřbít, vždyť Pán si vyvolil
mne a ne já Jeho.
Po dvou letech přišlo rozpuštění klášterů, byla to zkouška věrnosti. Po různém šikanování jsme nastoupily
službu v domovech důchodců, první místo byl azyl s ležícími pacienty, nepohybliví, často proležení, s dekubity, bércovými
vředy, úplná změna života a činnosti: bylo to pro mne nesmírně těžké, ale i sem
mě postavil Pán. Vše se proměnilo v radost, zamilovala jsem si ty trpící staré lidi, stálá služba, sobota, neděle bez střídání. Dávala jsem svůj život Pánu Ježíši.
V srdci jsem měla stálé tušení, že přijde
návrat k tomu, co jsme nastoupily. A jakkoli si vážím a cením služby ošetřovatelek,
kterou jsem též sama konala 25 let, přece
ji ponechávám těm, které jsou k ní povolány. Pán si také povolává ty, které chce,
aby svůj život a svého ducha zaměřovali
stále k Němu, a skrze jejich kontemplaci dával svou milost a milosrdenství těm
druhým. Nejsme odcizeni světu, ani nás
to nečiní neužitečnými pro pozemskou
společnost. A co svět nejvíce potřebuje?
Pokání a modlitby! S přibýváním let roste
i má vděčnost k Bohu za Jeho vyvolení!
Četla jsem pěknou větu: Mladí, nebojte se stárnutí! Není to konec života, je to
pokračování a pohled do dálek...
Kéž Pán Ježíš daruje našemu společenství další povolání, vždyť dcery svaté Kláry a svaté Anežky svět potřebuje.
Vám, milí přátelé, přeji přejít přes Kalvárii za Kristem k věčné radosti a věčnému společenství s Bohem.
Sestra Františka od Pěti ran Krista Pána
