Postižené dítě?

Kdyby rodiče některých zdravých rozmazlených tyranů mohli zakusit něžnost, vděčnost, přítulnost a zářící úsměv a radost ze života oněch postižených, nakonec by jejich rodičům mohli velice, velice závidět.





Článek z časopisu Světlo 36/2012 najdete ZDE


V Německu, Rakousku a Švýcarsku získali rodiče možnost krevním testem těhotné matky zjistit, zda počaté dítě není postiženo Downovým syndromem. Dosud používané metody přinášely s sebou riziko ohrožení plodu. Toto riziko nyní odpadá. Nová metoda už neohrožuje dítě přímo, zato silně ohrožuje nepřímo, protože nepříznivě ovlivňuje lidskou mentalitu.
V Baden-Badenu si k natáčení svého šotu v jedné poradně pro těhotné vybral reportér hezkou mladou maminku ve třetím měsíci těhotenství. Řekla před kamerou, že by byla ráda, kdyby nový „test“ byl již k dispozici. Proč? „Je mnoho žen, jako jsem já, které prostě říkají: Vedu a chci vést takový a takový život. Potřebuji svou jistotu. Něco negativního, například nemocné dítě, to by se mi nehodilo. A kdyby ten test zde už byl, měly by tyto ženy jednu možnost.“
(Touto „možností“ se nerozumí nic jiného než „přerušení těhotenství“.) „Nechtějí, pokud možno, žádné postižené dítě.“ Tato sympatická žena dala přitom zcela jasně najevo, že plod, který nosí pod srdcem, pokládá nikoli za embryo, ale za skutečného člověka. Přiznala dokonce, že „zbavit“ se takovým způsobem dítěte, je vlastně druh selekce. Uznávala, že každý člověk má právo na život. Nicméně trvá také na tom, že „každý člověk má také své rozhodování, jaký život by chtěl vést. A takové právo mají i rodiče.“ Jinými slovy: Když se dítě nehodí rodičům do jejich způsobu života, dítě musí ustoupit.

Tento konkrétní příklad dokládá, že panující mentalita je mocnější než tradiční a věčně závazné mravní zákony. Většinový názor jako by omlouval a ospravedlňoval i tak hrubý zločin, jakým je vražda. Společenská konvence zcela klidně připouští, ne-li přímo požaduje usmrcení postiženého dítěte, protože dítě s tělesnou či duševní vadou se stalo společensky nežádoucí, a pokud se narodí, bude se muset celý život zodpovídat, jak to, že se narodilo, když „není normální“. Některé z těchto dětí se dokonce jednou dovědí, že za jejich narození vysoudili rodiče vysoké odškodné. Veškeré vysvětlování je sotva potěší a bude asi těžko pochopitelné i pro jejich eventuální zdravé sourozence.

Málokdo si uvědomuje, jak tato mentalita ve skutečnosti ohrožuje vůbec všechny děti, i ty, které jsou fyzicky a duševně zcela v pořádku. Postihuje je tím, že rodiče je od samého jejich početí nemilují bezvýhradně, „jako sebe samého“, milují je natolik, nakolik jim vyhovují. Je zde velká pravděpodobnost, že jejich „způsob života“ bude mít po celý život přednostní právo a povedou ho vlastně na úkor svého dítěte. A co se bude dít, když se jeho „bezvadnost“ náhle v důsledku nemoci nebo úrazu zcela změní?

Žijeme ve společnosti, která manifestačně hlásá, že bojuje proti diskriminaci. Je to úplné farizejství, protože současně praktikuje nejen diskriminaci a přímo selekci vůči těm svým členům, kterým naopak dluží mimořádnou pozornost, a to jsou děti vůbec a děti postižené zvláště. Vyhledávání postižených za účelem jejich rychlé likvidace, jak je tomu v případě tohoto testu, připomíná nechvalně známý rasismus Německé říše. Kdo však měl příležitost a zájem seznámit se s nositeli Downova syndromu, musí si položit otázku, proč je proti nim společnost tak zaujatá. Skoro to vypadá, jako by právě tyto „nežádoucí“ děti přicházely na svět proto, aby nám připomínaly onu zapomínanou a přímo potlačovanou přirozenou lidskost, která v našich srdcích rychle vysychá. Handicapované děti, které potřebují ke svému učení zvláštní pomoc, se na druhé straně samy stávají učiteli, kteří nás dokonce nesmírně zahanbují. Kdyby rodiče některých zdravých rozmazlených tyranů mohli zakusit něžnost, vděčnost, přítulnost a zářící úsměv a radost ze života oněch postižených, nakonec by jejich rodičům mohli velice, velice závidět.

Neprokazuje maličký Gigi přímo neuvěřitelný stupeň vnitřní, Bohem darované intuice dobra, štěstí a lásky, když se celý šťastný raduje z toho, jak se maminka a tatínek objímají? Tito „chudáčci“ brání svou existenci nikoliv silou svých paží, ale silou úsměvu, který na rozdíl od mnoha „zdravých“ jim zcela očividně vychází přímo ze srdce.
Bůh, který nás stvořil ke svému obrazu, je také obrazem toho, jak máme milovat: čistou a nezištnou, do krajnosti obětavou láskou. Jenom z lásky nás stvořil. Nikoho z nás nepotřebuje ke své blaženosti. S každým z nás si vlastně „přidává“ mnohem více starostí, než kolik musí věnovat rodiče postiženému dítěti, protože všichni jsme v jeho očích postiženi.
Rodiče jsou proto rodiči, aby byli obrazem Boha Otce, který dává svítit slunci na dobré i zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé. Takové dítě je vlastně darem právě proto, že je mimořádnou příležitostí k prokazování lásky. Co je to za matku, která se bojí, že bude muset vynaložit více lásky pro své dítě, protože je jiné?

Ty postižené bytosti se na rozdíl od mnoha nepostižených vyznačují tím, že nikomu neubližují, nikoho neohrožují. Potřebují od svých rodičů více péče, aby se naučily to, co potřebují stejně jako zdravé děti. Na tuto zvýšenou péči je možno se dívat jako na nežádoucí zátěž, která překáží, nebo ji také přijímat jako vzácnou příležitost prokázat svému dítěti lásku, ke které jsou vlastně svou lidskou přirozeností jako rodiče přímo disponováni, a tuto prokázanou lásku odměňuje nejen Bůh, ale již sama přirozenost. Je to projev nejen bezcitnosti, ale naprosté zabedněnosti těch, kteří by tyto zvláštní Boží posly chtěli zde na zemi přímo vyhubit jako škodnou.

Ředitelka divadla Ramba Zamba v Berlíně si neumí představit horší situaci, než kdyby tito milí, pro všechny otevření lidé měli z tohoto světa vymizet. Nikdo tak ne umí ztělesnit roli Desdemony v tragédii Othello jako Juliana Götzeová právě díky Downovu syndromu. V jedné inscenaci této scény, kde vystupují herci s trisomií 21, můžete zhlédnout zdramatizovanou alegorii, ve které „normální“ společnost je společnost úchylných a domnělí blázni jsou ti poslední normální. K „normálu“ člověka patří také úcta ke svému Stvořiteli a Pánu.
Tak mě napadlo, jak by to vypadalo, kdyby se situace obrátila, a nikoliv rodiče, ale budoucí děti by si mohly otestovat své nabízené rodiče, zda se jim budou hodit. Obávám se, že mnoho rodičů dnešního typu by se marně domáhalo nějakého potomka. Skutečný problém pro současnou společnost nepředstavuje postižená menšina, ale „zdravá“ většina, která ztratila schopnost osvědčovat základní lidské vlastnosti.

-lš-