Prosím a děkuji jsou dvě slova, která se musí každé dítě včas naučit...
Článek je z časopisu Světlo 47/2013 - najdete ZDE
Na tom, zda
a jak je umí používat, nemálo záleží, protože pak bude na dítě pohlíženo
jako na vychované nebo nevychované. Rodiče a vychovatelé proto nepochybí, když
neustále připomínají: „A jak se říká...?“
Ta dvě slovíčka znějí „prosím“ a „děkuji“.
Neexistuje věk, stav nebo postavení,
kde by byla nepotřebná nebo zbytečná. Dokud trvá naše cesta na tomto světě, existuje bezpočet situací, kdy musíme prosit, od
nejmenších denních událostí, kdy potřebujeme pomoc druhých, až po velké a nejvyšší dary, o které žádáme Boha. A vděčnost dokonce přesahuje pozemský život:
trvá až na věky.
Nyní však zjistíme, že obojí, připravenost k prosbě a k vděčnosti, není u podstatné části lidstva zrovna rozvinuté, naopak, je spíš pokřivené.
U některých lidí, s kterými se potkáme,
musíme na jedno nebo druhé slovíčko dlouho čekat. Čím to je?
Nezřídka platí přísloví: „Co se nenaučí
Honzíček, nenaučí se Honza již nikdy.“ Někomu chybí důsledná výchova a odpovídající příklad dospělých. Jiným se příliš brzy
protiví vývoj k prosící a děkující osobnosti; jejich fáze vzdoru trvá i do dospělosti,
takže může ovlivnit poměrně důležité základní postoje.
Nemálo lidí ale odhazuje jako nepotřebnou připravenost k prosbě a děkování až
v pozdějších letech. Domnívají se, že sebevědomý a cílevědomý člověk musí v boji o vlastní pozici, kariéru, majetek, úctu
a požitek odložit nepotřebné a zatěžující
zvyklosti, neboť jsou balastem a brání ve
skoku kupředu. Proč prosit, když si to mohu zařídit a splnit sám? Proč děkovat, když
to byla pro druhého čest, že pro mě mohl
něco vykonat?
Tyto dvě otázky tvoří základ morálky,
která je všeobecně rozšířená, často obviňovaná, ale přesto se jen zřídka jde k jejím
kořenům; k otázkám, které v pravdě nejsou
otázkami, ale spíše výrazem vzpoury proti
řádu světa a lidského soužití, nakonec však
proti stvoření, a tím i proti Stvořiteli. Je vidět, že ve věci „prosím a děkuji“ jde o mnohem více, než jen o to, být hodný a slušný.
Zde je ve hře to poslední.
Proto musí věřícímu na žitém pochopení „prosím“ a „děkuji“ záležet. Má je používat nejen vůči ostatním lidem, ale i vůči
Bohu samotnému, ne automaticky rutinně,
ale s vitální silou a hbitostí. Je snad náhoda, že velcí a svatí křesťané byli oproti svým
průměrným současníkům prosící a děkující, a to ne navzdory, ale pro svoji svatost?
Z tohoto pohledu přebírá pro katolíky
výchovnou úlohu mše svatá, stále centrální a nejvyšší akt církevního a křesťanského
života. Ona je dle výroku učitelského úřadu pravou obětí chvály, díků, prosby a smírnou obětí. Protestantské popírání důležitého aspektu smíření vedlo k tomu, že ji při
hlásání víry v posledních staletích bylo nutné silně vyzdvihnout a bránit. V myšlení
a zbožnosti katolíků věrných tradici stojí
proto dále v popředí, a to právem. Bylo by
to nešťastné, možná nebezpečné zkrácení, kdyby se kvůli charakteru smírné oběti
nedalo místo chvále, prosbě a díku, jež též
Boha oslavují. (Stále to dokumentují mešní intence, které kněží dostávají, že věřící
chtějí spojit svoje prosby s obětí; intence
díků dostávají zřídka...).
Jako oběť prosebná zdůrazňuje mše svatá, že vše žádáme skrze Ježíše Krista, našeho přímluvce u Otce a mnohem víc: to,
že prosíme, přinášíme Ho, Obětovaného,
ukazujeme na jeho lásku, jež vychází z jeho utrpení a smrti: „Otče, pro oběť, poslušnost a lásku tvého Syna – smiluj se nad námi
a dej nám vše, co potřebujeme v těžkostech
tohoto života a v pohledu na budoucí!“
A jako oběť díků nám ukazuje mše svatá, že naše děkování zůstane oproti našemu Stvořiteli a Spasiteli vždy nepatrné;
že právě proto potřebujeme dar díků, který je nekonečně vzácný. Sám Kristus přijímá toto poslání, když se nechává nebeskému Otci stále nově obětovat skrze ruce
církve jako jedinečná oběť zosobněná celebrujícím knězem. Zde se konečně Bohu
patřičně děkuje.
Kdo by tedy chtěl ještě popírat, že základní otázka lidské výchovy je zároveň základní otázkou křesťanského života? Mše
svatá nás vyzývá k obojímu:
Oremus – modleme se!
Gratias agamus – vzdejme díky!
Ze Schweizerisches Katholisches
Sonntagsblatt 17/2013 přeložil -tk
