Poslední věci člověka

Proč se "poslední věci člověka" nazývají poslední? Protože se jedná o konečný, vrcholný a rozhodující moment naší existence, po kterém už nebudeme čekat na žádnou další událost a žádnou změnu.





Článek z časopisu Světlo 46/2009 najdete ZDE


Závěr církevního roku nám tradičně připomíná poslední věci člověka. Je možno je shrnout do tří slov: smrt, soud, věčnost. Proč se nazývají poslední? Protože se jedná o konečný, vrcholný a rozhodující moment naší existence, po kterém už nebudeme čekat na žádnou další událost a žádnou změnu. Tato poslední rozhodující událost vyústí nakonec do jedné ze dvou nezměnitelných možností: buďto do věčného štěstí, nebo věčného neštěstí.
Pro toho, kdo naplnil svůj život láskou k Bohu a bližním, nemůže být radostnějšího pomyšlení nad pevnou naději, že po veškeré námaze, obětech a utrpení tohoto času spočine navěky v náručí nejdobrotivějšího Otce, od kterého ho už nic nemůže odloučit a který je pro něho zdrojem nikdy nekončící a nekonečné blaženosti. Ví, že utrpení nynějšího času nejsou ničím proti budoucí slávě, která se zjeví na nás.

Ne pro každého je však myšlenka na poslední věci spojena s tak vytouženou nadějí. Čím více kdo zaměřuje svůj život k tomu, aby si zde zajistil všechno možné pozemské potěšení, tím tíživější je pro něho představa, že svůj pozemský ráj bude muset jednou definitivně opustit a že bude muset navíc skládat účty ze všech svých myšlenek, slov a skutků, tedy i ze všech svých radovánek. Není proto divu, že se snaží takovou myšlenku odsunout, potlačit, zapudit a hledat si k tomu všemožné záminky a důvody.

Tematika o posledních věcech člověka, která je pro mnoho lidí nepohodlná, se ovšem v duchovní praxi osvědčila jako velmi potřebná a užitečná. Zapůsobila v nejednom případě jako účinný motiv k přehodnocení a rozhodující změně života. Byly doby, kdy tato témata měla své prvořadé pevné místo ve všech duchovních obnovách a exerciciích. Toho, kdo se zatím nedopracoval k tomu, aby se zlého varoval z lásky k Bohu, měla by od zlého odvrátit alespoň oprávněná obava z možného věčného neštěstí. Není to žádné středověké strašení, jestliže lidem předložíme ve zcela živých barvách, co pro ně může znamenat toto věčné zatracení a co k němu neklamně vede. Dnešní kazatelé se ovšem takovým tématům raději vyhýbají, protože se obávají, že by dnešní posluchače takovým „strašením“ mohli odradit. To je ale velký omyl. Strašit znamená vyvolávat nepokoj a obavy něčím smyšleným a neskutečným. Upozorňovat na reálné nebezpečí nemůže nikdo rozumný pokládat za strašení. Je to snad strašení, jestliže např. zdravotnictví upozorňuje veřejnost na riziko spojené s kouřením? Výstražné symboly na vysokonapěťových zařízeních nebo nádobách s jedem či třaskavinami také nikdo nepokládá za strašení, ale za nezbytné bezpečnostní opatření. Tak jako není nic jistějšího než skutečnost, že jednoho dne budeme muset opustit tento svět, tak je také stejně jisté, že hned nato bude následovat „audit“, proti jehož výsledku není žádné odvolání. Proto také velmi častým závěrem Ježíšových podobenství je výzva k trvalé bdělosti a varování před tragickými následky, jakým se vystavujeme, jestliže nás příchod Páně zastihne nepřipraveny. Moderní sebevědomý člověk, kterému není po chuti, že by měl stanout před nesmlouvavým soudcem, brání se před touto představou také tak, že by chtěl Boha předběhnout a sám se stát jeho soudcem. Ti smělejší Boha Soudce prostě odmítají a neuznávají, protože něco takového už neodpovídá dnešním představám, ti umírněnější ho chtějí předem odzbrojit tím, že pokládají jeho neodvolatelnou spravedlnost, jakou představuje peklo, za neslučitelnou s jeho milosrdenstvím. S touto myšlenkou koketoval i významný teolog Hans Urs von Balthasar, který se domnívá, že peklo sice existuje, ale je prázdné.

Je nesporné, že představa prázdného pekla může být pro leckoho docela lákavá. Dokonce už se našli takoví, kteří přišli na to, jak se peklo jednou vyprázdní. Podle jejich „učení“ bude druhý příchod Ježíše Krista spočívat v tom, že podruhé sestoupí do pekel a všechny odtud vyvede, jako to prý udělal při svém zmrtvýchvstání.

Předně něco takového jako vyprázdnění pekla neprovedl Boží Syn ani při svém „sestupu do pekel“. Katechismus říká zcela jednoznačně: „Ježíš nesestoupil do pekel proto, aby vysvobodil zavržené, ani aby zničil peklo zavržení, nýbrž aby osvobodil spravedlivé, kteří ho předešli“ (čl. 663), takže už tento precedent je zcela chybný. A o tom, jak bude vypadat jeho druhý příchod, nás poučil zcela jasně, bez alegorie či podobenství, které by připouštělo dvojí výklad. Přijde, jak se denně modlíme, aby soudil, a při tomto soudu budou nekompromisně odděleni dobří od zlých. Bude to soud nejen nad lidmi, ale i nad jejich dějinami. Ti, kdo páchali zlo, budou zlořečeni a půjdou k odsouzení do ohně věčného.

Z evangelia víme, že Boží Syn vždy zcela jasně věděl, co si lidé kolem něho myslí. Pokud jim toto jejich smýšlení bylo na škodu, vždy je vyjevil a opravil. Když tedy svým učedníkům líčil docela realisticky, co se bude dít při posledním soudu, věděl, co si o tom jeho učedníci myslí, a necítil pražádnou potřebu nějak se poopravit a zaplašit jejich obavy chlácholením, že to všechno koneckonců nebude tak zlé, protože všichni z toho nakonec vyváznou. Tím by totiž současně sám zpochybnil značnou část svých kázání a učinil svou nauku zcela nevěrohodnou, ne- -li přímo trapnou.

Lidské představy o Bohu nejsou pro Boha směrodatné. Bůh nás přece nekonečně přesahuje, takže při všech svých soudech o něm musíme být velmi opatrní. Jak snadno je si člověk jistý svým soudem, a přitom se mýlí: Pro věřící křesťany je samozřejmé, že přišel na tento svět, aby zemřel za nás na kříži. Ale taková představa byla nepředstavitelná pro jeho současníky, dokonce i pro jeho apoštoly a dodnes je nepřijatelná např. pro hinduisty. Pokud se někdo domnívá, že neúprosná spravedlnost posledního soudu a věčné záhuby už není v souladu s duchem a naukou Koncilu, zřejmě ještě nikdy nečetl koncilní dokumenty. Stačí, aby je otevřel na straně 84 a přečetl si v 7. kapitole 48. odstavec, a pozná, že je zcela na omylu. Bohužel, nevzpomínám si, že by se některý kazatel na tento koncilní text odvolal nebo ho někdo citoval. Nějaké „sestoupení“ Božího Syna mezi zatracené je nemyslitelné i z dalšího důvodu. V pekle není nikoho, kdo by ho očekával a kdo by po něm toužil. Peklo činí pro Božího Syna nedostupným sami zavržení, protože jejich základním postojem je nekonečná, nepřekonatelná a sžírající nenávist vůči Bohu.

Zavržené nikdo z pekla vyvést nemůže. To, co je v pekle vězní, není nějaká Bohem stvořená nepřekročitelná zeď, ale je to jejich vlastní nepřekonatelná nenávist k Bohu a naprostá neschopnost lásky. To je ona „nepřekonatelná propast“, přes kterou nemohl Lazar přepravit ani kapku vody, aby boháči svlažil jazyk. Touto nenávistí není vinen Bůh, ale hříšník. Člověk, který se mi vytrhne z náruče a skočí do propasti, není obětí nějaké mé necitelné a nemilosrdné spravedlnosti. To, co ovšem můžeme pokládat za naprosto vyloučené, je možnost, že by Bůh odmítl a zatratil někoho, kdo se na něho obrátil se sebemenší prosbou o smilování a odpuštění. Nemusíme se obávat Boha, ale co nás však musí doslova děsit, je skutečnost, že člověk může dospět do takového stavu, že už není ochoten ani schopen se na Boha s důvěrou obrátit a naopak ho dokáže jen odmítat a nenávidět. Sám od sebe by toho člověk nikdy nebyl schopen, může však dovolit ďáblu, aby ho k této nenávisti přivedl a naučil. To je také konečný cíl, k němuž satan směřuje každým pokušením, počínaje i docela lehkým hříchem, kterým připravuje půdu k hříchům závažným.Všechno to, co ďábel člověku nabízí během jeho života a co mu ukazuje jako zanedbatelnou maličkost, to všechno mu pak v rozhodující chvíli posledního smrtelného zápasu představuje jako neodvalitelný balvan, který mu staví do cesty necitelný Bůh.

V době, kdy začínal II. vatikánský koncil, 50 % teologů nevěřilo v existenci ďábla jako osoby. Od zpochybnění ďábla je jen krůček k zpochybnění pekla, a když není peklo, není ani soud, a když není soud, není se čeho bát. Máme mezi sebou stále ještě učitele, kteří by nám chtěli namluvit, že s posledními věcmi člověka je to podobné jako s vírou dětí v „Mikuláše“ . Dokud jsme byli malí, věřili jsme, že chodí svatý Mikuláš, buďto osobně, anebo alespoň posílá anděla, aby dal dárky za okno.

Ale když jsme povyrostli, odložili jsme tyto „pohádky“. Nebeský Otec ovšem neposlal svého Syna na zem, aby nám vykládal pohádky. Kdyby měla být jeho slova o věčném ohni pohádkovým strašením, pak budou prázdným slibem i jeho slova o věčné hostině, kterou nám připravil nebeský Otec. A přesně to by si přál náš odvěký nepřítel a lhář, aby si zajistil co nejširší společnost ve věčném ohni připraveném ďáblu a jeho andělům. To je totiž jeho jediná radost, která mu zbyla. Běda všem, kteří ďábla a jeho zlobu zlehčují či dokonce popírají, běda všem, kteří peklo přikrašlují, jako by bylo už nefunkční. Je to daleko horší zločin než odstraňovat výstražné značky nebo ničit zábradlí na pokraji propasti. Všichni tito falešní proroci jsou spoluodpovědní za ďáblovy úspěchy, protože jemu se nejvíce daří, když je nepoznán a ignorován. Své velké apoštolce svaté Faustyně Kowalské ukázal Pán Ježíš nejen propast svého milosrdenství, ale i propast plnou zoufalých zavržených (viz Deníček, 20. října 1936). Světice k tomu dodává: „To, co jsem napsala, je jen bledý stín skutečnosti: největší počet zavržených jsou ti, kteří nevěřili v peklo. Nemohla jsem se vzpamatovat z hrůzy.“

Proti peklu nám nepomohou lidské výmysly. Kdo nechce spadnout do jámy, ten ji nepopírá, ale prostě k ní nechodí. Tentýž Pán, který řekl: „Kdo nenese ovoce, bude odřezán, uschne, seberou ho a hodí do ohně“, také řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, můj Otec ho bude milovat a přijdeme a učiníme si u něho příbytek.“ „Vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás!“

-lš-