Homilie při oslavách 400. výročí zjevení
Panny Marie v Litvě.
Světlo 44/2008 najdete ZDE
Před rokem v čísle 49 jsme přinesli článek E. M. Finka o událostech v litevské Šiluvě v roce 1608. Apoštolským
delegátem na oslavách tohoto výročí letos v září byl kolínský arcibiskup kardinál Meisner. Přinášíme dnes podstatné úryvky z jeho homilie.
Při slavných okamžicích
Ježíšova života, jako
bylo rozmnožení chleba, utišení bouře na moři, vzkříšení mládence z Naimu či proměnění na hoře Tábor nebo triumfální vjezd do Jeruzaléma, je Maria
v pozadí. Není přítomná. Ale v hodinách nebezpečí a ohrožení stojí
Maria v popředí: při hledání útulku v Betlémě, při útěku do Egypta, při křížové cestě Jeruzalémem
a konečně na Golgotě, kde její srdce pukalo. Ona nežila sama pro
sebe, nýbrž pro Pána a pro vykoupení lidstva. Také pro svá zjevení
zde na zemi si nezvolila zalidněná města, slavné katedrály nebo
baziliky, nýbrž opuštěná místa,
která lidé většinou neznají. Také si nevybrala důležité osobnosti nebo učené teology, nýbrž prosté lidi a děti, tedy ty, které nikdo
navštívit nechce. Chce také, aby
především tito lidé k ní přicházeli. U ní není nic z toho, co tento
svět nazývá štěstím.
Ohrožení
litevského národa
Právě tak tomu bylo před
400 lety. Po tragických událostech z roku 1532, kdy musel být
obraz Matky Boží zahrabán, protože ho ohrožovali kalvinisté,
zjevila se o 76 let později v roce 1608 ve zcela nekatolickém
prostředí dětem, které pásly své
ovce u Šiluvy. To bylo na místě,
kde poslední katolický farář před
76 lety ukryl obraz Panny Marie.
Maria se dětem ukázala a plakala ze starosti o své děti a obyvatelé odpověděli tak, že se vrátili
do katolické církve. Podle vidění 100letého slepce byl nalezen
obraz, který ukryl v železné truhlici poslední katolický farář Holubek v roce 1532. Brzy následovala u tohoto obrazu zázračná
uzdravení. Od té doby patří Panna Maria ze Šiluvy k velkým patronům litevského národa.
Proti evropskému
odcizení Bohu
Před 400 lety dal Bůh litevskému národu Marii jako průvodkyni a osvoboditelku od temných mocí a sil, které odtrhují
člověka od Boha. Ona je přechodem od odcizení Bohu ke schopnosti přijmout Boha a tím také
přijímat člověka. Protože jen ten,
kdo zná Boha, zná také člověka.
A ten, kdo ví něco o nebi, ten
také rozumí něčemu na zemi.
Šiluva dokáže i po 400 letech
vyvolat revoluce modlitby a kajícnosti proti evropskému odcizení Bohu. „Kde je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší,“ to
byla zkušenost Božího lidu v nedávné minulosti. Maria je ztělesněním Boží pomoci křesťanům.
Ona je Archou úmluvy, která stojí pevně v bouřích a nenechá nás
zahynout. A je současně mateřská Boží tvář a Boží pomoc. Proto vystupuje na scénu v církevních dějinách v případech největší nouze.
Co Maria řekla
v Šiluvě, tomu věřte
Maria k vám přišla před
400 lety prostřednictvím dětí a už nikdy od vás neodešla.
Ona šla se zavlečenými na Sibiř
a pomáhala jim tam žít i umírat.
A zůstala s truchlícími příbuznými v mateřské vlasti a pomáhala jim důvěřovat a věřit. My potřebujeme Marii v přítomnosti
i v budoucnosti v našich domech,
v našich společenstvích, obcích
a farnostech. Protože ona přináší do domu Ježíše. Kdo ji nechává stát přede dveřmi, ten brání
i Pánu, aby vstoupil mezi nás.
Tak jako uprostřed vašich měst
a vesnic stojí katedrály a kostely
a doma i v muzeích visí její obrazy, tak potřebujeme Marii i v litevské kultuře, má-li Litva zůstat
Litvou. Jinak by zůstalo všechno
bez Krista, bez víry a bez naděje. My nezbytně potřebujeme mít
Marii ve svém středu. Její pohled
na Jana pod křížem je obrácen
i k nám všem. Protože v Janovi
jsme jí byli všichni svěřeni, celá
Církev. Ona nám může ukázat
zcela přesně směr v naší zmatené době. Co kdysi řekla služebníkům na svatbě v Káně: „Cokoliv
vám řekne, učiňte!“ (Jan 2,5), to
je možno říct i dnes Církvi: „Co
nám Maria říká dnes, i to, co zde
řekla našemu národu před 400 lety, tomu věřte!“
+ Joachim kardinál Meisner
DĚJINY MARIÁNSKÉHO
POUTNÍHO MÍSTA
V ŠILUVĚ
V roce 1457 dal diplomat Petras Gedgaudas postavit v Šiluvě kostel. Ze svých cest světem
přinesl z Říma obraz Matky Boží, která drží v náručí Ježíška.
Matka Boží pak zde byla stále
uctívána.
Když místní šlechtic Adligen
Zabiela přinutil násilím obyvatelstvo, aby přestoupilo ke kalvinistům, uložil farář Holubek obraz
Matky Boží, bohoslužebné náčiní a důležité dokumenty do kovové
truhlice a ukryl ji v blízkých skalách. Po osmdesáti letech zemřel
i poslední katolík v Šiluvě.
Ale pak se stal ve zcela kalvinistickém prostředí zázrak. Jednoho letního dne roku 1608 se
zjevila Panna Maria dětem, které
pásly ovce u skály za Šiluvou, kde
farář Holubek ukryl obraz Bohorodičky. Kalvinistický katecheta
Mikalojus Fiera a kalvinistický
učitel Saliamonas Gricius zakázali dětem o zjevení mluvit. Ale
děti vyprávěly rodičům a sousedům o plačící Panně Marii a ti
se shromáždili u skály, kde se
Matka Boží zjevila. Když se objevil pastor, aby učinil přítrž katolickým manipulacím, byl sám
svědkem zjevení plačící Matky
Boží, která se zjevila přesně tak,
jak to děti popisovaly.
Obyvatelé Šiluvy se obrátili a vrátili se zpět do katolické
církve. Toto obrácení bylo tak
radikální, že po deseti letech
na svátek Narození Panny Marie 8. září přistoupilo na tomto
místě 10 000 věřících ke svatému přijímání. Podle vidění, kterého se dostalo stoletému slepci, byl ve skalách nalezen obraz
v kovové truhlici spolu s bohoslužebnými předměty a zprávami. Brzy následovala zázračná
uzdravení.
Pak byl pro zázračný obraz
postaven kostel, který byl několikrát přestavěn a rozšířen.
17. srpna 1775 uznal papež Pius VI. zjevení jako autentické.
Roku 1903 byl pověřen nejslavnější litevský architekt Atanas
Vivulskis stavbou nové kaple.
Ta byla vysvěcena 8. září 1924
a každoročně ji navštěvuje na
100 000 věřících.
Z Kirche heute 10/2008
přeložil -lš-